VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Perem studenta. Soutěžní příspěvky prvního kola, 9. část

Regionální Deník společně s Ústředním školním inspektorem Tomášem Zatloukalem vyhlásil soutěž nazvanou Studentským perem, jejímž cílem je ukázat mladým lidem krásy literární tvorby.  

1.10.2015
SDÍLEJ:

Perem studentaFoto: DENÍK

Téma pro 1. kolo zní:
Tradice versus pokrok aneb Uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Všechny studentské příspěvky z 1. kola najdete ZDE

Soutežní příspěvky (zveřejňujeme postupně)

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Dříve za sv. Václava, dokud nebyly takové technologie jako dnes, ještě lidí věřili na zázraky. Milovali své vůdce a po jejich smrti o nich sepisovali nejrůznější legendy. Sv. Václav je toho důkazem, byl to český kníže, světec a náš hrdina. Je symbolem české státnosti. Byl to člověk, který jezdil na koni, v ruce držel meč a bojoval za naši vlast.
Dnes už si lidé neváží svých vůdců, váží si těch, kteří pro ně něco vymysleli. Zdravím Billa Gatese – jsi náš hrdina. Kde jsou ty časy, kdy se lidé snažili bránit a chránit svoji zemi? Schovali se za všechnu tu technologii, za sobectví a lakotu, touhu mít to, co mají všichni ostatní.
Je až neuvěřitelné, kolik toho lidstvo dokázalo, ale je opravdu až tak nezbytné uspokojovat všechny potřeby obyvatel věcmi, o kterých donedávna netušili, že mohou existovat, a ničit tím tak to, co ani oni sami nedokázali vytvořit? Ano, mluvím o naší zemi, o naší milované zemi.
Nejsem si zcela jistá, zda by pro sv. Václava bylo jednoduché naučit se ovládat mobilní telefon, když si vezmeme ten fakt, že ani moje babička toho není schopná. Druhá otázka by byla, zda by o to vůbec stál. Někteří lidé ze starších generací nechtějí a odmítají využívat moderních technologií, protože na nich zkrátka nevyrostli a nikdo jim je necpal pod nos jako teď nám v nejrůznějších reklamách na sociálních sítích. V této době jste prostě povinni vlastnit dobrý mobilní telefon, počítač nebo jiné drahé vymoženosti.
Osobně jsem vděčná za možnosti, které máme, ale děsím se toho, co tato vynalézavost přinese. Možná přijde chvíle, kdy blaničtí rytíři v čele se sv. Václavem vyjedou z hory Blaník, aby lidstvo zachránili před ním samým a vším, co mohou lidé a s nimi moderní technologie natropit.

Nikola Mikšíková,
Obchodní akademie Olomouc

Tradice versus Pokrok aneb Uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Mnoho lidí se dnes snaží přizpůsobit pokroku, ale jsou i tací, kteří se mu brání vší silou. Většinou jsou to starší lidé. Důvodů může být mnoho, obava z něčeho nového, čemu nerozumí, možná i trochu pohodlnost se znovu učit něčemu, bez čeho se docela dobře dosud obešli.
My si bez mobilního telefonu, internetu či PC svou každodenní realitu představit nedokážeme. Je to samozřejmostí, v práci i v soukromém životě. Celkově nám elektronika a jiné technologie hodně ulehčují život.
A jak jsme na tom s tradicemi? Mnoho lidí si podle mě myslí, že tradice už skoro nikdo nedodržuje. Dříve jsem si to také myslela, ale potkala jsem kamarádku, která u své babičky ve vesnici dodržuje spolu s ostatními všechny staré obyčeje, hody, žně a podobné akce. Nosí kroj a slaví vše, jak se to dřív slavilo. Nejde o povinnost, to vše je součástí jejich života. Pokrok i tradice.
A jak by to dnes dopadlo se sv. Václavem? Uměl by dnes s mobilním telefonem? Záleží na tom, jestli by se znovu narodil do naší doby, nebo by se zde jen objevil. Myslím si, že ano. Samozřejmě, trvalo by mu to, ale podle mě byl sv. Václav velice chytrý, takže by se určitě hodně snažil. Ale začátky by musely být určitě vtipné…

Simona Vránová,
Obchodní akademie Olomouc 

Tradice vs. pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Neustále se setkáváme s novými vymoženostmi, hlavně v technice, ale je to opravdu pokrok k lepšímu?
Myslím si, že nejen sv. Václav by v dnešní době nedokázal žít. Vždyť v době, kdy nebyl internet a mobilní telefon, si lidé více povídali, byli spolu a dokázali komunikovat. Dnešní lidé komunikují zásadně pomocí písmenek a osobní kontakt jim chybí.
Když se zamyslíme nad tradicemi, které se dnes dodržují, moc jich nenajdeme. Naše babičky a prababičky by se asi podivily, jak se dnešní mládež baví. Namísto tradičních vesnických tancovaček, povídání u pece, stavění májky a vynášení Morany se povalují různě po parcích a zastávkách, kde často pouze kouří a nechovají se slušně.
Dnes jsou lidé zahlcení technikou, která jde stále rychleji dopředu. Vše je rychlé. Vše se děje ve stresu. Já osobně bych se chtěla podívat do minulosti a vyzkoušet si život bez mobilu a jiné techniky. Myslím si, že by mi to prospělo. Každý by si měl vyzkoušet, alespoň na nějakou dobu, život bez vymožeností dnešní doby. Aspoň ten týden dovolené zahodit veškerou techniku a zpomalit tempo.
A jestli by sv. Václav uměl s mobilním telefonem? S mobilním telefonem by asi neuměl pracovat vůbec, ale myslím si, že tím šťastnější by byl on.

Tereza Hladilová,
Obchodní akademie Olomouc 

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Co pro nás v dnešní době znamenají tradice? Dodržujeme je? Nebo nás všechny pohltil pokrok a moderní doba? Všechno kolem nás je uspěchanější, hektičtější, jsme obklopeni moderní technologií a lidé zapomínají vnímat pěkné věci kolem sebe. Stačí se podívat na první stupeň základní školy. Téměř většina žáků v první třídě má modernější mobil než paní učitelka. Děti už nechodí na hřiště, aby si našly kamarády. Proč by to taky dělaly? Vždyť mají ten moderní telefon, stačí kliknout na facebook a najít si desítky imaginárních kamarádů. To samozřejmě vede k tomu, že se stále více lidí bojí říct narovinu svůj názor a raději ho napíší do sms zprávy. Je toto ten správný způsob komunikace?
Co například sv. Václav? Poradil by si s mobilním telefonem? Zavolal by své babičce Ludmile, že si s něčím neví rady? Také by mohl místo psaní dopisu a zdlouhavého čekaní na odpověď napsat sms svému bratrovi Boleslavovi a v příloze poslat fotku nového kabátu, který mu donesl krejčí, protože Václav přibral a do starého se už nevešel. Rovněž si mohl volat s matkou, kterou přemístil na čas do Budče, kvůli její bezpečnosti. Mohl si založit sociální síť, kde by pravidelně přidával příspěvky o pravidlech zbožného a mravného života nebo o tom, jak pečuje o rozšíření křesťanské víry v celém národě. A nezapomínal by ani na sdílení fotek stavby křesťanských chrámů, především rotundy svatého Víta na Pražském hradě. Ale probíhaly by dějiny stejně? Ovlivnilo by to současnost, ve které žijeme? Nad tím se musí zamyslet každý sám.
Co z toho plyne? Měli bychom si užívat každý den naplno, jako kdyby byl poslední. Vypnout a odložit naše mobilní telefony aspoň na malou chvíli. Užívat si okamžiků trávených s našimi nejbližšími. Připomenout jim, jak moc důležití pro nás jsou. Jistěže nám moderní vymoženosti dnešní doby několikrát usnadnily práci, ale dokáže si s námi počítač popovídat? Obejme nás mobilní telefon?

Tereza Kijonková, Kateřina Budišová,
Obchodní akademie Olomouc 

Můj oblíbený sportovec, proč bych chtěl být jako on?

Vybrat si oblíbeného sportovce je pro mě docela náročné, jelikož jsem velký fanoušek všech sportu. Kdybych se mohl znovu rozhodnout, dal bych se na hokej. Na to už je ale nyní pozdě. Místo hokeje jsem si tedy vybral florbal, který hraji už 12 let. Proto jsem se rozhodl, že si za svého oblíbeného sportovce vyberu Patrika Dóžu.
Patrik Dóža je hráč florbalu, který v současné době hraje za Chodov. Je mu teprve 22 let, ale už v tak mladém věku dokázal spoustu věcí, o kterých si někteří lidé můžou nechat jen zdát. Patrik hrál už v mládežnických letech za Chodov, ale v 18 letech dostal nabídku od nejslavnějšího Švédského i světového klubu Pixba. I když neměl dostudovanou střední školu, rozhodl se této šance využít a podepsal kontrakt se švédským klubem. Za tuhle věc ho nesmírně obdivuji, protože neuměl anglicky, švédsky, nevěděl, jak to v takovém klubu chodí, ale rozhodl se tuhle příležitost naplno využít. Rychle se ve Švédsku rozkoukal a už po několika týdnech se stal platným hráčem klubu. Po 3 letech působení v Pixbu, se vrátil zpět do Česka, kde hraje zase za Chodov. Dóža je pro mě velkou inspirací jak ve sportu, tak v osobním životě, za to co dokázal a nebál se zkusit něco, na co jiní nemají. Dokázal, že i když není nejlepší, tvrdým tréninkem a postupem čas se na úroveň nejlepších dostal. Jednou bych se chtěl taky podívat do Švédska a zahrát si za některý z klubu. Je to spíše sen, než reálná možnost, ale kdo ví, třeba se jednou podobná možnost naskytne.
Nakonec bych chtěl ještě říct, že každý kdo dělá nějaký sport nebo se o něco snaží, má moje uznání a respekt. Není to o tom přijít a být nejlepší, je to o tom, snažit se a makat natolik, abych se tím nejlepším stal.

Václav Orna,
Obchodní akademie Olomouc 

Svatý Václav v 21. století

Píše se počátek 10. století a mladý Václav přijíždí z každotýdenní kontroly svého hradního města na svém koni jménem „Nudlička". Na velkém nádvoří hradu ho očekávalo a vítalo služebnictvo. Mezi posledníma dobíhá jeho babička Ludmila, aby se přivítala s vnoučkem a hned ho pokárala za to, že je nějaký pohublý a okamžitě nahnala do hradní kuchyně, kde byla fůra jídla pomalu na měsíc. Václav se usadil a pustil se do jídla. Jeho kombinace jídla by mnohým z nás způsobilo žaludeční koliku. Kombinoval pečená kuřata s vyhlášenými místními párky, oblíbené věnečky s omáčkami nebo s ovocem a vše zapíjel místním vínem. Během toho vyprávěl babičce o tom, jak se mu líbí místní život, kde děti pobíhají od rána do večera, nikdo se o ně nebojí, večer je celá rodina v hojném počtu, všech generací, ve svém obydlí, sedí kolem jednoho stolu, vypráví si příběhy, pohádky, zpívají si písně a vděčí každý za toho druhého. Než své nadšení dovyprávěl, uběhlo několik málo hodin a čas se navršil k spánku a k Václavově každodenní hygieně, která v té době nebyla příliš pečlivá. Když se mladíkovi z břicha začaly ozývat zvláštní zvuky, vydal se svěží chůzí přes celý hrad až do kuchyně, kde ležela velká mísa plná vanilkového krému do králových oblíbených věnečků. Tentokrát se konečně vracel s naplněným žaludkem a připraven ulehnout k spánku. Jelikož byl již podzim a na hradě bylo chladněji, nezbývalo mu nic jiného než si obléct svoje milované chlupaté ponožky, které mu vlastnoručně upletla babička a hupsnout do postele. Než usnul, trvalo mu to asi hodinu, pořád se převaloval, dokonce začal počítat i ovečky, ale najednou zabral a začal se mu zdát opravdu podivný sen.
Vašek se proměnil v sochu, kde jede na své Nudličce. Najednou však ožil a podle ukazatelů tedy zjistil, že sídlí na Václavském náměstí v Praze. Ale nemohl pochopit, proč je kolem něho takový houf lidí, které vůbec nezná, přestože znal úplně všechny z okolí hradu. Proč jsou takhle oblečení a z jakého důvodu jsou tak hluční? Co to mají v rukách a proč na něho neustále něco blýská?
Jak by to mohl znát, když v jeho době nic takového neexistovalo a ani nebylo nic, co by se tomu podobalo. Aby se tehdy zachytla a zachovala nějaká vzpomínka a událost z jeho doby, musel přijít na hrad známý malíř nebo umělec a nakreslit obraz nebo vytvořit sochu. To už si my v dnešní době ani nedokážeme představit. A proto si tedy položme pár otázek. „Sžil by se Svatý Václav s našimi moderními technologiemi, bez kterých my se dnes ani neobejdeme? Nebo by s křikem utekl zpět do své doby?" Jen si představme, jak se Václav dostane do české, moderní rodiny, která vlastní ty nejnovější technologické novinky dnešní doby. Sedí u nich na kožené pohovce, je obklopen televizí s úhlopříčkou kolem 150 cm a zabudovaným internetem uvnitř, vedle něj na pohovce leží notebook, tablet, ještě malé děti kolem něho pobíhají s dotykovým telefonem v ruce, z kuchyně jdou zvuky z nejnovějšího modelu kávovaru a před úplně novou přízemní novostavbou stojí dvě auta značky BMW. Někoho, kdo právě přišel ze středověku by asi napadlo, že telefon je nějaká placka třeba na házení nebo nějaké zrcadlo a pořád by se do něho díval, protože by se nemohl nabažit toho, jak je krásný, ale většina by mu okamžitě vysvětlila, k čemu tato modernizace vlastně slouží. Určitě by měl v hlavě menší guláš, protože jak se do takové malé věcičky vleze tolik informací a sdělení? „Jak je to vůbec možné, když já popíšu tolik pergamenů, než někomu něco sdělím" říkal by si. A okamžitě by se začal vyptávat, k čemu onen přístroj je dobrý? A k čemu je tady to a tam to? A co se strká do tady toho a proč se toho musím dotýkat? A proč to vydává takové zvuky? Všichni by mu to popsali jako přístroj sloužící ke sdělování informací formou telefonování, psaní sms zpráv, hraní různých her, k stahování aplikací, písní, fotografování, utrácení peněz, ale i přiděláváním lidem problémy. Ale vysvětlujte to někomu, kdo přišel z 10. století. Právě pro něho by se to jevilo jako úplná zbytečnost, protože vyznával úplně jiné hodnoty, kterým jen si přiznejme, bychom se smáli. „Proč by někomu telefonoval, když má možnost se sejít a říct mu to s očí do očí a strávit s ním nějakou dobu nebo mu napsat vlastnoruční dopis?" Jen si představte, kdyby mu děti řekly, jestli by si s ním neudělal selfie (potom by dodaly fotku, a když by ani tomu nerozuměl, vysvětlily mu, že tedy obrázek) Řekl: „Tak nechte mi zavolat mého hradního malíře" Děti vybuchly smíchy a nešly utišit. Dnes by si každý klepal na čelo a posílal ho rovnou do nějaké psychiatrické léčebny. Jenže společnost v období vlády Václava byla relativně uzavřená a fungovala spíše jako samostatný systém, zatímco dnešní společnost neumí tak fungovat. Málo kdo se dnes dokáže takto chovat a porovnejme tedy dnešek a minulost. Kdybyste se někde na ulici někoho zeptali, bez čeho by si nedokázal představit den, drtivá většina by odpověděla bez mobilního telefonu, bez facebooku, instagramu a dalších dnešních dorozumívacích a sdělných aplikací. Kdežto v jejich době kdybyste jim toto řekli, dívali by se na vás jako na někoho úplně z jiné planety a klepali by si na čelo. Tehdy si vystačili sami se sebou, nikdo se o nikoho nebál, a už vůbec by je nenapadlo, že by nějaké takové zařízení mohlo někdy existovat. Zkrátka to nepotřebovali, komunikovali mezi sebou, trávili večery na místním bále nebo si říkali různé pohádky, příběhy a zpívali si písně. Zeptejte se dnešní mladé generace, co dělá v pátek večer? Všichni odpovíme „Jsme na facebooku, chatujeme, jsme na youtube, právě jsme si vyfotili, co jsme měli na večeři, že jdeme právě na záchod, že máme jeden prst delší než druhý nebo že máme nové spodní prádlo a hned šup na instagram pochlubit se každému" Ale teď se zase na oplátku zkusme vžít my do doby středověku. Ráno se probudíme, oblečou nás do tuctů spodniček, dlouhý sukní a korzetů, ve kterých se nedá ani dýchat a tak budeme muset vydržet celý den nebo muže do takových těch upnutých kalhot, které vypadají jako dnešní legíny. A jdeme se učit šermovat, střílet, učit psát, číst nebo různé jazyky. Věřím v to, že bychom to nevydrželi ani psychicky ani fyzicky a zbláznili bychom se. Vždyť bychom to ani jeden den nevydrželi bez notebooku, tabletu, Iphonu a dalších moderních technologií. Jen zapátrejme trochu do paměti a vzpomeňme si na legendární nerozbitné a těžké Nokie nebo na takový ten vypouklý, těžký a velký stolní počítač. Za pár let budeme nosit počítače po kapsách a tomu co bylo před 50 lety, se budeme jen tiše smát. Vývoj v dnešní technologii je podle mě neuvěřitelný a každý den si říkám, jestli by nebylo lepší kdybychom neměli internet, museli bychom si shánět informace z knížek, více bychom navštěvovali knihovny, navštěvovali bychom více různé kulturní akce a netrávili celé dny a noci jen za počítačem a celkově bychom si vážili sami sebe navzájem. Jen se zeptejte rodičů i starších dospělých, co dělali bez dnešní technologií. Byli venku, nikdo se o ně nebál, vystačili si sami se sebou a rozhodně vám řeknou, že ta doba byla mnohem lepší. Když to bez toho přežili naši rodiče, prarodiče a dokonce i Svatý Václav, proč bychom to nezvládli my? Byla by to dost dobrá výzva, nemyslíte?
Když se Svatý Václava probouzí po tak vyčerpávajícím snu, jen si říká, kam se to vskutku dostal a doufá, že to byl jenom sen a ne realita - realita dnešní generace 21. století.

Denisa Starostová,
Obchodní akademie Prostějov

Václav

Václav se narodil kolem roku 907. Vychovávala ho jeho babička Ludmila, která dohlížela, aby byl vzdělaný. Díky jeho dobré výchově a dobročinným skutkům ho měli lidé velice rádi. Jen mezi Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem se objevovaly konflikty. Každý z nich byl úplně jiný. Boleslav pozval Václava k sobě na hrad do Boleslavi. Václav chtěl už večer odjet, ale bratr jej přemluvil, aby zůstal do rána.
Když se probudil, svět mu připadal úplně jiný. Pomalu se kolem sebe rozhlédl. Ten výhled jej vyděsil. Uviděl velikánskou, pohodlnou, luxusní postel, místo své malé a tvrdé postele, ve které v noci usínal. I jeho pokoj byl jiný. Barevné zdi, moderní nábytek, všude ležely květiny, obrovská okna, která rozzářila pokoj a spoustu dalších věcí, jež Václav neznal. Když si všechno pořádně promyslel, rozhodl se jít do dalšího pokoje. Nejprve se bál, ale jeho zvědavost byla silnější. Otevřel dveře a vešel do koupelny. Uprostřed místnosti stála prostorná vana s několika masážními tryskami. O těch Václav samozřejmě nevěděl, protože je ani neznal. Přistoupil blíž a pootočil s červeným kohoutkem. Najednou začala téct teplá voda. Lekl se a ustoupil od vany. Chvíli počkal a potom dal ruku pod kohoutek. Přišlo mu to úžasné. Teplá voda teče jen díky otečení kohoutku. Nikdo nemusí čekat, než se voda ohřeje. Chtěl o této věci zjistit víc, ale začal se bát. Kde to vlastně je? Proč tady je? Co teď bude dělat? Všechny ty věci mu připadaly úžasné až fascinující. Rozhodl se, že se podívá ven. Nejprve nemohl najít vchodové dveře. Po několika minutách hledání je objevil. Vystoupil ven a rozhlédl se kolem sebe. Po celé ulici chodili lidé z jedné strany na druhou. Nejspíš někam pospíchali. Tohle nebyli lidé, které znal. Promnul si oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Pořádně si prozkoumal pár kolemjdoucích. Všichni vypadali úplně jinak. Tak nějak zvláštně. Když procházely okolo dvě mladé slečny, nestačil se divit. Jedna měla dlouhé červené vlasy a ta druhá krátké s modrými pramínky. Na sobě měly pestrobarevné oblečení. Jen tílka a krátké, možná až moc krátké šortečky. Připomínaly mu spíše šašky než dvě normální mladé slečny. A to co měly na obličeji! Okolo očí modrou barvu jako by je někdo bil. Řasy nějak moc dlouhé a slepené. Pusu rudě červenou. Celý obličej zbarvený do hněda až oranžova, jako by se pomazaly pískem. Po chvíli si všiml, že takové oblečení nosí skoro všichni. Co ho zaujalo nejvíce, byl předmět, který každý držel v ruce a díval se na tuto malinkou věc. Lidé kvůli této obdélníkové věci nesledovali vůbec své okolí, ignorovali ostatní občany ani se s nikým nebavili. To mu přišlo velice divné. Všiml si mladého kluka, co opodál seděl na lavičce s touto plackou v ruce. Rozhodl se, že se ho zeptá na tento, všemi oblíbený, vynález. Mladého kluka oslovil: „Omlouvám se, že Vás ruším, ale co to držíte v ruce?" Mladík odvětil: „Telefon?! To neznáte?" „Ne," odpověděl Václav. „No" začal vysvětlovat chlapec, „je to nejnovější typ Samsungu s 5,1 palcovým displejem, tenký pouze 6,8 mm a je lehký jako pírko. Má bezdrátové nabíjení a zadní foťák 16 Mpx a přední 5 Mpx. Samozřejmě o věcech jako dual sim, wifi, bluetooth, 3 GB operační paměť, dotykový displej atd. se ani nebavím. Když si stáhnete pár aplikací, tak si můžete volat se svými přáteli zadarmo a můžete je přitom i vidět. Ale to už je potom každého věc. Vy vážně nevíte co je mobil? Nebo si ze mě děláte srandu?" Tak tohle Václav opravdu nečekal. Byl tak strašně šokovaný. I když rozuměl každému pátému slovu, nejvíce ho trápil tenhle nový svět. Proto se zmohl jen na: „Děkuji, omluv mě prosím." Takový svět se mu vůbec nelíbil. Už tady nechtěl strávit ani minutu, jen nevěděl, jak se má dostat zpátky domů. Ze zoufalství se rozběhl a málem i rozbrečel. Asi 10 minut běžel, i když neměl tušení kam. Najednou se z ničeho nic zastavil. Ze zatáčky se vyřítilo rychle jedoucí auto. Než se Václav vzpamatoval, auto ho už srazilo. Letěl asi o 3 metry dál, než původně stál. Měl jen vyděšený výraz v obličeji. Už ani nestihl nic říct.
V tom všem zmatku se Václav probudil celý zpocený a udýchaný, zpátky ve své malé a tvrdé posteli. Přemýšlel nad tím, co se mu zdálo. Byl velice rád, že už to nemusí dál prožívat. Když se z té noční můry vzpamatoval, oblékl se. Později šel do kostela. Po cestě potkal svého bratra Boleslava. Poděkoval mu za včerejší pohostinnost a milou společnost. Boleslav mu jeho díky oplatil tím, že ho mečem udeřil do hlavy. Václav mu meč snadno vytrhl z ruky. Povalil ho na zem. Na Boleslavovo volání přiběhli jeho služebníci a jeden z nich Václava probodl.

Lucie Radvanská,
Obchodní akademie Prostějov

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Jedno české hezké úsloví říká, ,,pokrok nezastavíš". Ať byly v minulosti jakékoliv snahy jej zastavit, nikomu se to však nepovedlo. Když se podíváme na dnešní lidstvo, udělalo opravdu velký pokrok, od doby, kdy se lidé mlátili větvemi a ohřívali se u ohně.
Čím se liší dnešní doba od minulosti? V dávných dobách, a to i ještě před několika desítky let bylo tradicí, že se lidé často scházeli a navštěvovali. Psali si dopisy, četli knihy, více kladli důraz na vzdělanost. Snažili se být samostatní, ale uměli také držet pospolu. Neměli zapotřebí mít ,,vše" a většina z nich se snažila žít spíše skromně.
Když se zamyslím nad termínem pokrok, ihned se mi vybaví několik jmen. Leonardo da Vinci, Galileo Galilei, Gordano Bruno, Mikuláš Koperník, Johanes Kepler či Issac Newton. Tito badatelé se snažili různými výpočty a důkazy posunout dobu kupředu. Společnost se proti nim však v některých případech bouřila, neboť nesouhlasila s jejich poznatky. Od devatenáctého století pokrok postoupil kupředu nejvíce, a to po všech stránkách. Postupem času přichází na řadu mobilní telefon.
Zásluhou mobilního telefonu se v současnosti informace šíří neskutečně rychle. Tato pokroková doba příliš ,,oblbuje" naše mozky a ačkoliv se pokrok zdá být dobrým přínosem, ne vždy tomu tak je. Téměř ihned máme přístup ke všemu potřebnému. To však s sebou nese i negativní následky. Lidé spolu nedokáží vycházet v míru a stále si na něco stěžují. Uzavírají se do vlastního světa a své pocity skrývají se za ,,smajlíky" v smskách. Nedokáží jednat s klidnou hlavou. Nehledají důvod setkávat se a myslí si, že textová zpráva za ně všechno vyřeší. Technologie umožnily, aby mobily sloužily i jako ,,přenosné počítače".
Zkusme se zamyslet a představit si, co by takový sv. Václav dělal na bojišti s mobilním telefonem. Byla by to výhoda či nevýhoda? Nechť by měl k dispozici toto ,,inteligentní zařízení", zajisté by mu to ulehčilo průběh válečných konfliktů. Nejen v nich, ale i v řadě dalších věcí. Mezi výhody bychom mohli zařadit snadnou komunikaci. Z poznatků můžeme vědět, nebo se alespoň domnívat, že vladař měl své ,,běžce". Ti se údajně vydali do města, aby informovali lid o vítězství či prohrách. Jenže když tito běžci zprávu předali, tak po krátkém časovém úseku většinou vyčerpáním zemřeli. A to vyčerpáním. Mohli bychom to nazvat ,,maratonský běh". Je zcela logické, že každé vojsko má stanovenou tajnou strategii. Pokud by se však vojsko domlouvalo kupříkladu pomocí aplikace pro určení GPS souřadnic, je zcela možné, že nepřítel by ihned mohl zjistit polohu daného útočníka. Může se stát, že se zařízení vybije, či snad dojde kredit, anebo vůbec nebude signál. Tyto atributy bychom mohli zařadit mezi nevýhody, kterých je samozřejmě více.
Co by mohlo být výhodou? Komu by se nelíbilo zvednout ,,foun" a zavolat: ,,Hele, potřebuji vyslat do boje další vojska, jelikož již padla v boji, nemáme dostatek zbraní, obstarej nám je". Pomocí aplikace fotoaparát by mohl vyfotit selfie. Také by mohl sv. Václav napsat ,,textovku" své mámě Ludmile, že je živ a zdráv.
Podle mého názoru není vůbec špatné, že se vývoj technologií posouvá dopředu, ale přijde mi to často až přehnané. Nelze sledovat všechny změny odehrávající se kolem nás. Přijde mi, že lidstvo neví co dříve dělat. Je hezké, že si můžeme pomocí již zmíněných mobilních telefonů, internetu usnadňovat vyhledávání informací v krátkém časovém úseku. Je zapotřebí se na to podívat také z jiného úhlu pohledu. Lidé v minulosti neměli tento vynález a dokázali bez něj žít. Ale u současné generace mi přijde, že se bez toho snad nikdo neobejde, i když někteří se snaží udržovat tradici v posílání pohledů či dopisů. Nejeden člověk by si řekl, že nemůžeme být přeci sto let za opicemi.
A jaký je váš názor na tuto situaci? Vidíte větší výhody v pokroku, nebo v tradici?

Lukáš Pospíšil,
Obchodní akademie Prostějov

Václav a mobil

Byl jednou jeden kluk Jonáš, který bydlel s maminkou v malé vesničce jménem Budice. Jonáš byl kluk, který pořád o něčem snil a představoval si, že by někdy mohl žít v dávné době. Jednoho dne přišla maminka domů a řekla Jonášovi, že pro něj má veliké překvapení. Jonáš byl celý napjatý, co to asi může být. Tak maminka ho nechtěla napínat a řekla mu, že na víkend pojedou do hlavního města České republiky Prahy. Jonáš z toho byl celý nadšený a už se nemohl dočkat, až to poví všem kamarádům z vesnice. Na druhý den, když přišel do školy, tak se hned chlubil, že s maminkou pojede na celý víkend do Prahy. Děti z vesnice mu to strašně záviděly, ale Jonáš je uklidnil tím, že jim slíbil, že udělá nějaké fotky na svůj mobilní telefon, aby alespoň takto děti viděly Prahu. Konečně nadešel pátek, den odjezdu. Tak se Jonáš rozloučil s kamarády z vesnice a vydal se s maminkou na cestu. Asi po dvou hodinách Jonáš s mamkou přijeli do Prahy na hlavní nádraží. První se šli ubytovat a odpočinout si po cestě. Jak si odpočinuli, tak si šli projít noční Karlův most, aby viděli Prahu i jinak. Jak ho prošli, tak si řekli, že už jsou unavení a že půjdou spát. Hned ráno po snídani vyrazili na Staroměstské náměstí, kde si nakoupili suvenýry, různé drobnosti a dali si tam i něco teplého do žaludku. Po obědě si šli projít různá muzea a galerie. Už se sice stmívalo, al ji to nevadilo a šli ještě na Václavské náměstí. Zase si procházeli obchody a byli naprosto okouzlení tím životem, kterým Praha žije. Najednou došli až k soše svatého Václava. Byli z ní uchváceni, jak je neuvěřitelně obrovská. Jonášovi se ta socha strašně zalíbila, tak si ji pořád a pořád prohlíželi. Už byla tma, ale i tak si ji chtěl vyfotit, aby ji kamarádi viděli. Na fotce skoro nic nebylo vidět, tak Jonáš přišel blíž, sáhl koňovi na zadní levou nohu a přáli si, aby Václav i s koněm ožili. Alespoň na pár hodin. A co se nestalo? V okamžiku, kdy Jonáš vyslovil přání, padala hvězda. Ta Jonášovo přání vyplnila a Václav i s koněm ožili. Jonáš tomu nemohl uvěřit, tak se pořád štípal do stehna, jestli to není jen sen. Ale byla to skutečnost. Václav byl z toho zmatený, co tam dělá, jaký je den a rok, jaké je roční období atd. Až mu Jonáš všechno vysvětlil a řekl mu, že si s ním musí udělat fotku, aby to kamarádi viděli. V okamžiku, kdy Jonáš vytáhl mobilní telefon, tak Václav vytasil svůj meč a zvolal: „Braň se!" Jonáš v tu chvíli nevěděl, co se děje, tak dal ruce nad hlavu a vysvětloval Václavovi, že se mu nesnaží nijak ublížit. Václav se ho zeptal, co to tedy drží v ruce, zda to není zbraň. Jonáš řekl, že je to mobil. Václav samozřejmě nevěděl, co to je, tak mu to vzal z ruky a snažil se tím šermovat, bránit se jako štítem nebo někoho probodnout, ale marně. Jonáš mu opět vysvětlovat, co to ten mobilní telefon je. Václav si ho ohmatával, zkoušel podle Jonášových rad psát sms nebo surfovat po internetu, pouštěl si hudbu a strašně se mu to zalíbilo. Asi dvě hodiny se s mobilem bavil a všechno zkoušel a řekl, že by ho chtěl taky, že by mu to ulehčilo život. Ale Jonáš mu zase musel vysvětlovat, že si ho jen vysnil na pár hodin a že za chvíli z něj bude zase socha. Václav z toho byl moc smutný, protože si mobil oblíbil a moc si ho přál. Ale už za pár okamžiků kouzlo mělo vyprat a Václav se měl stát zase sochou. Jonáš Václavovi mobil vzal a poprosil ho, jestli si s ním udělá fotku. V tom okamžiku se stal zase sochou. Jonáš byl smutný, že už tu Václav není, ale naopak byl i velmi šťastný, že se mu přání vyplnilo a už se nemohl dočkat, až to všechno poví kamarádům a ukáže jim fotky. Nastala neděle a Jonáš s maminkou už museli jet domů. Sbalili si kufry a vydali se na hlavní nádraží a jeli domů. Oba dva si víkend moc užili a těší se, až zase někdy pojedou do Prahy. Zazvonil zvonec a příběhu je konec.

Tereza Oklešťková,
Obchodní akademie Prostějov

Tradice vs. pokrok aneb uměl by sv. Václav zacházet s mobilním telefonem

Krásný to zářijový den! V kalendáři se píše datum 28. září a hodiny právě odbíjí dvanáctou, když pražská svatováclavská pouť začíná nabírat na obrátkách. Obyčejně beru tento den jen jako den volna. Den, kdy se můžu déle vyspat, odpočinout si od školy a věnovat se raději svým zálibám. Tento rok jsem však s kamarády vyrazila na prodloužený víkend do Prahy – prohlédnout si památky, užít si trochu zábavy a poslední den navštívit známou svatováclavskou pouť.
A vskutku toho nelituji! Sluneční paprsky dnes Prahu úplně rozsvěcují a společně s čistě azurovou oblohou lákají do víru poutě nejen turisty, ale také mnoho Pražanů. Dopíjím čaj, vyřizuji ještě pár telefonátů a textových zpráv a pak společně s přáteli vyrážíme na krátkou přednášku o sv. Václavovi. „Ty bys bez toho mobilu snad nepřežila," popichuje mě ještě kamarádka Tereza. „To víš, bez něj nedám ani krok a teď pssst, už to začíná." Přednáška nás zaujala natolik, že o ní diskutujeme ještě celou cestu domů, což v naší partě představuje vášnivou čtyřhodinovou debatu. „Sv. Václav nastoupil na trůn ještě jako velmi mladý a už tehdy si jej lid zamiloval. Byl velmi vzdělaný. Uměl číst i psát latinsky, což v té době ovládal jen málokdo," obdivuji jej nahlas slovy studentky historie, která uváděla přednášku. „A to všechno zvládal bez Googlu!" popíchne mě Lukáš.
Po tříhodinové cestě domů ihned uléhám do postele a upadám do hlubokého spánku. Padám níž a níž, nořím se čím dál hlouběji…
A tu konečně, dopadám na zem. Jenomže to není ani zdaleka zámecká dlažba před naším domem, ale prašná cesta uprostřed místa, které nepoznávám. Kde to jsem? A jak jsem se sem dostala? Zbláznila jsem se snad? Kolem procházejí lidé ve středověkých tunikách. Tohle opravdu nevypadá jako výstřelek poslední módy! Já se snad opravdu zbláznila! Pohledy kolemjdoucích mi to potvrzují.
Najednou se vedle mě objeví asi desetiletý chlapec. Zůstane strnule stát a civí na mě. V ruce drží dřevěného koníka. „Ahoj, prosím tě, kde to jsem?" ptám se. Dál na mě civí, ale po chvíli zamumlá: „V Praze," a začne si hrát se svou hračkou. „ A který je rok?" vyhrknu na něj. „935," odpoví chlapec. 935? Vážně 935? Ano, zbláznila jsem se. Připadám si, jako bych byla hlavní postavou v knize Svatopluka Čecha, ale místo pana Broučka tentokráte cestuji v čase já.
Musím ale uznat, že je hezké vidět, jaké to bylo dříve. Lidé si vyprávějí, baví se, společně se smějí, děti běhají kolem nich, hrají si. Na chvíli si jen tak sednu vedle chlapce a kochám se tou idylou. Zdá se mi to tak romantické! Svět nesvázaný technikou. Děti nesedí u počítače, nehrají na něm bojové hry, rodiče si všímají svých dětí, nevšímají si jen svých telefonů, jak to často vídávám v poslední době. Vtom se vzpamatuji a začnu hledat telefon. „Ano, telefon!" Rychle vytáhnu z kapes svůj milovaný mobil a chci zkusit někomu zavolat a zjistit, co se to děje. Samozřejmě nemám signál.
Přistihnu chlapce, jak na mě opět zírá. Vždyť já se mu ani nedivím. Začnu raději přemýšlet, jak z téhle šlamastiky ven. Tak 935? Proč zrovna rok 935? Najednou si vzpomenu na přednášku o sv. Václavovi, kterou jsem včera slyšela. Vždyť to je rok, kdy byl sv. Václav zavražděn svým bratrem Boleslavem! „Chlapče, pověz mi něco o vašem vládci," poprosím jej. „Tak ty jsi k nám zavítala z daleka, tak proto jsi tak zvláštně oděna," konečně promluvil. „Náš král Václav je skvělý vladař. Vykupuje otroky, nebojí se žádné práce, sám dokonce pěstuje víno. Kam přijde, koná dobro."
„A teď mi řekni, co je ta černá svítící placička, co jsi před chvílí držela v ruce," vyhrkne. Chvíli přemýšlím. „Myslíš tohle?" vytáhnu z kapsy telefon a rozsvítím jej na hlavní menu. Chlapec se zatváří asi jako já, když jsem zjistila, že se právě nacházím v 10. století. Zavolá rychle okolní děti a mě najednou zamrzí, že jsem mobil vůbec vytahovala. Děti si přestaly hrát a středem jejich zájmu je najednou můj telefon. Začnu jim tedy ukazovat, co všechno dokáže. Pustím jim hudbu, které se jen smějí, ukazuji jim fotoaparát. Brzo se seběhne půlka města, a to není všechno. Povolá si mě i samotný kníže Václav. Připadám si jako věrozvěst moderní technologie. Cyril a Metoděj v otrhaných džínách, bílém tričku a vše, co mám, je „černá placička" v ruce. K Václavovi se však již nedostanu.
Václav byl toho dne pozván na hostinu ke svému bratru Boleslavovi a z té se již nevrátil. Král Václav byl poslán svým bratrem Boleslavem na druhou stranu řeky, kde se snad opět setkal se svou milovanou babičkou Ludmilou. Teď si již s knížetem Václavem selfie bohužel nepořídím.
Najednou ucítím, že se celá chvěju, jako by se mnou někdo třásl. Otevřu oči a nade mnou stojí bratr. „Vstávej, za chvíli ti jede autobus!" křičí na mě. Okamžik jsem zmatená, ale za moment procitnu a je mi jasné, že všechno byl jen sen. Vstanu z postele a pádím na nádraží. Sedím v autobuse, vytahuji sluchátka a hledám mobil, abych si mohla pustit jako každý den svou oblíbenou hudbu. Mobil jsem si však zapomněla doma.
Vzpomenu si na to, jak jsem seděla vedle malého chlapce a užívala si pohled na svět bez mobilních telefonů. Dříve bych telefon doma nikdy nezapomněla…

Aneta Zámečníková,
Obchodní akademie Tomáše Bati a Vyšší odborná škola ekonomická Zlín

Milý svatý Václave,

chtěla bych ti představit přístroj, o kterém ty nemáš ani to nejmenší tušení, že by někdy mohl existovat. Věc pro tebe a tvůj lid naprosto nepotřebná. A přitom pro nás je součástí každodenního života a lidé v dnešní době bez ní nedají ani ránu. Je to mobilní telefon.
Myslím, že pro tebe je to nepředstavitelná věc, a proto než abych ti popisovala, jak vlastně vypadá, popíšu ti, co všechno umí. Nejčastěji ho používáme k vyprávění se svou rodinou, přáteli a ostatními lidmi. Už nemusíme jako vy posílat dopisy a čekat, než je posel doručí do vedlejší země. Stačí na mobilu napsat SMS zprávu a poslat ji komukoli na světě a ten ji ihned obdrží.
Vím, přijde ti to možná složité. Vy jste ve své době nic takového neměli. Život byl tehdy o dost jednodušší. Ale s mobilem máš spoustu možností, jak věci kolem sebe více ovlivnit. Představ si, že právě sedíš na svém knížecím trůně, když vtom ti přijde na mobil zpráva, že se rybáři Jakubovi právě narodily dvě děti, a ty pomocí aplikace „obyvatelé" ihned zjistíš, kolik má tvá země přesně obyvatel. Chceš znát finanční stav své země? Už nemusíš počítat minci po minci, abys zjistil, jak jsou Čechy bohaté. Stačí v mobilu otevřít aplikaci „měna" a hned uvidíš, jak si tvůj denár vede oproti jiným měnám a jaký je přesný stav tvé pokladnice. Nebo se chystáš zítra se svou družinou na lov a nevíš, jaké bude počasí? Je to jednoduché. Ráno pomocí aplikace na počasí zjistíš, jestli bude pršet, nebo svítit sluníčko. Mohl bys také odložit svou noční louč, protože v mobilu je perfektní svítilna. Jeho součástí je také fotoaparát, pomocí něhož si můžeš pořídit fotografii, třeba jak tví nepřátelé utíkají z boje, a zvěčnit tak tento vítězný okamžik.
Teď asi přemýšlíš, co je to ten mobil za výmysl. Možná si říkáš, co že se s tvým národem stalo. Jak jsme mohli skoro celý svůj život vložit do jednoho přístroje? Vždyť ty jsi vždycky musel poslat s dopisem posla, počítat minci po minci a podívat se z okna, jaké je počasí. Když si chtěl s někým mluvit, mluvili jste spolu z očí do očí.
Možná máš v něčem pravdu. Mobil není tak perfektní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Má i své stinné stránky. Kvůli všem těm aplikacím žijeme ve virtuálním světě. Hádky jsou mnohem jednodušší, když tomu druhému nevidíme do očí. Dokonce i dva nejlepší kamarádi, sedící vedle sebe, si už nepovídají, ale raději mluví přes telefon. Lidé jsou také nervózní, když jej náhodou zapomenou doma, protože nemohou neustále kontrolovat, jestli se nerozsvítí obrazovka s oznámením o SMS zprávě. Jsou už na něm jednoduše závislí.
Například já. Já bych bez mobilu ani nevstala. Když už vstanu, tak první věc, po které sáhnu, je mobil. Bez něj bych věčně nevěděla, který je dnes den, co mám dnes v plánu, a všude bych chodila pozdě.
Mobil nám dal v životě sice spoustu skvělých možností, ale také nám vzal například část soukromí. A právě proto ti píši. Velmi mě zajímá tvůj názor na tento vynález dnešní doby, který navždy změnil životy lidí
S pozdravem tvoje obdivovatelka z budoucnosti

Lucie Přikrylová,
Obchodní akademie Tomáše Bati a Vyšší odborná škola ekonomická Zlín

Historie vs. pokrok aneb uměl by svatý Václav s mobilem?

Psal se rok 921 a já se probudil do pochmurného rána. Nebylo to způsobeno únorovým počasím, nýbrž houstnoucí atmosférou, která se nesla napříč českou zemí již od včerejšího dne, kdy byla ohlášena smrt mého otce, knížete Vratislava I.
Nechtělo se mi vylézt z postele, protože jsem věděl, co mě v následujících dnech čeká - hodiny strávené s úředníky, správci, knězi a dalšími důležitými muži, aby se vyřešila nejčastěji pokládaná otázka: „Bude schopen Václav ve svých čtrnácti letech zastat funkci knížete?" Přes zavřené okenice jsem uslyšel kokrhat kohouta a v tu chvíli začaly vcházet služebné, které mě měly přichystat na nadcházející den. Když mě oblékly a já posnídal, měl jsem ještě pár hodin pro sebe, než se budu muset setkat s matkou. Neváhal jsem a rychlým krokem jsem proběl chodbou, která ústila v zahradách. Miloval jsem čas strávený v přírodě. Představoval jsem si, jak za své vlády nechám vysadit parky a vinice po celé Praze.
Slunce svižně vystupovalo po obloze a já z dálky slyšel šourání sluhy, který byl zajisté vyslán matkou, aby mě k ní přivedl. Bylo to přesně, jak jsem si myslel. S doprovodem po boku jsem dorazil do hlavního sálu, kde seděla kněžna Drahomíra i se svými oddanými pány. V místnosti jsem také zahlédl svoji babičku Ludmilu. Z té vzdálenosti jsem jim nerozuměl, obě ženy velice ostře diskutovaly, ale nechtěl jsem být do jejich rozepře zapleten. Naneštěstí mé přání nebylo vyslyšeno. Byl jsem donucen si sednout přímo mezi ně.
„Už je dost starý a rozumný, aby mohl usednout na trůn," řekla starší z žen. „Nesmysl!" reagovala matka. Když jsem se pokusil něco říct, hned mě zarazily a dál si velmi důrazně vyměňovaly názory. Po téměř třech hodinách plných návrhů, byl vyřčen výsledek dnešního rokování - následovník kníže Václav není pro svůj nízký věk schopen vlády, a proto byla na dobu nezbytně nutnou kněžna Drahomíra ustanovena regentkou. Ludmila pak nadále dostala na starost výchovu budoucího knížete.
Dny plynuly jako voda a já pravidelně navštěvoval babičku v jejích komnatách. Zde jsme se věnovali mému vzdělávání a já byl rád, že s ní můžu na pár okamžiků být sám. „Jsi moc šikovný," říkala, „jednou se z tebe stane slavný panovník, který bude nejen moudrý ale i spravedlivý, a to jsou ctnosti, které mnozí lidé postrádají." Právě jsem se věnoval studiu latiny, když vtom ke mně babička přistoupila blíže a postavila přede mě nějakou neznámou věc. „Co to je?" zeptal jsem se. „Modlila jsem se k Bohu, aby ti pomohl na tvé cestě životem, a tento předmět jsem dnes ráno objevila na svém stole. Nic jiného než znamení to být nemůže, proto ti to předávám. Nevím, co to je, ani jak ti to pomůže, ale se svým rozumem na to jistě brzy přijdeš." Poděkoval jsem, věc jsem schoval do kapsy a zamířil do svého pokoje.
Večer, když z mého pokoje odešly poslední služebné a já věděl, že teď už jsem až do rána sám, zastrčil jsem ruku hluboko do kapsy a vytáhl neznámý černý předmět. Byl malý, tak akorát do ruky. Nedokázal jsem ho přirovnat k ničemu, co jsem dosud viděl, nevypadal, že je z tohoto světa. Tato skutečnost mě jen utvrzovala v tom, že babička měla pravdu a opravdu se jedná o dar Boží. Po bližším prozkoumání jsem zpozoroval malý výstupek na jedné z bočních stran. Dotkl jsem se ho a… Úlekem jsem předmět upustil. „Ta věc svítí!" vykřikl jsem a rychle si zakryl ústa, aby mě nikdo nezaslechl. Po nějaké době, kdy jsem na zářící krabičku jen nevěřícně koukal, jsem se odhodlal k důkladnějšímu prozkoumání. Postupně jsem rozeznával slova, která tvořila souvislé věty, jejichž obsah zněl: „Milý Václave, jakožto představiteli českého národa a budoucímu vévodovi ti propůjčuji tento mobilní telefon. Doufám, že ti poslouží a k dobrým účelům jej využiješ." Byl jsem šokován. Mobilní telefon? Kdo mi to napsal? Že by sám Pán Bůh?
Písmo zmizelo a nahradily ho obrázky a slova, kterým jsem vůbec nerozuměl. Co je fotoaparát? A co znamenají ta čísla, která se každou chvíli změní na čísla vyšší? Ptal jsem se sám sebe, ale věděl jsem, že žádnou odpověď nedostanu. Přišel jsem však na to, že když se dotknu jakéhokoli obrázku, objeví se další nová slova nebo výjevy. Tolik nových poznatků mě brzy vyčerpalo, a proto jsem telefon uložil na bezpečné místo pod svůj polštář a rázem jsem usnul.
Trvalo to měsíce, kdy jsem po večerech vytahoval tajemný telefon a vždy jsem na něm objevil něco nového. To vše trvalo do osudného patnáctého dne v měsíci září, kdy jsem se ráno probudil, nadzvedl polštář a na krabičce problikávala slova - MÁTE 1 NOVOU ZPRÁVU. Uchvácen novým objevem jsem poklepal na slovo „přečíst". „Milý Václave, jsem potěšen, jak ses dokázal vypořádat s velmi neobvyklým předmětem pro tuto dobu. Právě dnes ti ale píši především proto, že tě chci varovat před neštěstím, které má dnes postihnout tvoji babičku. Zachraň ji!" Opět jsem nevěřil vlastním očím. Ještě třikrát jsem pohlédl na vzkaz a teprve poté vyběhl hledat babičku.
Vběhl jsem do Ludmiliných komnat. Hlasitě jsem zaklepal na dveře. Žádná výzva, abych vstoupil. Znovu jsem zaklepal, tentokrát silněji. Nic! Prudce jsem dveře otevřel! Nikde nikdo! Seběhl jsem schody a první služebné se zeptal, kde bych našel babičku. „Kněžna Ludmila se právě chystá k odjezdu na Tetín. Zběsile jsem vyběhl ke stájím. Cestou jsem proběhl kolem mladšího bratra Boleslava, který se na mě jako obvykle šklebil. „Ach, stihl jsem to! Jsem tak rád, že jsi ještě neodjela." Babička se na mě otočila a usmála se. „Myslela jsem, že ještě spíš, tak jsem tě nechtěla budit kvůli rozloučení." Doběhl jsem k ní a objal ji kolem pasu. „Prosím, neodjížděj!" Přidřepla si, aby se mi dívala přímo do očí. „Neboj, drahý, odjíždím jen něco vyřídit na Tetín a za tři dny jsem zpátky u tebe." Kroutil jsem hlavou: „Ne, ne, prosím tě, byl jsem varován, že se ti má dnes něco hrozného stát. Prosím, zůstaň tady se mnou." Podívala se na mě se zmateným výrazem ve tváři, ale v hloubi duše jsem věděl, že mě poslechne a nikam nepojede. Už jen proto, aby mě uklidnila. „Dobře tedy. Když se o mě tolik bojíš, tak tady zůstanu a pošlu místo sebe posla." Zvedly se jí koutky úst a já jí radostí objal kolem krku, který jí zdobil červený závoj.
„Vstávej! Ujede ti autobus do školy," křičí někdo. Pootevřu oči a snažím se zorientovat, kde jsem. Ruka mi automaticky zajede pod polštář a tam nahmatám mobil. Vytáhnu ho, zkontroluji čas a vyskočím z postele, protože doopravdy nestíhám. Trvá mi ještě několik vteřin, než si uvědomím, co se vlastně stalo. Byl to tak reálný sen, že mě donutil zauvažovat nad tím, co by se mohlo stát, kdyby svatý Václav měl telefon, a jestli by díky němu dokázal zachránit život mé jmenovkyni. Kdo ví?

Ludmila Miklíková,
Obchodní akademie Tomáše Bati a Vyšší odborná škola ekonomická Zlín

Jak se zúčastnit?
Soutěž pořádá vydavatelství regionálních Deníků VLTAVA-LABE-PRESS ve spolupráci Ústředním školním inspektorem.
Literární klání se bude konat po dobu dvou měsíců – října, listopadu, ve třech kolech.
Pro každé kolo vyhlásíme speciální téma pro studentské práce. Příspěvky bude hodnotit odborná porota složená z novinářů, spisovatelů a významných regionálních osobností.
Vítězové každého kola obdrží tablet.
Absolutní vítěz získá poznávací zájezd.

Přihlášené práce bude vydavatelství publikovat na webu i v novinách.Nejlepší příspěvky a vítěznou školu ocení i Ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.
Studenti si mohou zvolit libovolný literární žánr od reportáže, úvahy či rozhovoru až po vyprávění, příběh nebo anketu.
Forma textů: max. 2 strany A4 ve formátu Word (doc. nebo docx) a běžném typu písma. Práce do soutěže elektronicky zasílat na lucie.hubackova@denik.cz
Soutěž se řídí pravidly Deníku

Soutež podporují

Papcel Fortex

Lázně KostelecGolf Club Kostelec

Gymnázium Zlín Lesní čtvrťGreat Reality

DavonAustin Powder

Auto Kubíček Logo

populo-logo Město Otrokovice

SUB logo Ton logo

logo-bernhardt Baltaci

Unicars.cz SPŠS Valašské Meziříčí

Renovace dveří a zárubní Jakubec

TEXTIL Jaroslav Vlčnovský

Autor: Redakce

1.10.2015
SDÍLEJ:
Setkání s občany na náměstí TGM v Lipníku nad Bečvou - červené karty pro prezidenta
26

Sbírka na pokutu? Lidé vyjadřují solidaritu zvukaři z Lipníku

Opravená ulice 1. máje v Olomouci s modelem Hradské brány před hotelem Palác
4 16

Třída 1. máje po opravě. Jak se vám líbí?

Vánoce jsou finančně náročné. Úvěr ale může být špatným pánem

Podle finančních poradců ale i psychologů by úvěry měly sloužit k nákupu jen těch věcí, které nezbytně potřebujeme. Nemá cenu se neúměrně zadlužit a kvůli hezkému Štědrému dni si pak znepříjemnit celý rok. Praxe ale také ukazuje, že mnohé domácnosti si kvůli nedostatečné finanční rezervě nemohou tuto úvahu dovolit.

Petr Pithart dostal v Olomouci Pelikána a objal se s Hradílkem

FOTOGALERIE / Český politik a právník Petr Pithart v úterý v Olomouci převzal cenu Pelikán. Tu uděloval dvouměsíčník Listy už počtrnácté.

Návrh na přání: 3 varianty malé kuchyně a jídelny

O návrh kuchyně a jídelny nás tentokrát požádala paní Kolodějová, jejíž domek je teprve ve fázi stavby. To je nejvyšší čas zvážit, jak prostor uspořádat, vybavit a barevně sladit, aby vše vyhovovalo nejen majitelčiným přáním, ale aby byla samotná kuchyně praktická a příjemně se v ní vařilo.

Ve Šternberku mají měnit plasty na ropu. Fajn, ale tady ne, protestují místní

Starost o životní prostředí ve Šternberku a jeho možné ovlivnění linkou na zpracování plastového odpadu, kterou chce nedaleko sídliště postavit pražská společnost ADI OIL, přivedly v úterý večer do místního kulturního domu odhadem stovku obyvatel města.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT