Už několik let žil domkář Růžička s manželkou Apolenou v nevelké vesnici na Plumlovsku. Roku 1885, když bylo Cyrilu Růžičkovi šestadvacet let, měl by podle všeho být docela spokojený. S manželkou měli kde bydlet a čekali spolu i dítě.

Jenže ani zdánlivě dobré okolnosti nemusí každého uspokojit. Cyrilovi pořád něco vadilo. Neustále byl rozladěný, tu ho štvalo, jak žena uvařila, ondy ho zase hryzalo, že je soused úspěšnějším hospodářem.

Výsledkem bylo, že se s Apolenou často hádal. Když ta mu jednou v hádce předhodila, že se přiženil a bez ní by tedy neměl nic a že udělala chybu, když si nevzala mnohem hodnějšího Janka, bylo zle.

Vzteklý Cyril se s ní počal prát a její obrana ho ještě víc naštvala. Nakonec jí klečel na hrudníku a škrtil, jen aby už nekřičela a nic neříkala. Toho se nakonec i dočkal – Apolena byla po chvíli mrtvá.

„Co teď?“ říkal si násilník. Na šibenici nechtěl a hrdelní trest byl v takovém případě velmi pravděpodobný. Muž horečnatě přemýšlel, až dostal spásný, byť ohavný nápad.

Vzal tělo nebožky, přisunul ji ke dveřím, ovázal kolem krku šátek, a ten nakonec přivázal ke klice. Tělo Apoleny narafičil tak, že to vypadalo, jako by se sama na dveřích oběsila.

Pak oknem vylezl na dvůr a odešel do sousedního Ptení do kostela, kde se nechal vidět, jak se zbožně modlí. Když dorazil zpět domů, začal hystericky vyvádět.

Křičel a naříkal, že se mu žena oběsila. Na místo dorazila dvojice četníků a lékař. Právě jeho přítomnost přispěla k tomu, že zločinec neušel trestu.

Vzhledem k tomu, že doktor měl zkušenost s tím, jak vypadá oběšený člověk, neuvěřil Růžičkovu naříkání. Jakožto podezřelého jej pak četníci sebrali a odváděli z domova.

Cestou na četnickou stanici se domkář sesypal a ke všemu se přiznal. U soudu pak předváděl srdceryvné výstupy – vrhal se na kolena, líbal krucifix a dělal podobné kousky.

S ohledem na odpornost jeho zločinu, na to, že zavraždil těhotnou ženu a ještě ji chtěl světu ukázat jako sebevražedkyni, dostal Růžička trest smrti provazem.