Ony uvozovky jsou na místě, protože rozhodně nešlo o pár stovek, ovšem to není tématem této soudničky. Spíš bychom nyní rádi ukázali, že od dob, kdy existovala branná povinnost, existovala i snaha vyhnout se jí.

Náš příběh se odehrál v sedmdesátých letech devatenáctého století na Novojičínsku. Na jaře roku 1877 pak věc řešil Okresní soud v Novém Jičíně a zabývaly se jí také brigádní vojenské soudy v Olomouci a v Brně.

Není to sice historicky potvrzeno, ale dost možná, že tahle armádní kauza naštvala i císařský dvůr. Týkala se totiž dvou lékařů a desítek branců z okolí Nového Jičína.

Ukazovala na to, že se na vojnu nechtělo samotným brancům, což se dá celkem snadno pochopit, ale jejich odvody se nezamlouvaly ani rodičům. Jinak by sotva otcové mládenců vynakládali stovky zlatých na to, aby pan doktor napsal, že se hoch na vojnu ze zdravotních důvodů nehodí.

Jak se dostala celá věc na světlo, to ani u soudu nikdo nevysvětlil. Policie zřejmě chránila svůj zdroj, který by v případě prozrazení měl mezi lidmi jistě nemalé potíže.

Kriminalisté každopádně prošetřili desítky případů údajného uplácení dvou lékařů, doktora Jana Läufera a také c. a k. okresního lékaře Josefa Trubriga.

V šestnácti případech se nakonec policii a soudu povedlo uplácení dokázat, dalších asi dvanáct zůstalo otevřených. Obžaloba byla tak dlouhá, že prý jen její čtení před soudem zabralo tři hodiny.

Podstatnou roli ve všech případech hrál hostinský Leopold Markus – znal se s oběma doktory a podle výpovědí obviněných právě on zprostředkovával předání úplatků.

Nejobšírněji se u soudu rozebíral pokus starosty Pavla Leskojana. „Šel jsem tak jako jiní za hostinským Markusem poradit se, jak bych syna ochránil před nástupem na vojnu,“ přiznal starosta.

Markus mu sdělil, že je třeba „podmazat okresního doktora Trubriga“. Vyžádal si sto zlatých, odešel k lékaři a za chvíli se vrátil se slovy, že to nestačí, že Trubrig chce přidat další stovku. Tu Leskojan neměl, a tak musel hostinskému podepsat směnku.

Nic to nepomohlo a starostův syn na vojnu beztak musel. Okresní lékař tvrdil, že sice Markus za ním v té věci opravdu přišel, ale že od něj peníze nevzal, a pouze jeho silná krákozrakost prý mohla za to, že si až dodatečně všiml, že mu leží na parapetu u okna balíček s penězi. Prý je Markusovi vrátil a nechtěl o úlevách pro starostova syna nic slyšet.

Soud pak řešil výpovědi několika desítek lidí, kteří se přiznali, že tomu či onomu lékaři dali sumu od sto padesáti do tří set zlatých. Leopold Markus, který v přípravných řízeních většinu skutků přiznal, u soudu všechno popřel stejně jako doktor Trubrig. Naopak rodiče odvedenců a doktor Läufer nic nezapírali.

Za „velkého zájmu obecenstva“ byl dalšího dne čten rozsudek. Pro trestný čin „zneužití úřední moci přijímáním darů“ byl doktor Läufer odsouzen ke čtyřem měsícům těžkého žaláře, tentýž trest za navádění k trestnému činu dostal i zprostředkovatel celého systému úplatků, hostinský Markus.

O měsíc méně dostalo deset dalších lidí, kterým bylo prokázáno, že úplatek dali a jejich synové díky tomu na vojnu nešli. Doktor Trubrig byl pro nedostatek přímých důkazů osvobozen.