Skutečně totiž na kolejích uvolnil matice šroubů, a ohrozil tak jízdu vlaku a bezpečí stovek cestujících. Martin Pánek, který v novinách s chutí louskal všechny články na toto téma, dostal nápad zkusit to také.
Za terč si nakonec vybral vojenskou nemocnici v olomouckém Hradisku. Chvíli zvažoval, komu a jak by měl svůj záměr sdělit - zvolil tísňovou linku hasičů. „Na Hradisku je bomba. Vybuchne dvanáctého března v devět dopoledne, pokud nedostanu deset milionů. Nezkoušejte mě hledat,“ oznámil chraplavým hlasem do telefonu.
Situace byla tehdy natolik vypjatá, že už hasiči ani policisté nevěděli, zda jde o skutečně nebezpečného teroristu, nebo o, s prominutím, pitomce, který si jen tak zahrává.
Vojenskou nemocnici na základě Pánkovy hrozby zcela vyklidili, což znamenalo náročnou evakuaci velkého množství nemocných lidí. Evakuace tehdy přišla nemocnici prý na skoro čtyři sta tisíc korun. Žádnou bombu pak pyrotechnici nenašli.
O pár dní později Pánek zavolal znovu. Tentokrát oznámil, že je bomba uložena na hlavním nádraží v Praze. Situace se opakovala - evakuace, prohlídka místa a … a nic.
Díky tomu, že se při telefonování Martin dopustil několika chyb a že se policie za léta boje s podobnými darebáky leccos naučila, jej po krátké době odhalili.
U soudu pak byl překvapen nejen chytrák Pánek, ale dokonce i státní zástupce, který obvykle bývá ze všech nejpřísnější. Ačkoliv navrhoval podmíněný trest, soudce byl nekompromisní. Pánka poslal za mříže na dva a půl roku.
