To jediné stačím zaregistrovat. „Jak se jmenuje?" ptám se několika mladých tanečnic, které už pořádně dlouhou dobu přešlapují na místě za oponou. „To si nevzpomínám. Ale vím, že je moc pěkná," odpovídá mi jedna z nich. Nepochybně má pravdu, vítězka Adéla Zlámalová skutečně nádherná je. Totéž se ale dá říct o všech krasavicích, které se do finále tak prestižní soutěže probojují.

V době vyhlašování vítězek Miss Model 2012 už ale stojím v zákulisí. To, že na pódium příliš nevidím, mi nevadí. Chci totiž zjistit, jaká je atmosféra z té druhé strany. Z té, kde se divák hned tak nepodívá. Je pravda, že se holky mezi sebou příliš nemusí? Že z nich rivalita v nestřežených chvílích přímo čiší, jak se často říkává?

Těžko říct. Z hodinové zkušenosti mezi šatnami, chodbou a jevištěm se to asi úplně poznat nedá. Převažuje dojem neustálého shonu a nervozity, které jsou naopak patrné na první pohled. A to nejen mezi holkami, které oblečené neoblečené poletují sem a zase tam.

Jestli ale čekáte schválnosti v podobě naříznutého podpatku či přišlápnutí po zem dlouhé róby, pak jste na omylu. Jistě, na legrácky není čas. Přesto se alespoň při chvilce klidu spolu baví, vzájemně se podporují.

I proto mi v místech, kde se přetvařovat nemusí, připadají jiné, snad i sympatičtější než před reflektory. Jako bych teprve tady mezi nimi poznával nepatrné rozdíly. Odlišnosti, které „tam venku", kde musí být všechno perfektní, příliš viditelné nejsou.

Po vrcholu večera čekám na soutěžící, z nichž je řada ověšená korunkami a slavnostní šerpou. Některé si však odnáší pouze připravenou kytici. I ony chtěly vyhrát. Vždyť do soutěže daly tolik energie, tak dlouho na ten okamžik čekaly. Ale pláč a vztek z neúspěchu hledám marně. Chce se mi věřit, že gratulace, které od nich přijímají sobotní rivalky, jsou upřímné.

Při odchodu zahlédnu jednu z finalistek, která na titul nedosáhla. „Tak už je to za mnou," shrnula volajícímu do telefonu. V tom si uvědomím, že úleva po více než dvouhodinovém vypětí a stresu je také svým způsobem vítězství.