Mně to ale bylo jedno. Těšila jsem se! Po jedenácti měsících příprav, peripetií a neuvěřitelných zážitků konečně nadešel náš den S.

Ráno před pátou vyrazila silná posila „svatebního komanda", sestřin přítel Michal, pro kadeřnici a fotografku. Čekala jsem je zodpovědně připravená v županu, huňatých papučích a u hrnečku se silnou kávou a nápisem „Nevěsta". A začala jsem se jí stávat. Šikula Jana mi na hlavě kouzlila účes snů trvalo to hodinu a půl. Dalších třicet minut dalo zabrat líčení, které jsem zvládla sama. Venďa zvěčňovala prstýnky, boty, parfém, šperky, šaty a prokládala to mými vtipnými výrazy.

Za dveřmi pokoje s cedulkou „Příprava nevěsty" se mezitím odehrával menší blázinec. Chystaly se zákusky, vařily klobásy, vázaly kravaty, zdobila auta, krájely rolády, rozlévala slivovice, vařilo kafe, sjížděli se hosté a pod nohama se pletli omašličkovaní psi. Kolem půl desáté jsem se ozdobila i já. Nasoukala se do modrého podvazku darovaného svědkyní, nových kalhotek, starých šperků od babičky, nádherných šatů ušitých na míru podle vlastního návrhu a čekala na ženicha.

Jako v pohádce

Když jsme se poprvé viděli, rozbušilo se mi srdce. Už je to tady! Začínáme vycházet na naši společnou cestu. Rodiče nám k ní dali požehnání a velký bílý deštník narychlo půjčený od sousedů. Přes silný vítr a déšť mezitím před bránu dojel nazdobený kočár. Opravdu obdivuji pana kočího, zabaleného v zimním kabátu, jak mohl po hodině tak příšerné cesty rozdávat hřejivé úsměvy. Cestou ke kostelu jsem se tak cítila jako v pohádce. Obřad to jen podtrhl. Nádherně vyzdobeným kostelem svatého Vavřince v Žeranovicích se krátce po jedenácté hodině začal rozléhat zvuk varhan a příčné flétny, které mě ve skladbě Air od Johanna Sebastiana Bacha provázely k oltáři.

Tady smích na chvíli vystřídaly slzy. Byly ale plné štěstí, radosti a vděku. Ještěže jsem měla v závěsu šikovné svědky, kteří pohotově podávali čisté kapesníky, a v klekátku byla polička, do které jsem je nenápadně odhazovala. Když jsme si s Martinem vzájemně slibovali lásku, úctu a věrnost do konce života, běžel mi mráz po zádech.

Při východu z kostela na nás nikoliv pršelo, ale doslova lilo štěstí. Další jsme si opatřili ze střepů talíře rozbitého před zámečkem (díky nenechavým svatebčanům jsme je zametali pět minut), takže ho máme minimálně na tři další životy. Nevyhnuli jsme se ani dalším zvykům. Krmení polévkou, kdy jsme si poctivě dlouhé nudle nenápadně namotávali na vidličku, rozkrajování třípatrového dortu i první tanec.

Ano. A k němu láska, úcta a věrnost až do konce života.

Fotky v dešti

„Neprší! Vyrážíme se fotit," zavelela kolem páté hodiny fotografka Venďa a hnala nás ven. Než ale stihla vůbec zmáčknout spoušť, déšť se spustil znovu. A tak jsme přebíhali jako postřelení zajíci z auta na louku a z louky do auta. Najednou se nám ale nad hlavou rozestoupily mraky a vykouklo sluníčko. Bylo to krásné. Až na spoustu malých much, které jsem díky jemnému větříčku lapala do závoje. Ze sálu jsme vycházeli po půlnoci. Nadšení, spokojení, unavení, ale plní elánu do všech dalších dnů a roků, které nás spolu čekají. Těšíme se na ně, i přesto, že to třeba někdy nebude v životě jednoduché. Jak mi ale kdysi řekla tetička: „Když najdeš toho pravého, je každá bolest poloviční a radost dvojnásobná." A já ho už mám.

Autor: Anna Handlová