Roku 1870 řešil takový případ i Krajský soud v Olomouci. A věřte či nevěřte, trest nebyl pro násilníka nijak mírný. Hlavními aktéry byli manželé Antonie a František Janovští.
Když se jejich rodinná špína propírala u soudu, byli svoji už pět let. Podle svědků bylo oněch pět let vyplněno neustále se opakujícím kolotočem – František, bývalý hajný, se čas od času navztekal, manželku ztloukl nebo jí vyhrožoval, pak se zklidnil a chodil odprošovat a slibovat, že se polepší.
Po týdnu či dvou se to vše odehrálo znovu. Manželka někdy vydržela, jindy se sebrala a utekla k rodičům do Chomoutova. Bývalý hajný se většinou po krátké době vypravil za ní, načež ji opět hezkými slovy přesvědčil, aby se vrátila s ním domů.
Nic nevydrží věčně a jednou se konečně unaví i ta dobrá žena, která si dosud nechala na zádech dříví štípat. Jednoho dne byla Antonie nazlobená natolik, že už od rodičů z Chomoutova odejít nechtěla.
Manžel tedy skončil v práci a nastěhoval se k ní do Chomoutova, aby pošramocený vztah napravil. Asi týden sekal dobrotu, pak se ale znovu v plné síle vyjevila jeho povaha.
„Nakvašený Janovský nejdřív hrozil, že ženu zastřelí. Pak jí nakázal, aby se oblékla a šla s ním do Horky do kostela,“ napsal redaktor, který sledoval případ u soudu. Když se k tomu neměla, vytáhl tesák a hrozil, že ji podřeže.
Cestou zpět z Horky řekl František, že půjdou kolem humen. Pak odpásal řemen a zvolal: Nemysli si, že půjdeš dom, včil necháme děti doma a ty půjdeš se mnou, a když ode mě odejdeš neb křičeti budeš, bude to tvé neštěstí!“
Pak strhl Antonii šátek z hlavy, hodil jí řemen na krk a táhl ji směrem k Moravě. Naštěstí vše viděl hospodský z Chomoutova, pan Bednář, který na Janovského volal, ať manželku pustí.
Násilník sice nejdřív nereagoval a prohlašoval sebevědomě, že si se svou ženou může dělat, co se mu zlíbí, nakonec ale, když Bednář přivolal další lidi, povolil a nechal manželku, ať si jde, kam chce.
O pár týdnů později stál už Janovský před výše zmíněným Krajským soudem v Olomouci. Za „veřejné násilí, za to, že v ženě vzbudil oprávněnou obavu, že jí ublíží“, dostal Janovský jeden a čtvrt roku v těžkém žaláři.
Nic nepomohly jeho řeči, že vše myslel v žertu a že se polepší, nepomohly ani slzy a nářek. A věřte tomu, že těžký žalář za oněch časů nebyl žádnou selankou…