Nicméně roku 1878, kdy se obec zvala Studýnky, byli jejich předkové známi coby notoričtí buřiči, proti kterým muselo zakročit i vojsko. A že byli obyvatelé Studýnek v pozdviženích a bouřích profesionály, tím si buďme jisti. „V posledních osmi letech srotili se Studýnští ve velkých rozměrech třikráte, v menších rozměrech po dvakráte,“ napsal v souvislosti s událostmi roku 1878 redaktor dobových novin.

Chladného čtvrtečního rána 13. června onoho roku se obcí rozletěla zpráva, že se na půdě oběsil Jan Pecháček, syn místního domkáře. Ohledáním těla se došlo k závěru, že se mladík oběsil v nepříčetném stavu. Nad příčinami sebevraždy už dál nikdo nespekuloval, protože se začalo řešit něco docela jiného: kam s mrtvým tělem?

Tehdy platil už nějakou dobu zákon, že mrtví smějí být pochováváni výhradně na hřbitovech, tedy v půdě k tomu účelu určené. Mezi lidem však přetrvávaly podstatně starší zvyky, které v tuto chvíli nabyly vrchu. „Na hřbitov, kde stojí farní a poutní kostel, nesmí být samovrah položen, to by na nás přivolalo veliké neštěstí,“ neslo se obcí.

V sobotu 15. června měl na hřbitově být nešťastník Pecháček pohřben. Už v pátek večer se ovšem začali srocovat místní, kteří byli odhodláni pohřbu zabránit. Od půl jedenácti večer začali pronikat buřiči na hřbitov, kde postupně zaházeli připravenou jámu hlínou a kamením.

V sobotu ráno pak vyslali vzbouřenci dva vyslance do Zábřeha k okresnímu hejtmanovi, aby povolil pohřeb za hřbitovní zdí. Hejtman to nejen odmítl, ale nařídil naopak pohřeb na hřbitově, přičemž do Studýnek poslal i četníka.

Vůz s nebožtíkem byl přeci jen vypraven ke hřbitovu, tam ovšem četník zjistil, že jsou všechny vchody obsazeny a že s místními nic nepořídí. Mrtvý tedy putoval zpět do márnice. V neděli už stálo na straně vzbouřenců snad až pět stovek lidí.

Do obce dorazil sekretář z okresního hejtmanství, tentokrát se šesti četníky, a pokusil se podruhé zařídit legální pohřeb. Ani ten však nepořídil a chudák mrtvý musel opět putovat zpátky.

„Lid křičel a hulákal a z místa se nehnul,“ psalo se v tisku. Místní na protest znovu zaházeli vykopaný hrob kamením. Všechny zdejší hospody byly plné bojovně naladěných lidí.

V pondělí 17. června ráno se pak do Studýnek vypravil sám hejtman, doprovázený dvěma setninami vojska ze Šumperka. Hejtmanův sekretář hlasitě a důrazně předčítal, co všechno buřičům hrozí za maření pohřbu.

Vzhledem k tomu, jak přísně se tvářili za sekretářem stojící vojáci, dopadl pohřeb napotřetí konečně dobře. Vojáci pak sebrali několik desítek nejradikálnějších protestujících a odlifrovali je k okresnímu soudu do Šilperka, dnešních Štítů.

Skoro čtyřicet obyvatelů Studýnek dostalo pak u soudu všelijaké tresty, v drtivé většině velmi mírné, jako například pěti či sedmidenní žalář. Pouze František Havlíček, „známý rváč“, který údajně napadl a zranil místního pana učitele, dostal přísný třináctiměsíční trest.