Není třeba dodávat, že onen mladíček nakonec poté, co poznal bezmála dvě desítky krásných a velkých měst západní a jižní Evropy, zamířil za mříže, kde pro změnu dost dlouho pobýval stále na jednom místě.

Celá věc se měla takto. Jan odešel v šestnácti z domu do Vídně, aby se naučil, jak to chodí ve velkém světě. V obchodním domě Böhler se navzdory mladému věku brzy vypracoval a rovněž si získal důvěru svého šéfa, takřečeného „kněhvedoucího“ Bedřicha Föratra.

O tom, že šéf přes finance mladému Girzikowskému důvěřoval, svědčí i to, že jej jednoho dne poslal se směnkou jiného obchodního domu do banky, aby ji vybral, vyměnil za takzvané pokladniční poukázky a ty přinesl.

Šlo o obrovskou sumu, rovných 10 tisíc zlatých! To bylo celé jmění, protože jak víme z jiných soudních případů té doby, vraždilo se třeba i pro padesát zlatek. Dnešní účetní a šéfové by se asi divili, a do kriminálu by poslali dost možná i onoho „kněhvedoucího“, za to, že s takovým obnosem nechal manipulovat nějakého příručího. Inu, stalo se.

A jak to bylo dál? Podle všeho Jan na takovou příležitost čekal. Jakmile vybral deset tisíc, na žádné poukázky je neproměňoval a i s penězi vyrazil opačným směrem, než byl obchodní dům s důvěřivým šéfem.

Nejprve se setkal s kamarádem Karlem Linkem, bleskově mu nastínil situaci a v mžiku v něm zažehl stejnou cestovatelskou vášeň. Oba pánové tedy sbalili svých pět švestek a deset tisíc zlatek a vydali se do světa.

Co všechno viděli? Paříž, Řím, Janov, Benátky, Neapol, Innsbruck, Le Havre, Anconu, Terst, Štrasburk, Augšpurk a několik dalších velkoměst. Kde se jejich cesty rozešly, to se neví. Faktem je, že po více než půl roce zlatky z Vídně došly.

I dal se slyšet Girzikowský přes italskou policii vídeňským kriminalistům, že se nachází v Itálii, je bez peněz, hodlá se vydat spravedlnosti a žádá tedy doprovod a odvoz do Rakouska. Dokonce si i domluvil sraz s vyslaným policistou, s tím, že se poznají dle toho, že oba budou „v rukou držeti vydání Wiener Zeitungu“.

Nakonec se cestovatel do Vídně skutečně dostal. Před zdejším zemským soudem se přerovský dobrodruh kál, leč marně - za zpronevěru vyfasoval tři léta těžkého žaláře.

Zde pak mohl, jak píše olomoucký redaktor, „dostatečně vzpomínat na zažitá dobrodružství a kajícně o svém lehkovážném počínání rozjímati“.