Perem studenta. Soutěžní příspěvky prvního kola, 7. část

Soutežní příspěvky (zveřejňujeme postupně)

Tradice

Mnoho Čechů se pyšní tím, jak se drží tradic a tím, jací jsou vlastenci, ale je pravda co tvrdí v porovnání s jinými státy?
Když se procházíme v Česku nějakým větším městem, co vidíme? Potkáme mnoho lidí v různém oblečení, s různými vlasy, odlišnými názory, jiným zjevem, ale kroj, nikde. Čím to? Čím kroje a tím i naše vlastenectví ztrácí svoji sílu?
Představme si situaci, jsou hody na vesnici, hraje kapela, všichni jedí, pijí a radují se. ALE úplně první věc, která mi vpadne do mysli, jsou dívky a hoši v krojích, tancující na pódiu zpívajíc písně s radostí ve tváři. Takto si představím typické hody na Moravě, stejně tak jako na Slovensku, tak i v Německu, nebo třeba i ve Skotsku. V každém státě, na který si vzpomenu, se lidé při oslavách šatí do tradičních krajových krojů a obleků.
Ve svých 17-ti letech již jsem pár států navštívila, například Velkou Británii, a to konkrétně Anglii a Skotsko. O Anglickém oblékání bychom mohli mluviti velice dlouho, ale tady se zastavovat nechci. Ráda bych se pozastavila u Skotska a jejich národního cítění. Samozřejmě, že je to tak jako v mnoha státech, když je nějaká oslava, kupříkladu já konkrétně jsem byla součástí oslav krále Roberta Bruce a podívaná, která se mi naskytla, byla nezapomenutelná. Oči mi přecházeli z jednoho člověka na druhého, a čím déle jsem si dívala a zkoumala je, tím více mi přišlo, že KILT má na sobě snad každý skot. Ale nejde tady pouze o kilt a celý jejich kroj, který si oblékají, jde tady o to, čím vším si Skoti prošli a jak jsou pyšní na to, kým a čím jsou dnes, to co všechno jejich předci zažili, to je udělalo tím, čím jsou dnes a oni, oni panečku jsou pyšným a nezlomným národem.
Kdy se kilty nosí? No, abych to řekla co nejstručněji a nejsrozumitelněji, nosí se v podstatě pořád. Jakmile vyjdete na ulici, ať už ve městě či na vesnici, tak potkáte alespoň jednoho Skota v kiltu. Nosí se ať už při normálních situacích, tak při formálních a důležitých akcích. Kupříkladu skotská svatba, kilty kam jen oko dohlédne. Oslavy? Samozřejmě. Jdu za kamarádem na návštěvu? Jasná volba. Také si pozornější z nás dokázali všimnout, že si dokonce i Britský princ Charles obléká kilt. A ti nejpozornější si mohli také všimnout, že jsou různé barvy a kombinace kiltů, jak je to možné? Na tuto otázku hned odpovím. Dříve bylo Skotsko v podstatě rozděleno do různých klanů, každý klan měl svou barvu tartanu (vzorování kiltu, tartan=kostka), no a tímto se rozeznávaly klany jeden od druhého. Dovolila bych si tvrdit, že díky tomu všemu, čím si Skoti jako národ prošli a zažili, tak díky tomu jsou na sebe tak pyšní a hlavně díky tomu pořád drží své tradiční oblékání, aby ukázali, že jsou to pořád oni, ten nezlomný národ, národ Skotů!
Nyní bych se chtěla navrátit zpět do našich krajin České republiky. Většina z nás jsou si také vědomi toho, čím jsme si jako národ prošli a jsme hrdí na to, čím jsme dnes a hlavně jsme hrdí na to, že jsme Čechy. Ale kam tedy mizí to naše držení tradic? Doopravdy musím říct, ač mě to netěší, že s našich tradic se stávají čistě pouze komerční akce. Kupříkladu jízda králů, tento tradiční svátek, který se v dnešní době bohužel drží již pouze na Hané a na Slovácku. Na jízdu králů se přijede podívat mnoho lidí z různých koutů republiky. Přijedou se pokochat tradičními kroji, typickou veselicí. V době před 2. Světovou válkou se jízda králů jezdila téměř v každé vesnici a dnes? Dnes se lidé z celé republiky přijedou podívat do těch pár vesnic, kde se to „ještě drží". Chci tím říct, že ano, někde se tato tradice pořád ještě dokonale drží, ale je pro to důvod ten, že tradice chceme držet, kvůli našemu Českému cítění, anebo je to jen čistě komerční tah ze strany organizátorů? Ať už je tomu tak či tak, stále i náš malý státeček v srdci Evropy najde tu sílu na to, aby ukázal, že se dokáže držet tradic a že nezaniknou. A za to jsem nesmírně vděčná a doufám v to, že se naše tradice v budoucnu rozšíří a lidé je budou dalším generacím předávat, tak jako doposud, ne-li víc. Buďme hrdí na to, čím a kým jsme. Jsme Češi a Čechy zůstaneme, ať už budeme žít kdekoliv, toto je krajina, kde jsme se narodili a kde jsme vyrostli a to nic na světě nezmění. Naše tradice z nás dělají to, co jsme. Od Velikonoc až po Vánoce, jsou to naše tradice, naše radosti, naše rodina, jejíž jsme součástí.

Eliška Němcová,
Gymnázium, Šternberk

Tradice

Vybral jsem si rozdíly mezi tradicemi u nás a ve světě, jak je lidé slaví, co podstupují. Stejně, jak odlišní jsou lidé tak i jejich tradice. Mnoho lidí si pod tradicemi představí, například svátky, narozeniny, jídlo, tradiční sporty a další. Nenapadne ho však ztráta života, například spjatá s vírou, nebo oběť indiánů jihoamerickým bohům. I to jsou tradice. Zabít člověka s takovým odhodláním, že dělám správnou věc a postavit se smrti jako by věřili, že žádná není.
Pro mě osobně to znamená mezigenerační předávání jak poznatků, tak i schopností a mravů v rámci kultury nebo skupiny spolu s uměním a rituály.
Jak vypadají vánoce v Evropě? Například švédským dětem vozí dárky naparáděný kozel, Španělé zase chodí na půlnoční mši věnovanou kohoutovi, Řekové zdobí plachetnice, Finové si libují v dekoraci ze slámy a Dánové zase hledají v rýžovém nákypu mandlový dárek. Miluji různorodost tradic ve světě a zvlášť potom v Evropě, jelikož co jiný kraj to jiná tradice a zemí v Evropě. Prozkoumat však, ale všechny by chtělo žít na tom světě o něco možná déle. To by bylo super, alespoň pro mne. Vidět na vlastní oči jak lidé žijí, jaký mají přístup k věcem kolem nich, co je dělá tím, kým doopravdy jsou. Také jsou to svým způsobem tradice. Kdybych měl teď odcestovat a poznávat země, byli by to ty severské. Hory, lesy, netypické moře, venku zima a uvnitř s kamny teplo, spíše liduprázdno než přelidněno.
Mezi jejich tradice patří stejně tak jako ty předchozí pohostinnost a dobrá nálada panující při pohledu snad kamkoliv. Také jejich vzhled. Značná převaha lidí se světlejšími vlasy a užšími pasy tomu všemu spolu s jídlem přidává takové, možná, kouzlo severu. Stejně tak jako kdekoliv jinde na světě.
Když byste se zastavili ve Stockholmu a chtěli byste si dát typickou švédskou kuchyni, taky by převládal výběr z mnoha ryb. Například, pečené sledě, marinovaný losos, nebo typicky švédské nejoblíbenější jídlo jsou masové kuličky ve stylu malých karbanátků, nebo také brambory zapečené se sledi. Existují také tradiční pokrmy, na kterých vyrůstají švédské děti stejně jako Češi. Byla by to koprovka, nebo Švédy velmi oblíbená rajská omáčka. Co se týče švédských svátků, tak jednoznačně nejoblíbenější je přivítání léta o letním slunovratu.
Severské tradice, co se týče tedy Evropy jsou si podobné. O několik málo set kilometrů přes moře leží obrovský ostrov Velká Británie. Země už méně podobající se těm severským, i když svou polohou by ji někdo mnohdy řadil také mezi právě je. Šedesát milionů lidí. Žijících na ostrově zvaném Velká Británie má jednu nepatrnou zvláštnost. Ačkoliv je to jeden stát, slaví se zde několik odlišných tradic a to díky rozdělení Velké Británie na celky jako je Wales, Anglie, Skotsko a Severní Irsko. Co teprve takový velice hornatý stát Chille v Jižní Americe, který svou neuvěřitelnou délkou při pobřeží Jižní Ameriky, bude mít mísitelný dopad na tradice.
Je to zvláštní. Je nás tady okolo sedmi miliard a všichni si říkáme lidi a přesto je každý zcela úplně jiný.

Filip Furiš,
Gymnázium, Šternberk

TRADICE u nás a v zahraničí

Tradice, co si pod tímto pojmem představíme? Zvyky, jména předávaná z otce na syna nebo jenom nějaká jídla. Já myslím, že mnohem víc. Od zajímavých krojů až po všelijaké svátky, díky kterým máme chvilku oddychu během roku nebo potíže přidělávajíc všem rodičům. Ale mnoho z nás, hlavně dětí, neví proč? Proč slavíme svátky, nosíme podivné kroje, anebo pouštíme lampióny? Ví jen to, kdy mají narozeniny, svůj svátek a odpočítávají měsíce, dny i minuty do Vánoc, ti starší velké prázdniny. Už jsem se setkal s rodinou, co teda slaví Vánoce, ale když jsem se otázal jejich dětí, odpověď mě opravdu zaskočila. Pomalu nemají ani ponětí, kdo je Ježíšek. Prý Santa, pousmál jsem se. Našeho Ježíška mi popsali jako chodícího Santu Klause, dokonce netušily, proč tento svátek vzniknul.
Když se podíváme na další odvětví tradic, nalezneme tanec. Ano, už naši předci se pohupovali v rytmu přírody okolo ohniště, skoro jako na dnešních diskotékách. Většinou mladí otupělí vlivem omamujících látek, jak divoši poskakujících na rituálech. Na druhou stranu tu i najdeme civilizovanější tance, pomalé a podobně, ale jsou tyto právě tradiční? Každý ještě přece zná nebo alespoň slyšel o valčíku, rumbě, ale i modernějších (Zumba), které možná za několik století, desetiletí budou považovat za tradiční tance.
Tak a přestaňme se pohybovat okolo tance a pojďme se s chutí vrhnout na labužnická jídla. Ale prvně u této otázky si musíme určit, kde vlastně? Úvodem v Itálii. Pizza je u nás normální jídlo, ale u Italů je to tradice. Předhánějí se, kdo má dokonalejší a chutnější ingredience. No, já mám raději ty naše prachobyčejné "vepřo, knedlo, zelo", či pro ty nejmenší žemlovka ("zemlbába"). Mm, už dost o sladkém anebo končím. Povím vám ještě o jednom jídle a to pocházející přímo z Velké Británie, o jejich "Christmas puding". Nepřestavujte si, že je to něco jako náš puding, není. Chutná trochu jako švestkové povidla, hořko-sladké s šílenou konzistencí. Kulatě černá hmota v miskách, prostě mě to nechutná, "sorry". Je na prodej v českých obchodech. Pokud chcete, můžete ochutnat.
Já a má rodina odjakživa považujeme za tradice naše rodinné akce, oslavy. Asi je to tak, že tradiční je to, co si sami zvolíme. Také záleží na tom, kde se momentálně nacházíme. V Indii posvátná kráva, v Africe déšť, v našich zemích křesťanské svátky (Vánoce, Velikonoce, Dušičky).
Pro výročí naší, už tříleté, skupiny vám přinášíme bonus. Takže za další si můžeme něco malinko popovídat. Tím mám na mysli pohádky. Můžeme tu stoprocentně říct, tady za všechny, že naše tradiční pohádky stále otáčejí světem. Sice se už nečtou jako dříve, ale vznikají stále propracovanější a pohodlnější verze pro film. Akorát jediná škoda, kterou vidím je, že potom představivost dětí padá směrem svisle dolů. Moderní pohádky, tím pádem jsou ty tradiční, i když možná režiséři nám nechají jen maximálně šedesát procent knížky. Proto je taky dobré si někdy oprášit knižní podobu, abychom pak mohli před ostatními frajeřit a mé oblíbené pohádky opravovat.
Vím, ptáte se, co tradiční a moderní pohádky v zahraničí? Nevím, přestěhujte se k našim dálným sousedům a vaše nové poznatky nám můžete poslat jako dotaz přes internetové stránky uvedené na obalu, Děkuji.

František Šindler,
Gymnázium, Šternberk

Co se stalo se samuraji?

Japonsko je země, která mě osobně dlouhou dobu fascinovala jak svou zajímavou kulturou, tak i nádhernou přírodou. Já si například při vyslovení jména této země představím velkolepé domy se šikmou střechou ohraničené nádhernými zahradami, které jsou porostlé rozkvetlými sakurami. Přece jen je Japonsko zemí, která nám dala například sushi, origami, ale dokonce i třeba CDčka. Vždycky jsem byl okouzlený samuraji. Obdobou našich evropských rytířů. Samurajové byli jednou z vyšších kast a byli to tvrdí, disciplinovaní a neohrožení válečníci zodpovídající se pouze svému daimyovi a císaři. Ale nebyli to jen válečníci. Samurajové se snažili zdokonalovat ve všech směrech. Jak tělesných tak i duchovních. Z těch fyzických činností můžeme jmenovat například bojová umění, jako je například karate, judo, nebo kenjustsu. Většina z těchto bojových stylů se rozšířila po celém světě, i když se nestali tak známými, jako čínské kug-fu. Svou psychiku se tito válečníci pokoušeli zdokonalovat především meditací, ale i čajovými obřady. V Japonsku i teď existují mistři čaje, kteří studují na speciálních školách a poté se celý život věnují právě přípravě tohoto nápoje. Smyslem takového obřadu ale není pouze samotné pití čaje. Obřad zahrnuje projev vzájemné úcty mezi mistrem a hostem a vnímání uměleckého souznění prostoru. Hlavními náboženstvími v Japonsku jsou Šintoismus, což je typicky Japonské polyteistické náboženství uctívající množství bůžků zvaných kami, Budhismus a jeho forma Zen. Šintoismus s budhismem se velmi často mísí. Japonci jsou totiž tolerantní a tak se tu najde i přibližně na 3 milionů křesťanů. Velice známá je i japonská kuchyně. Ta je samozřejmě jelikož se jedná o ostrovní zemi, založená hlavně na rybách a mořských plodech. Jako asijská země je tu samozřejmě oblíbená rýže, která ale v posledních letech začíná ustupovat chlebu. Japonci jsou velmi hrdý národ, který si je vědom své bohaté minulosti, ale přesto se změnili k nepoznání. Často se o Japoncích říká, že jsou jako roboti co od rána do večera makají někde ve fabrice. To možná může mít pravdivý základ, ale asi to bude spíš jinou mentalitou. Když se například Japonci na něčem domluví, tak to na 99% platí. Pokud totiž někdo smlouvu nedodrží, tak pro ostatní „ztratí tvář", což může v extrémních případech vést i k sebevraždě. Japonci se zdraví tradiční úklonou, která se liší podle postavení. Císaři se například obyčejný člověk musí klanět až 2 minuty! Jak jsem ale už naznačil, Japonsko se hodně změnilo a mladší generaci teď bohužel spíše než čajové obřady a trénink tradičních bojových umění zajímají počítačové hry, anime a pro Evropana naprosto stupidní televizní show. Některé studie také naznačují, že mladí Japonci vůbec nemají zájem o vztah se ženou ani o sex. Při jedné takové studii dokonce až 50% mužů ve věku od 16 do 45 let uvedlo, že v posledním měsíci neměli sex. Dokonce se mluví i o tom, že pokud se situace nezlepší, Japonci by mohli postupně vyhynout. Někteří z nich dokonce dávají přednost virtuálnímu vztahu před tím reálným. A místo sexu sledují kreslené porno, kde si to se ženami rozdávají pixelované chobotnice. Možná je to i tím, že v Japonsku je pro muže těžké uživit ženu a natož ještě dítě, na které by asi stejně neměli čas kvůli práci. Žena, která otěhotní, má také velice malou šanci na to, že se ve firmě dostane výš a to mnoho lidí odradí. Samozřejmě ale nesmíme házet všechny do jednoho pytle. Je to přeci jen jejich věc a bude se od toho odvíjet jejich budoucnost jako národa. Japonci jsou stále veselý a inteligentní národ se smyslem pro kulturu a disciplínu. Tak snad se polepší.

Ivo Bednář,
Gymnázium, Šternberk

Měli bychom dodržovat tradice?

Zamysleme se, naše svátky, naše obyčeje, neměli bychom být právem hrdi, že zde, v malé zemičce, přezdívané srdce Evropy se ustálili různé zvyklosti, ke kterým se už od nepaměti opakovaně vracíme a dodržujeme je? Někteří tvrdí, že dodržování tradic není zase tak důležité, jak by se na první pohled mohlo zdát, na druhou stranu jsou tu zapálení nacionalisti, kteří se bijí do prsou a z plna hrdla zvolávají "Já jsem Čech, já slavím!". Svátky tvoří nedílnou součást naší kultury, stejně tak jako poslouchání dechové hudby nebo nošení typických českých krojů, ale je copak je zločin neslavit svátky, copak je zločin neposlouchat dechovou hudbu nebo snad nosit kroje? Zeptejme se sami sebe, kdo z mladší generace si kdy poslechl celou dechovou skladu a vydržel až do konce? Je nás mizivý počet. Ale je to špatně? V dnešní době spoustu lidí zapomíná a upouští od tradic a obyčejů a do popředí se dostávají svátky, přesněji jejich slavení. Já sám nejsem posluchačem dechové hudby, ani jsem se nikdy neoblékl do kroje a nevidím v tom žádný problém. Stejně tak jako u většiny obyvatel tohoto státu i já považuji, jako prioritní slavení svátků, které ovšem mají původ v našich dějinách nebo souvisejí s naším náboženským vyznáním. Slavení svátku jako je například Halloween nebo Den Díkuvzdání je mi nesmírně proti srsti, ani jeden z těchto svátků nemá původ v českých dějinách, tudíž nevidím důvod, proč bychom jej měli slavit. Když už jsme v České republice, neměli bychom vzpomínat na všechny zesnulé na Den mrtvých, tedy Dušičky, namísto amerického ekvivalentu Halloweenu, který se u nás již každoročně slaví. Sami posuďte, jestli je správné, že dnešní dítě ani netuší, co to Dušičky jsou, ale když se člověk zmíní o Halloweenu mladší generace okamžitě ví o čem je řeč. Ač nejsem příliš radikální v dodržování tradic, podle mého úsudku je toto problém, který by neměl být přehlížen. Svátky nám mají osvětlit a připomenout události, které se v minulosti stali. Den boje za svobodu a demokracií nám připomíná pád komunismu v ČSR, Den vzniku samostatného českého státu připomíná zase jinou událost z našich dějin a takto by se dalo dále jmenovat. Je tedy správné slavit tyto vyloženě národní svátky? Nemyslím, že je to příliš nutné, ač věřím, že by byla spousta takových, kteří by můj názor nesdíleli. Potom jsou tu svátky, které úzce nesouvisí s našimi dějinami ani u nás nemají původ, ale přesto je český národ s oblibou slaví, zahrnujeme sem například Vánoce či Velikonoce. Vánoce jsou křesťanské svátky narození Ježíše Krista, proč jsou tedy tolik oblíbené u skupiny lidí, která nevyznává žádnou víru, tedy u ateistů? Ptám se tedy, je jako ateista či vyznavač jiného náboženství v pořádku slavit typicky křesťanský svátek? Domnívám se že ano, v nynější době považují lidé Vánoce spíše za svátky klidu a míru než vyloženě za křesťanské, stejně tak jako velikonoce, ale ani přesto se neobejdou bez stresu či ryze komerčního pojetí tohoto svátku. Která je tedy ta správná cesta, které bychom se měli držet? Není dodržování či nedodržování věc, kterou si každý volí individuálně? Po celkovém shrnutí se přikláním ke zlaté střední cestě, která nikomu nenakazuje dodržování tradic či slavení svátků, ale ani nezakazuje býti osobou, která toto bezmezně dodržuje.

Karel Kizek,
Gymnázium, Šternberk

Je nutno zavzpomínat, jaké to bylo bez moderní elektroniky

„Proč už to není, jak to bývalo?", zamyslela se babička zachumlaná v naškrobeném ponču sedící v houpacím křesle se starou knihou zatuchlou stářím…
"časy se mění", odpověděla vnučka zahleděná do monitoru počítače.
"kdepak časy, to lidi jsou jiní", odvětila babička, "odtrhni se na chvíli od toho počítače, povím ti, jak to bylo za nás." Babička odložila knihu, stejně jako vnučka svého elektronického kamaráda.
"Když jsem byla já ve tvém věku, ve škole jsme měli každý pátek večer bál. Zprvu, jen abychom zabili čas, jsme odcházeli z domu a počítali minuty do odbití deváté hodiny, abychom se mohli vyplížit zpátky. Byly to pro nás nudné páteční večery, než se na vesnici objevila nová jazzová kapela, byli to krásní mladí kluci, říkali si "Tijuana Blues". Rychle se stali idoly všech děvčat u nás ve škole, samozřejmě i mými. Jejich těla i hlasy nás nutily se každý pátek večer obléct do krásných šatů, načesat si vysoké drdoly a doufat, že se na nás jen letmo usmějí."
Ozvalo se pípání trouby a vnučka šla nandat koláče na talíř. V mžiku se vrátila a usadila se vedle babičky.
"Jednou v pátek, v den mých narozenin jsme se s kamarádkami rozhodli, že se pokusíme udělat na ně dojem. Oblékli jsme si ty nejkrásnější šaty, co jsme doma našli, ty mé měly nadýchané rukávy a snad šest spodniček a celé zářily jako červánková obloha.
Celou noc jsme spali s natáčkami, abychom příští den vypadali jako Marylin Monroe.
Ten večer jsme vyrazili s velkým předstihem, protože boty, které jsme si půjčili od sousedky, měly podpatky vysoké jako moje zápěstí.
„Na to nikdy nezapomenu", podotkla babička.
"Probojovali jsme se až k přednímu rohu pódia, kde seděl a hrál saxofonista. Měl bílý oblek se zlatou kravatou. Jeho pohledy mě hřály u srdce a já věděla, že se musíme seznámit.
Hned po prvních třech skladbách, které jako by minuly mou hlavu, jsem se odhodlala a chtěla ho oslovit. Přiblížila jsem se, co nejblíže to šlo, a když se pomalu otáčel mým směrem, jako první ze sebe vydal pazvuk, který vyzněl jako od medvěda grizzly. Za každou cenu mě musel oslovit jako první. Bylo vidět, že je ze mě stejně nervózní, jako já z něho. To mi ale vůbec nevadilo."
Vtom se klika od dveří spustila dolů a vešla máma. "Ahoooj", rozeznělo se po celém domě.
"máma má ale silný hlas,vidˇ, babi?" poznamenala vnučka a rozběhla se směrem ke dveřím.
"to má po dědečkovi," podotkla babička.
V koupelně se rozezvučela tekoucí voda a začaly znít hity jako Just a gigolo od Louis Prima.
„Vypráví ti babička příběh, jak se seznámila s tvým dědečkem?, zeptala se maminka stojící u vchodu do pokoje.
„No né! Ten zpěvák a saxofonista byl dědeček? ", naléhala vnučka.
„Copak neslyšíš?", podotkla babička a s kývnutím pohodila hlavou ke dveřím od koupelny.
„Vidíš a to jsme nepotřebovali ani ty vaše tablety, ani ty telefony" ,řekla babička káravým tónem a začala se pohupovat v rytmu muziky, jako by ji bylo zase šestnáct.

Karin Schumlyanska,
Gymnázium, Šternberk

Co kdyby se Vánoce neslavily?

Když se řekne prosinec, každý si určitě ihned vybaví Vánoce, spoustu sněhu a šťastné chvíle strávené se svými nejbližšími. Vánoční svátky mají hluboké kořeny v naší minulosti a jsou to jedny z nejvýznamnějších tradic. Zamysleli jste se ale už někdy, jaké by to bylo, kdyby se Vánoce neslavily a prosinec by byl prostě jen poslední měsíc v roce?
Vždyť Vánoce jsou ta nejznámější a nejslavnější tradice. Jsou to snad jediné svátky, kdy se sejde celá rodina, lidé si odpočinou a kdy panuje úžasná atmosféra. Dokážete si snad představit, že byste se 24. prosince vzbudili do nádherného zasněženého rána a místo zahájení příprav na Štědrý večer a zdobení vánočního stromečku byste museli jít do práce a přežít další obyčejný den? Já rozhodně ne. Vánoce mám hrozně ráda. Chyběl by mi byt provoněný cukrovím, kterého vždy s mámou pečeme spousty druhů, vánoční písně, které poslouchám už od půlky listopadu a večeře s rodiči, na kterou se vždy velmi těším. Na náměstích by nestály obrovské kádě s macatými kapry a v lesích by se nekácely mladé stromky. Většina lidí by si nenašla čas na svou rodinu a přátele, děti by přišly o nadšení z dárků. Chyběly by také vánoční trhy na náměstí, kde se lidé zastavují kvůli výbornému punči a veřejnému bruslišti. Obchodníci by přišli o velký příjem peněz. Vždyť už v listopadu se v českých obchodech objevují adventní kalendáře, v reklamách nás lákají na vánoční nákupy a všude prodávají cukroví. Škoda že se Vánoce v dnešní době změnily převážně na komerční svátek a původní kouzlo Vánoc se ztrácí. Hlavně bychom všichni také přišli o nádhernou tradici. Na druhou stranu, chápu také skupinu lidí, která by Vánoce nejraději zrušila. Vánoce jsou také bohužel velmi finančně náročné a pro spoustu lidí mohou být i stresující. Lidé by bez Vánoc ušetřili spoustu peněz za dárky a další nezbytné věci. Sama také vím, že shánění dárků na poslední chvíli může být velmi nepříjemné a náročné, zvlášť když vůbec nevíte co dotyčné osobě dát, nebo nemáte dostatek peněz. A také nesmím zapomenout na lidi, kteří rodinu nemají a vánoční svátky jsou pro ně jen připomínkou jejich samoty. Takových lidí je bohužel spousta. Myslím ale, že i jim by bylo nakonec líto, kdyby přišli o tyto svátky.
Na Vánoce se těším skoro celý rok. Je to nádherné zakončení roku a dárky mě vždy potěší. Pro mě jsou to svátky, kdy si odpočinu od školy, strávím spoustu krásných chvílí s rodinou, relaxuji a pojídám tuny vánočního cukroví. Kdyby se Vánoce neslavily, lidé by se neměli na co těšit a přišli by o nádherné chvíle na Štědrý den se svými blízkými. Také děti by neměly motivaci být hodné a přišly by o to nadšení z vánočních dárků. Proto jsem moc ráda, že moje rodina Vánoce slaví a že dodržuje alespoň některé vánoční zvyky. Já si rozhodně nedokážu představit, že bych Vánoce neslavila a až jednou budu mít děti, budu se jim snažit vytvořit takovou krásnou vánoční atmosféru, jakou jsem zažila i já.

Karolína Vorlíčková,
Gymnázium, Šternberk

Tradice

Tradice má každý stát jiné, každá rodina jiné i každý jedinec se k nim staví jinak. Pojďme se podívat, jak to vypadá u nás, v České Republice.
Začněme třeba Velikonocemi. Před Velikonočním pondělím je pět dní, které mají svůj význam. Děti se ve školách učí, že na příklad na zelený čtvrtek se má jist jen zelené jídlo, ale kdo to ve skutečnosti opravdu dělá? Já myslím, že se moc takových lidí nenajde. Zato na Velikonoční pondělí se chystá skoro každý. Kluci si shání pomlázky a holky vajíčka a pečou beránka. Ale i k tomu se staví jinak lidé na vesnicích a lidé ve velkých městech.
První máj, první máj je lásky čas. Neboli jinak řečeno Český Valentýn. Ve všech školách, školkách na vesnicích, nebo kdekoliv to jen jde, se postaví prvního května májka. Tato tradice je u nás hodně rozšířená. Všechny zamilované páry, rodiče i prarodiče chodí na procházku, kde hledají rozkvetlou třešeň, kde muž musí políbit ženu, která by jinak podle pověry uschnula.
Prvního listopadu tu máme svátek všech mrtvých, neboli dušičky. Všichni se vypraví na hřbitov, zavzpomínat na svoje předky, ať už je zažili anebo ne. Zapálit svíčku a projít se po hřbitově, to by se alespoň jednou ročně opravdu dělat mělo. Jedenáctého listopadu má svátek Svatý Martin. U nás doma se tradičně sejde celá rodina k obědu a máme svatomartinskou husu. Myslím si, že najde víc rodin, které mají také tuto tradici.
Pátého Prosince tu máme Mikuláše. První chodí ve školách a přivádí si sebou i čerta a anděla, ale to přece všichni známe. Když děti přijdou domů, hned se dívají za okna, jestli jim tam Mikuláš třeba něco nenechal. Obvykle to bývá pro hodné děti sladkosti a pro zlobivé uhlí a brambory. A ti nejhodnější tam najdou adventní kalendář, kde mi můžou dát každé ráno malou čokoládku a tak odpočítávat dny do Štědrého večera. Já když jsem dostávala uhlí, tak jsem vždycky běžela na zahradu a udělala jsem sněhuláka a byla jsem šťastná, že mám konečně z čeho udělat oči, což mě přivádí k tomu, že stavění sněhuláků by taky vlastně mohla být tradice.
A máme tu tradice o Vánocích. Máme ježíška, který nám přiveze dárky, pak zazvoní na zvoneček a my se během toho jíme kapra a salát. Ale co tradice jako házení botou, lití olova, rozkrajování jablka a spousta dalších, které ani neznám? To jsme u nás doma nikdy nedělali. U nás už se ani nezpívají koledy, i když jako malá si pamatuju, že jsem je zpívala už týden dopředu. A pak jsou tu šestého ledna tři králové, kdy by se měl odstrojovat Vánoční stromeček a čekat, až vám doma zazvoní zvonek a budou tam při králové, kteří budou vybírat peníze a podepíší se vám na dveře. Ale třeba pro někoho je zase tradice převléct se za jednoho z králů a se svými dvěma kamarády obcházet celé město.
Každý má tradice jiné, ale každý nějaké má! A pořád vznikají nové! Třeba jen to, že každý rok slavíme narozeniny. Nebo v rodině máme nějaké tradice, které nikdo jiný nemá. Jen je důležité na ně nezapomínat.

Kateřina Veselá,
Gymnázium, Šternberk

Tradice

Podle mého názoru jsou Vánoce obdobím nejhezčích tradic. V tomto čase bývají na sebe lidé hodnější a milejší. Avšak jsou Vánoce pro ostatní lidi tak důležité? Znamenají pro ně mít svou rodinu pohromadě? A dodržují se už vůbec nějaké tradice?
Spoustu lidí považuje Vánoce za nejkrásnější svátek v roce. Pro mě je shledání s mými blízkými to nejdůležitější na Vánocích. Není nic hezčího než, když celá vaše rodina zasedne ke Štědrovečernímu stolu. Tam si povídá, pojídá výbornou večeři a skvěle se přitom baví. Lidé se také často shledávají na vánočních trzích, které většinou bývají na náměstí různých měst. Najdete zde nazdobený vánoční stromeček, pod kterým lidé stojí, popíjejí svařák a užívají si vánoční atmosféru. Vánoce prostě lidi sbližují.
Vánoce jsou plné tradic. Mezi nejvýznamnější patří Ježíšek, který dětem nosí dárky. To se dětem povídalo už odnedávna, avšak spoustu rodičů v této době s tímto nesouhlasí. Považují za absurdní dětem lhát a radši přiznají, že dárky koupili sami. Mě právě tohle připadá kouzelné, Vám ne? Děti vyhlížejí Ježíška z okna, čekají, až zazvoní zvoneček a každoročně se ho snaží zahlédnout. Přijde mi nespravedlivé ochuzovat je o tyto úžasné zážitky. Dále tu pak máme celodenní půst pro vidinu Zlatého prasátka. Nevím, kdy tento zvyk začal, ale možná ho jen vymyslely hospodyňky. Za účelem toho, aby jejich hostitelé poctivě snědli vše, co ony celé odpoledne pracně vařily. I když přiznejte se, kdo vážně dodržuje celodenní půst? Já to každoročně vzdám hned, jakmile vstanu a ucítím vůni maminčina bramborového salátu. Takže tahle tradice pro mě vážně není určena.
Štědrovečerní večeře by se měla skládat z tradičních pokrmů. Rybí polévka, smažený obalovaný kapr a samozřejmě bramborový salát. Spousty lidí toto menu obměnilo. Rybí polévku vyměnili za hovězí vývar, ryba byla nahrazena za levnější kuřecí maso a ze salátu je pouhá bramborová kaše. Mně to připadá zvláštní. Celý rok se těšíme na tuhle večeři, podle tradice je považována za sváteční, tak by se přeci měla dodržovat. Vyjma alergiků. Když se bavíme o jídle, mezi další tradice patří rozkrajování jablka na půlky, nošení jídla pro zvěř do krmelce a nebo pečení cukroví. Významný zvyk je u Štědrovečerní tabule nechat jeden talíř volný pro případného návštěvníka nebo osamělého člověka.
Ale vánočních tradic je mnoho. Lidé je čím dál méně dodržují a stále více se na ně zapomíná. Ale popravdě není to škoda? Třeba za 20, 50 nebo 100 let už se Vánoce ani slavit nebudou. Dnešní svět je někdy tak uspěchaný, že nemáme ani čas upéct cukroví, dárky nakupujeme většinou 23. prosince a vánoční pohodu si neužíváme. Zapomínáme na to co je na těch tradicích tak pěkného. Že lidé před 150 lety také zdobili stromeček, že se také sešli u večeře a společně si užívali někdy tak vzácné chvíle spolu. Tradice nás spojují. Nemělo by se na ně zapomínat. Jsou součástí každé kultury a se zanikáním tradic může zaniknout i kultura. Přece i každý kraj v České republice má různé vánoční zvyky. Já jsem zastáncem toho názoru, že se na tradice nemá zapomínat. Ať se jedná o jakoukoliv. Tak jako naši předkové i my si vytváříme nové a nové tradice. Já své děti budu učit staré tradice, budeme mít své vlastní a budou nás obklopovat i ty nové.

Klára Krejčí,
Gymnázium, Šternberk

Vánoce

Moje úvaha bude o Vánocích, protože jsou pro mě nejoblíbenějším svátkem a tradicí ze všech, které u nás, v České republice máme.
Vánoce jsou jednou z tradic, kterou dodržujeme, jak my, tak po celém světě. Je to ale křesťanský svátek, tak proč ho slaví i nevěřící? To je otázka, na kterou si zatím neumím odpovědět.
Co bychom dělali, pokud by se Vánoce neslavily? Chyběly by nám nebo bychom se bez nich obešli? Jak by to bez nich vypadalo? Kapři by plavali v rybnících, nepeklo by se vánoční cukroví, nebyly by žádné dárky, nezpívali by se koledy a nezdobil by se žádný stromeček. To jsou ale maličkosti. Myslím, že hlavním účelem je, aby rodina byla pospolu. Každý rok se u stromečku sejde tolik rodin, které se možná po celý rok neviděli a zase neuvidí. Můžou spolu strávit tento krásný čas a vzpomínat na něj ještě celý rok. Většina lidí si myslí, že dárky jsou na této krásné tradici to nejpodstatnější, ale je to vážně pravda? Jsou pro nás tak důležité? Musíme je nutně mít? Není důležitější to, že se příbuzní sejdou a popovídají si? Myslím si, že bychom ty dárky ale neměli zase úplně shazovat. Kdo neocení, když mu někdo dá dárek? Každý je rád, že něco dostal. Ať už je to něco velkého nebo jen nějaká maličkost. Důležité je, že si na nás někdo vzpomněl. A tady se zase vracíme k rodině a blízkým. Kdo by nám jen tak dal dárek? Nejspíš nikdo. A proto jsou rodina a přátelé důležití. Vždy si na vás vzpomenou.
Jsou lidé, kteří by to bez Vánoc určitě zvládli, ale nezapomeňme na tisíce malých dětí, které se každoročně těší na dárky pod stromečkem. Kdo by chtěl zkazit radost, kterou dítě má, když dostane hračku, kterou tak dlouho chtělo a snažilo se být hodné jen, aby ji dostalo? Doufám, že nikdo. Ovšem musíme myslet taky na rodiče, kteří díky Vánocům mají plno starostí navíc. Když se ale dostaneme přes ten počáteční shon, tak je to potom už lepší. Děti nemusí do školy, hodně lidí má volno. Můžeme si odpočinout a strávit čas v poklidu doma nebo třeba na horách. Není hezké si chvíli odpočinout a oddychnout od toho shonu, který máme celý rok?
To, co mám na Vánocích nejraději, jsou určitě vánoční pohádky. Když jsem byla malá, nemohla jsem se od nich odtrhnout. Čím jsem starší, už mě to tolik nebaví, ale mám pořád své oblíbené, na které se dívám každý rok. Kdo si nechá ujít třeba takovou Popelku?
Jeden velký problém je pro mnoho lidí stromeček. Živý nebo umělý? Někdo má radši umělý, protože nemusí uklízet jehličí a každý rok ho už nazdobený jen vytáhne a postaví do obývacího pokoje. U nás doma máme vždycky ten živý. Sice opadává a musíme uklízet jehličí, ale ta vůně ze smrčku nebo jedličky pokaždé provoní celý dům.
To, co mě naopak na Vánocích nejvíc štve, je to, že se k nám spoustu věcí dostává z jiných států. Některé děti si třeba myslí, že máme Santa Clause místo Ježíška, protože to vidí a slyší všude kolem sebe. Už před pár lety Ježíšek odolával náporu od dědy Mráze. Naštěstí to ustál. Je na Ježíškovi snad něco špatného, že ho chtějí nahradit? Podle mě jsou Vánoce pěkným zakončením roku a každý by si ho měl užít. Ne všichni na světě můžou, a proto bychom si měli vážit toho, že my můžeme.

Klára Lachnitová,
Gymnázium, Šternberk

Tradice versus pokrok aneb uměl by sv. Václav s mobilním telefonem?

Luk a šíp byly kdysi vrcholem techniky. Nemůžeme se zamyslet nad tématem objektivně, s ohledem na minulost. Už jen z toho důvodu, že technický pokrok každý vnímá podle toho, jaký komfort mu přináší.
Přináší mi moderní evoluce vyšší komfort, než měli mí předci před 1000 let? Před 100 lety? Před 10 lety? Před 1 rokem? Na technických vyspělostech vznikla celá naše civilizace. Vždy se přicházelo s něčím novým a podle mého názoru za to nevděčíme touze po efektivitě, ale spíše jen přirozené lidské lenosti. Musím uznat, že tomu rozumím, a v každém případě za to buďme vděční, ale přece. Slyšíte, jak uboze to zní? Lidé jsou v mnoha ohledech tolik vyspělí a zároveň tak primitivní. V otázce techniky je to vůbec nejvýraznější. V pravěku se lidem nechtělo oblékat, ale byla jim zima, tak vymysleli oheň. Středověk s sebou přinesl palebná děla, kterými se dal snadno dobýt hrad, takže se konečně mohly přestat stavět. Stejně jako dnes. Pokud nemáš kamarády, tak co uděláš? Vymyslíš facebook! Člověk a vynález jsou nepopiratelně nerozlučnou dvojicí, která nese pohodlí všem. Ale přinesla by ho i těm v minulosti?
Proč by si sv. Václav nemohl založit profil na seznamce? Pomiňme fakt, že neměl peníze na iPhone. Taky se není čemu divit. Byl obětí šikany, takže musel posílat všechno své kapesné do staršího Německa. Možná by se vše vyřešilo, kdyby to řekl svému učiteli a ten by jej pochopitelně poslal k výchovnému poradci, jakožto k sociální vymoženosti 21. století. Samozřejmě, že to by nešlo. O několik km2 větší Německo by na něj mělo spadeno za udávání… Cítíte to taky? Funguje to jako ukázka toho, že dnešní doba je nastavená na úplně jiný systém a stačilo k tomu 1080 let. Tisíc osmdesát let na to, aby bratr nezabil bratra kvůli jeho strachu z války. Stejně tak je to důkazem, že s tím, jak se vyvíjí doba, se vyvíjejí i lidé, kteří se jí musí přizpůsobit. Dnes má málokdo důvod učit se bojovat s mečem, protože meč je pro mnoho z nás již jen starožitnost a leckdo jej ani nikdy neviděl naživo. Jsem si jistý tím, že je spousta lidí, kteří by se s mečem naučili bojovat, ale tuto schopnost by nikdy nevyužili. Proč tomu tak je? Na vině je posun doby. Máme právní systém, který se může zdát děravý a často nelogický nebo nespravedlivý, ale je tady. Moderní, propracovaný a ubezpečující v otázce důslednosti. Jestliže se dostanete do sporu, obrátíte se na soud. Nikdo dnes nemyslí na souboje, které vedou ke smrti oponenta. Pokud tomu tak je, tak ojediněle a věřte, že meče k tomu zapotřebí nejsou. Taková dobře mířená kulka udělá své. Chci říct, že zbraň s ostřím není zapotřebí, protože ji nahradil jiný prostředek, který zastupuje její funkci a výrazně pohodlněji. My si na něj zvykli a přizpůsobili se mu. Do tohoto přizpůsobení samozřejmě zahrnuji i náš školský systém. Je postaven tak, že jsou mladí lidé vzděláváni v oblasti historie, která je má poučit, nebo jim vyobrazit tehdejší životy a vymoženosti dané doby.
Sv. Václav s telefonem? Jednoduše ne. Je z minula. Z minula, kde slovo „dnes" znamenalo 4.10. 921 našeho letopočtu. To je přibližně 930 let před vynálezem prvního telefonu. Věřte mi, o smartphonech neví vůbec nic. On zná umění používání meče a středověkou obchodní strategii. Zná. Stejně jako my známe hrubý odhad toho, jak to chodilo dříve a víme přesně, jak to chodí v tuhle momentální hodinu. On ale zaspal. Zaspal tak dlouho, že jen stěží dožene historii natolik, aby pochopil, proč si kupuje nepředstavitelně drahý kus kovu s obrázkem nakousnutého jablka a stahuje si do něj poslední album Taylor Swift.
Měli bychom mu závidět? Zemřel mladý a vlastně byl zavražděn svým bratrem. Navíc jeho matkou byla žena, která nechala uškrtit jeho milovanou babičku. Ale než se mu přihodily tyhle nepodstatné formality. Žil v období, kdy děti neměly dotykové telefony, odvracející jejich pozornost od skutečného světa. Tehdy neměli čas na všechny ty nesmysly jako je typ procesoru nebo počet jader v nejnovějším tabletu. Pokud jste museli řešit lepru nebo mor, neměli jste potřebu vymýšlet aplikaci, která sleduje váš pitný režim nebo hlídá televizní program.
Všimne si někdo, co to dokazuje? Jednoduše vynález přináší vynález. Pokud máte přístroj, který přenáší zvuk na dálku, logicky vynaleznete skype a webkameru, abyste mohli druhého i vidět. Vše je tak komplexně propojené, že by pro Václava bylo naprosto nemožné se zorientovat a přizpůsobit.
Zemřel někdy mezi svým 22. a 28. rokem. Dnes se lidé dožívají průměrně 70 let. Za předpokladu, že by se nenakazil cizokrajnou chorobou od migrujících obyvatel z jižní části světa, by dnes musel dojít do nemocnice, kde mu lékař aplikuje všemožná očkování a jemu by tak zbylo 45 let. Pětačtyřicet let, aby se aklimatizoval a dohnal těch 1080, které promeškal.
Platí pověst o Blanických rytířích? Těžko ověřit. Pravděpodobně českému státu ještě nebylo natolik špatně, aby si rytíři přestali odkládat budík každých 5 minut a konečně vstali. Z jedné strany se nedivím. Pokud bych viděl, co dokáže takový nacistický tank, tak bych se asi taky nehnal postavit se mu v sedle s pár plechovými rytíři za zády. Na druhou stranu mohli projevit trochu vlastní iniciativy a ukázat aspoň toho koně. Taková věc ve mně opravdu vzbuzuje vlasteneckou dekadenci. S telefonem nebude umět a ještě se bojí vylézt, když vidí, jak si vládní špička přenáší miliony v krabici od vína. Termín korupce je pravděpodobně taky vymoženost moderní doby, protože jinak opravdu nevím, na co čekají.
Kdo jsem, abych si dovolil takto soudit? Jsem dítě moderní doby. Já si to označení nevybral. Je to označení všech mých vrstevníků. Užívejme toto označení teď, protože za pár desítek let na něj nebudeme mít právo. To ale berme jako otázku budoucnosti a kdoví. Až uběhne 1080 let, tak někdo bude psát úvahu o tom, jak se příšerně žilo v době, kde se přístroje ovládají dotyky.

Ladislav Pospíšil,
Gymnázium, Šternberk

Tradice

K úvaze jsem si vybrala téma tradice, konkrétně Velikonoce. A proč vlastně to? V dnešní době už lidé zdaleka nedodržují takové zvyky a tradice, jako tomu bylo kdysi. Proto bych je chtěla málo připomenout a ukázat, jak je slavím já, doma s mojí rodinou.
Prvním svátkem, který slavíme na jaře jsou Velikonoce. Ano, co si budeme vykládat. Holky je nemají rády kvůli tomu, že dostanou od kluků výprask a kluci se naopak těší na spoustu čokolády a hlavně na ten zážitek. I mně tohle vadí, protože musím vstávat v 7 hodin ráno, abych se stihla umýt, obléct, no prostě se sebou něco udělat, než přijdou mrskači. Někteří mají totiž tu drzost zvonit už o půl osmé ráno. Člověk se nemůže ani pořádně vyspat. Až posnídám beránka, mamka už má prostřený stůl a nachystané občerstvení, protože se u nás vždycky někdo zdrží. Pak jen musím trpělivě sedět a čekat na to, až u nás někdo zazvoní. Já pak musím jít otevřít a samozřejmě pozvat všechny do obýváku, aby to viděla celá rodina, jak mě někdo mrská a u toho říká koledu. Mamka jako každý rok drží v ruce kameru, pro jistotu kdyby se stalo něco zajímavého, co tu ještě nebylo. Je to ale pořád stejné, možná čím dál horší. Za celé dopoledne se u nás vystřídá totiž 20 kluků, protože jsem na vesnici a každý ví, kde bydlím. Poslušně jim musím nabídnout z jedné misky nějakou sladkost a z druhé misky nazdobené vejce. Naštěstí je už zdobí sestra s mamkou. Podle mě jim bohatě stačí to vařené, protože jsou vybíraví a kolikrát si ho ani nezaslouží. Vždycky mám totiž celá stehna úplně rudá a jsou tam červené šrámy. To je ten důvod, proč my holky nemáme rády Velikonoce.
Ale pravá podstata Velikonoc je jiná. Pro Křesťany je to jeden z nejdůležitějších svátků v roce. Připomínají si poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho smrt a vzkříšení. Tento svátek začíná Květnou nedělí, což vychází letos na 5. května, to je den, kdy Ježíš přijel do Jeruzaléma. Potom následuje Svatý týden, který asi všichni známe. Začíná popelavou, nebo-li škaredou středou. Nazývá se tak proto, protože se v tento den vymetaly a čistily komíny. A v tento den se Jidáš mračil na Ježíše. Proto by se lidé podle pověry v tento den neměli mračit, aby se nemračili všechny středy v příštím roce. Po středě následuje Zelený čtvrtek, což je Poslední večeře. V tento den by se měla jíst pouze zelená strava, např. špenát, zelí, aby byl člověk po celý rok zdravý. Na Zelený čtvrtek naposledy rozezní zvony a varhany, které umlknou až do Velikonoční neděle, proto se místo zvonů používají dřevené řehtačky nebo klapače. Dále následuje Velký pátek, kdy Ježíš přijímá rozsudek smrti. Je to den, kdy byli v Jeruzalémském chrámě obětováni velikonoční beránci a tak se jím stává, proto je zvykem péct velikonoční beránky. Po pátku je Bílá sobota, kdy Ježíš odpočívá v hrobě. Během dne se nekonají žádné obřady ani mše. Na Boží hod se slaví Ježíšovo vzkříšení a vykoupení celého lidstva. Posledním dnem Svatého týdnu je Velikonoční pondělí. Křesťané prožívají radost ze svého vykoupení. A u nás se stalo tradicí v tento den chodit s ručně upletenou pomlázkou mrskat holky,aby byly po celý rok zdravé a ony jim na oplátku dají malované kraslice. Ale teď už se skoro žádné zvyky v době Velikonoc nedodržují, protože lidé ani pomalu neví, co se v jaký den stalo. I když se zachovalo mrskání, tak si myslím, že časem také úplně vymizí.

Lenka Kloboučková,
Gymnázium, Šternberk

Vánoce

Vánoce jsou křesťanské svátky, které oslavují narození Ježíše Krista. Lidé v České republice si tento svátek připomínají již tradičně od 24. do 26. prosince. Štědrý den slavíme 24. prosince, 25. prosince si užíváme Boží hod vánoční (první svátek vánoční). Dny hojnosti a spokojenosti završíme 26. prosince na druhý svátek vánoční, kdy má svátek Štěpán.
Vánoční svátky jsou spojeny s mnoha tradicemi a zvyky. Období čtyř neděl před Vánocemi se nazývá advent. První neděle je označována jako ,,železná ", druhá je ,,bronzová", třetí známe pod názvem ,,stříbrná" a poslední si všichni pamatují jako ,,zlatou". V tomto období děti píší svůj dopis Ježíškovi s přáním, co by chtěly nadělit pod stromeček. Tradičními vánočními barvami jsou zelená, červená a zlatá. Zelená značí život a znovuzrození, červená symbolizuje krev Krista a zlatá reprezentující světlo a bohatství. Mezi vánoční zvyklosti a tradice patří například házení střevícem, rozkrojení jablka, lití olova, skořápkové lodičky. Dáváme šupiny od kapra pod štědrovečerní talíř, chceme vidět zlaté prasátko,… Je pěkné tyto zvyky dodržovat a předávat je mladším generacím, aby neupadly v zapomnění. Jaké tradice a zvyky máte v oblibě ve vaší rodině vy? Co pro vás znamenají Vánoce, jsou pro nás v dnešní době důležité?
Pro mě jsou Vánoce největší tradicí v roce. Vánocům předchází obrovská vlna příprav, která
začíná už od poloviny října. Všechno musí být perfektní, takže se uklízí i tam, kde celý rok ne. Ráno provoní celý byt vánočka, kterou máme všichni rádi. Zvuk všude znějících koled umocní vánoční atmosféru, a když ještě venku poletují sněhové vločky, tak se vše promění v dokonalý sen. Štědrovečerní menu bývá bohaté, obvykle servírujeme kapra s bramborovým salátem. Někdo si pochutná na rybí polévce. Nesmí chybět mísa s vánočním cukrovím, kterému odolá málokdo. Už od pradávných časů se v domácnostech objevuje vánoční stromeček, který je nejlepší přírodní, protože krásně provoní celou místnost a dle libosti si ho každý ozdobí. Dárky pod ním jsou pak splněním všech přání hlavně u dětí. Myslím, že k tomuto večeru neodmyslitelně patří vánoční pohádka, na kterou se těší nejenom děti. Jak trávíte Vánoce vy?
Víte, jak slaví Vánoce v Americe? Asi největším rozdílem je, že u nich připadají na 25. prosince.
Dárky rozbalují již ráno a dětem je namísto našeho „Ježíška" nosí "Santa Claus", který přiletí na saních taženými soby. Do domu vleze komínem a dárky naděluje do předem připravených punčoch, Nevím, jestli to je pravda, ale Američané si prý potrpí na honosnou výzdobu domů. Když půjdete dva až tři týdny před Vánocemi nějakou americkou ulicí, tak si asi užijete skvělý světelný zážitek. A večerní menu? Tím je u nich krocan se zeleninou a se šunkou. Taky lákavé! Možná by nebylo špatné to vyzkoušet!
A jak je to na Ukrajině? Na Ukrajině slaví Vánoce 7. ledna. Většina lidí tvoří
betlémy, kterým říkají vertepy. Na Štědrý den jim nosí stromeček tzv. Novorichna Jalynka. Štědrovečerní večeře je i tam velmi pestrá, protože má nejméně 12 chodů. Dokážete si to představit? Jejich hlavním tradičním jídlem je Kutja (dezert z máku, pšenice, kandovaného ovoce, medu a ořechů). Děti obdarovává svatý Mykolajda, čili Mikuláš a nosí jim je již 19. prosince.
Víte, kdo, kdy a kde dětem nosí dárky? Je to velmi zajímavé, ale v každém státě je to jinak.
V Česku máme našeho Ježíška, který nás vždy obdarovává večer 24. prosince. V Americe mají Santa Clause, který dětem dává dárky v noci ze 24. na 25. prosince, v Londýně nosí dárečky Tatíček Vánoc a také v noci. V Rusku dostávají dárky až 7. ledna od Dědy Mráze, v Itálii je to Babbo Natale, který je podobný našemu Mikuláši, a tak by se dalo pokračovat dál… Vyměnili byste českého Ježíška, za nějakého jiného? Já tedy rozhodně ne! Myslím si, že alespoň náš Ježíšek není tak komercí zkažený a za nikoho jiného bych ho nevyměnila.
Chtěli byste slavit Vánoce v nějaké jiné zemi? Jaké se vám líbí české Vánoce? Podle mě je to
krásný svátek, který sbližuje lidi dohromady a lidé se alespoň pár dní v roce chovají více ohleduplně, laskavě a mají radost z radosti druhých. Vánoce by měly být svátky klidu a pohody, proto v´bych všem přála, aby si tento den užili a nabrali síly do dalšího roku.

Lucie Korená,
Gymnázium, Šternberk

Soutež podporují

Renovace dveří a zárubní Jakubec

TEXTIL Jaroslav Vlčnovský