Nám, členům olomouckého Vojenského spolku rehabilitovaných Armády České republiky, bývalým příslušníkům Československé lidové armády, kteří neváhali projevit své vlastenecké postoje a nesouhlasili s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy 21.8.1968, jde především o to, zachovat i budoucím generacím paměť na ta nedávná léta, která velmi podstatně ovlivnila celou naši tehdejší společnost, a zvláště pak mocenské struktury, mezi něž nepochybně patřila i tehdejší ČSLA. Činíme tak právě letos při příležitosti 50. výročí oné nezapomenutelné tragické události, této okupace naší země, po níž jsme byli protiprávně výhradně z politických důvodů z armády propuštěni, následně po celou dobu tzv. normalizace spolu s našimi rodinami pronásledováni, mnozí z nás souzeni a degradováni.

     Veškeré snahy o přehodnocení našich vztahů s tehdejším SSSR, nastolené obdobím tzv. Pražského jara roku 1968, sledovalo politické byro Sovětského svazu s rostoucím znepokojením a rozhodlo se tento náš obrodný proces zastavit za každou cenu. Proto se rozhodlo provést vojenský zásah, intervenci do naší země spojeneckými vojsky tehdejší Varšavské smlouvy, a to s použitím všech dostupných prostředků.

    Samotného aktu okupace naší republiky, provedeného zákeřně v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojsky Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky, se zúčastnilo více než 600 000 okupantů. K provedení této operace bylo nasazeno celkem 12 tankových a 13 motostřeleckých divizí s 6300 tanky, 2000 děly a raketovými systémy.  K obsazení důležitých politických, vojenských a hospodářských objektů byly z 250 dopravních letounů vysazeny dvě výsadkové divize i s jejich bojovou technikou na letištích Praha - Ruzyně a Brno.

Samotný průběh a obsazení celého našeho území zabezpečovalo v prvních   dnech této náročné operace s názvem Šumava přes 550 bojových letounů, startujících z vojenských letišť rozmístěných na území NDR, PLR a MLR.

Cílem okupace západní Evropy

A jaké následky přinesly první dny této okupace? Rukou okupantů bylo zastřeleno anebo jinak přišlo o život v důsledku střetu s bojovou technikou okupantů 135 převážně mladých lidí, 300 občanů bylo zraněno těžce s následky po celý život, přes 500 občanů bylo zraněno lehce, 17 žen bylo brutálně znásilněno. Do zahraničí následně odešlo přes 160 000 našich občanů. Nedlouho po obsazení Československa se vojska PLR, MLR a BLR stáhla na své území, zatímco armáda Sovětského svazu si u nás vymohla status „dočasného pobytu“, během něhož přišlo o život dalších 267 osob. Celkem přišlo o život 402 občanů. Jejich jména jsou známa.

Pro naprostý nesouhlas s okupací naší země vojsky VS bylo z tehdejší ČSLA propuštěno 11558 vojáků, 2246 vojákům byla odňata nebo snížena hodnost, 643 vojákům byly odňaty řády a vyznamenání, 951 vojáků bylo souzeno tehdejšími vojenskými soudy s různými postihy. Rozpadly se mnohé rodiny.  Takovou daň zaplatili příslušníci tehdejší ČSLA, kteří nezklamali.

Totalitní režim s využitím všech svých mocenských struktur, jakými byla Veřejná bezpečnost, Státní bezpečnost, Lidové milice a soudy aj., dlouhodobě připravoval v rámci akce StB „NORBERT“, případnou internaci a taky i fyzickou likvidaci všech nepohodlných osob. Do trvale upřesňovaných „SEZNAMŮ“ byla zapsána řada našich občanů, mnoho důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy.

Jedním takovým táborem byl již předem vybudovaný internační tábor „ŠVAŘEC“ v okrese Žďár nad Sázavou. Další internační tábory měly být vybudovány v okresech Vyškov a Znojmo. Tak pečlivě a utajeně se komunistický režim připravoval vypořádat se všemi svými občany, tedy i vojáky, kteří byli totalitnímu režimu nebezpeční. Zároveň byli v tzv. akci „ASANACE“ vyhnáni do ciziny někteří signatáři rezoluce „Charta 77“, jimž byl zabaven i jejich veškerý majetek. Tak nelidské to bylo.

Vše se uskutečňovalo v rámci tzv. „Brežněvovy neostalinistické doktríny omezené svrchovanosti“, o čemž vypovídají mnohé dokumenty svědčící zcela jednoznačně o imperiálních zájmech tehdejšího Sovětského svazu a dokazující utajované přípravy na válku i za použití jaderných zbraní.

Cílem měla být okupace celé západní Evropy. Vše pod vžitým pojmem „obrany socialismu“. Československo se svou armádou by zcela jistě vykrvácelo a mělo být obětováno pro tyto šílené dobyvačné plány vrcholných politiků Sovětského svazu. V plamenech třetí světové války s miliony mrtvých měl zvítězit budoucí komunismus v celé Evropě.

S odstupem času archivy otevřely mnohé dokumenty, které dokazují i to, že na našem území byly tehdy dislokovány i nosiče jaderných zbraní, a to nedaleko od Olomouce ve Vojenském výcvikovém prostoru LIBAVÁ.

Škody za miliardy korun

Členové olomoucké Územní organizace Vojenského spolku rehabilitovaných AČR svými aktivitami usilují o zachování paměti na tehdejší události. Těm našim občanům, kteří byli v roce 1968 ještě dětmi anebo se narodili mnohem později, jsou tyto vzpomínané události neznámé.  Ti z vás, kteří jste byli jejich svědky, si je znovu připomenete právě při jejich letošním 50 výročí. Někteří možná přehodnotíte i své tehdejší postoje. Věříme, že vám, především mladým lidem, svými prožitými osudy přibližujeme dobu, ve které jsme my, bývalý příslušníci tehdejší ČSLA, prožili kus svého života. Proto taky odmítáme jakékoli snahy našich některých politiků učinit za touto nedávnou minulostí tlustou čáru; už proto, že nabytou svobodu je třeba neustále bránit. Chceme vám všem přiblížit skutečnou tvář naší země v dané době a zároveň tehdejší politiku některých vládnoucích představitelů Komunistické strany někdejší Československé socialistické republiky, kteří pro záchranu tzv. socialismu a svých mocenských pozic neváhali pozvat do naší vlasti cizí vojska proti vůli svého národa v rámci tzv. „internacionální pomoci“. Okupace naší země trvala téměř 23 let až do 27. 6. 1991, kdy naši zemi opustil poslední sovětský voják, jímž byl generál Eduard Vorobjev.

Škody, které Sovětská armáda v době okupace Československana našem území napáchala, především na životním prostředí, dosáhly řádu mnoha miliard korun. Národ, který nechce poznat svou minulost, je odsouzen k tomu, aby ji musel prožít znovu. Společnost, která si neváží svých hrdinů, je bude postrádat, až je bude nejvíce potřebovat.

Pro Deník zpracoval:  plk. v. v. MUDr. Bohumil Reml v. r., předseda Územní rady Vojenského spolku rehabilitovaných AČR v Olomouci.

21. srpen 1968 očima bývalého příslušníka ČSLA

Po krátké zimě roku 1968 nastalo jaro. Jaro však jiné, jaro radostnější. Ano, přišlo Jaro pražské a s ním sled událostí, které poznamenaly osudy každého z nás, bývalých vojáků z povolání, bývalé ČSLA i všech občanů naší vlasti.

Tehdejší vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem nadchlo drtivou většinu občanů naší republiky svými proklamativními prohlášeními o „budování socialismu s lidskou tváří“. V celé naší společnosti tehdy sílily požadavky na přehodnocení našeho tehdejšího politického i hospodářského vývoje, požadavky na prosazení demokratických principů v řízení naší společnosti; požadavek na odstranění cenzury, požadavek na přehodnocení našich politických i hospodářských vztahů se zeměmi Varšavské smlouvy, především pak se Sovětským svazem. To vše i mimo jiných problémů patřilo k Pražskému jaru 1968.

Pochopitelně ani příslušníci tehdejší Československé lidové armády nebyli ušetřeni celospolečenského klimatu a v drtivé většině se ztotožňovali s politikou tehdejšího vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem.

Co následovalo ve vnitropolitickém vývoji v průběhu prvního pololetí r. 1968, je pamětníkům všech těchto událostí známo, a není tedy mým cílem tyto události podrobněji rozebírat. Pochopitelně změny, které Pražské jaro 1968 v naší zemi nastolilo, se nemohly nesetkat s nevolí tehdejších představitelů Varšavské smlouvy, především pak představitelů ÚV KSSS v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem. A tak již v průběhu letních měsíců onoho roku probíhalo na našem území vynucené velitelsko-štábní cvičení pod názvem Šumava, zahájené 20. června 1968 s cílem důkladné rekognoskace našeho území a mířící k přímému politickému nátlaku vůči naší republice a jejím představitelům. Po provedeném cvičení se odsun cvičících sovětských vojsk z našeho území neustále odkládal a všemožně komplikoval. Koncem měsíce července dosáhly přípravy na vojenskou intervenci do naší země rozsáhlých rozměrů.

Přes celou řadu jednání představitelů zemí VS s našimi představiteli s cílem zastavit demokratizační proces v naší zemi bylo nakonec rozhodnuto tento proces zastavit silou, tj. přímou intervencí vojsk Varšavské smlouvy. Tak bylo Československo našimi tehdejšími spojenci ve Varšavské smlouvě v noci z 20. na 21. srpna 1968 přepadeno a v průběhu dalších dnů zcela obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. Do dějin naší země se tak k 15. březnu 1939, kdy nás přepadlo fašistické Německo, zařadil i 21. srpen 1968. Kdo z nás prožil tyto události, jistě mu navždy zůstanou v paměti jako dny, na které se vzpomíná s pokořujícím hněvem a bolestí v srdci; jako na dny, na které nelze nikdy zapomenout.

 21. srpen 1968 mě zastihl ve funkci náčelníka štábu 10. protiradiotechnického leteckého útvaru na letišti v Přerově.  Bylo mi teprve 36 let. V těchto letech je člověk plný energie, elánu a službě armádě i zastávané funkci dává všechny své schopnosti, mnohdy i své zdraví a často tak činí i na úkor své rodiny. Náš útvar, jehož velitelem byl v této době pplk. Ing. Milan Svoboda, plnil v sestavě tehdejší 10. letecké armády speciální úkoly v provádění leteckého radiotechnického průzkumu a případného rušení radiotechnických prostředků.

 Šlo o speciální letecký útvar, který byl založen v roce 1965. Létající personál tvořili vynikající piloti, letovodi, palubní střelci-radiotelegrafisté, byli zde technici řady speciálních odborností a příslušníci štábu i zabezpečujících součástí z dříve zrušených leteckých útvarů. Dá se s pýchou říci, že to byli lidé službě ve vojenském letectvu tehdejší ČSLA naprosto oddaní a všestranně připravení. Na letišti kromě našeho útvaru byl v dané době dislokován také 6. stíhací bombardovací letecký pluk a jeho dva zabezpečující útvary (prapor RTZ a letištní prapor). Na našem letišti se létalo prakticky téměř každý den, ve dne i v noci.

Okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 jsme byli zcela nečekaně vrženi do situace, kterou jsme si ani ve snu nedovedli představit. Vždyť naši zemi přepadla a najednou okupovala vojska VS, jejíž jsme sami byli součástí! Útvary ČSLA, jejich rozmístění a letiště se staly ihned v prvních hodinách okupace cílem eliminace jakýchkoliv snah k odporu. Tak tomu bylo i v Přerově. Naše kasárna byla obklíčena obrněnými transportéry. Všechny hlavně kanonů a kulometů mířily na budovu štábu a jednotlivé součásti útvaru. Dříve, než k tomu došlo, jsme se rozhodli nechat na nádvoří kasáren nastoupit celý útvar k provedení nové vojenské přísahy, jejíž text byl upraven. Vzletová a přistávací dráha letiště byla zablokována rozmístěním nepojízdné automobilní i jiné techniky a vedlejší travnatý pás byl uprostřed vyorán hlubokou rýhou, což neumožnilo od samého počátku využít toto letiště k přistávání dopravních letadel s vojsky nebo bojovou technikou. Okupanti proto mohli využívat letiště jen v Praze - Ruzyni a v Brně.

Od ranních hodin 21. 8. 1968 bylo naše letiště v Přerově trvale blokováno střehem ze vzduchu stíhacími letouny vojenského letectva VS, startujícími z letišť v Polsku a Maďarsku, s cílem zabránit případným vzletům našich letounů. Silami a prostředky útvarů jsme vstupovali do radiových sítí velení okupačního letectva za účelem rušení těchto frekvencí. Vlastní letiště bylo obsazeno útvarem Sovětské armády v ranních hodinách 22. srpna. Příslušníci strážní služby byli brutálním způsobem odzbrojeni, zbraně jim byly odebrány, dispečer a příslušníci povětrnostní služby, konající službu na stanovišti řízení letového provozu, byli taky hrubým způsobem pod namířenými samopaly okupantů přinuceni okamžitě opustit svá pracoviště.

 Tady je třeba ocenit rozhodnost a postoje velitele našeho útvaru pplk. Ing. Milana Svobody, který i v těch nejkritičtějších situacích udržel u útvaru vysokou kázeň, a proto nedošlo k žádnému natolik vážnému konfliktu s okupačními sovětskými vojáky, který by si mohl vyžádat i oběti na lidských životech, s nepředvídatelnými následky.

Velitel útvaru Sovětské armády (podplukovník - s pistolí v otevřeném pouzdře na opasku před sebou, nevyspalý, unavený, určitě i hladový a s očima plnýma zloby a nenávisti vůči nám) s ozbrojeným doprovodem (nadporučík se samopalem, s hlavní mířenou v ponosu sice směrem k podlaze, ale s prstem stále u kohoutku) se dostavili na štáb našeho útvaru k jeho veliteli se sdělením, že plní internacionální pomoc našemu lidu proti kontrarevoluci. A my proti nim stáli zcela beze zbraně. Jimi nabízenou a podávanou ruku jsme odmítli. Přímo do očí jsme je nazvali okupanty. Odešli s nepořízenou. Platilo heslo „ani vodu okupantům“. Byli jsme vlastenci. Přísahali jsme, že za obranu své vlasti položíme i své životy. Bohužel rozkazy k tomu jsme nedostali. Naopak jsme dostali rozkazy neklást okupantům žádný odpor a zbraně uzamknout a zapečetit. Kanony a kulomety okupantů byly namířeny stále stejným směrem. To trvalo několik dnů. Naše letiště bylo v celém prostoru po dlouhou dobu obsazeno nevítanými „hosty“.

Veškeré aktivity našeho útvaru proti okupantům byly v samotném počátku tzv. normalizace „připočteny“ jednotlivým vedoucím funkcionářům útvaru, především pak jeho veliteli i mně. Náš útvar byl prohlášen za kontrarevoluční a v roce 1969 byl zrušen. Někteří příslušníci útvaru byli přemístěni k jiným útvarům, jiní po následných účelových prověrkách, které byly u leteckých útvarů tehdejší ČSLA „nejdůslednější“, byli postupně protiprávně propouštěni z armády v letech 1970 a následujících. Je třeba taky zdůraznit, že většina vojáků z povolání se z čistě existenčních důvodů s touto potupnou okupací ztotožnila, smířila. Všechny tyto tragické události spolu s námi, vojáky z povolání, prožívali i naši vojáci základní služby, kteří mnohdy i s humorem daným jejich mládím nešetřili ironickými poznámkami na adresu okupantů.

Než však došlo ke zrušení našeho útvaru, bylo třeba také pracovat a žít. Vyžadovalo si to zejména jednání s představiteli sovětské armády. Jednání, která byla pro nás mnohdy tak nedůstojná, že je nelze ani popisovat. Museli jsme prosadit provádění nezbytných prací na letecké a zabezpečovací technice, usilovali jsme o navrácení odcizených zbraní příslušníků strážní služby, o prosazení požadavků na zahájení letového výcviku k udržení rozlétanosti osádek letounů. To vše se v počátečním období pobytu sovětských vojsk na našem území konalo v podmínkách, kdy jsme nevěděli, co bude zítra a co si okupanti zase vynutí.

Naše společnost si v tomto roce připomíná 100. výročí vzniku samostatného státu Čechů a Slováků - Československé republiky. Kromě toho i 50. výročí okupace naší země vojsky VS.  21. srpen 1968 a následná normalizace nesmírně poznamenaly osudy těch z nás, bývalých příslušníků  ČSLA a jejich rodin, kteří jsme okupaci odsoudili a za tyto postoje jsme byli z armády protiprávně propuštěni a v dalším občanském životě pronásledováni, stále pod dohledem StB, kdy jsme mohli vykonávat jen málo placené a podřadné dělnické profese. Naše děti nemohly studovat na středních, natož na vysokých školách. Naše manželky v této těžké situaci jen obtížně zvládaly péči o své rodiny, trpěly údělem manželek „oficírů vyhozených z armády“.  

Vojenský spolek rehabilitovaných Armády České republiky již od roku 1971 usiluje o přijetí zákona na naše odškodnění. Bohužel přes veškeré naše úsilí se to doposud nepodařilo. V pořadí již čtvrtý pokus o přijetí tohoto zákona v PS PČR byl v minulém roce (22. 2. 2017) poslanci PČR zamítnut s “nenapadnutelným“ zdůvodněním, že „minulým totalitním režimem nebyli postiženi jen někteří vojáci, ale i jiné skupiny občanů, a protože nemohou být odškodněni všichni, tak nebude odškodněn nikdo“.

Zákon navrhoval příspěvek ke starobnímu důchodu ve výši 1.500 Kč pro rehabilitovaného vojáka a 750 Kč pro vdovy po již zemřelých, které nesly na svých bedrech ten nezáviděníhodný úděl, že byli manželkami vojáků, kteří nezklamali. Mnohé se již těšily, že ke svým nízkým vdovským důchodům dostanou přidáno těch 750 Kč. Bohužel nedostaly nic. Tak se „naši politici“ a všechny polistopadové vlády zachovaly vůči nám, statečným. Je nás v celé republice již jen několik set, s průměrným věkem 85 let. Třeba za dalších 50 let budou historici zkoumat, kdo to byli ti rehabilitovaní vojáci, čeho se vůbec tehdy dopustili, když tenkrát přece nezklamali?

Společnost, která si neváží svých hrdinů, je bude postrádat, až je bude nejvíce potřebovat. Vojáci, kdyby dostali rozkazy bránit svoji vlast, by byli prvními padlými.

Nebyli jsme hrdinové. Byli jsme vlastenci a za to jsme taky spolu i se svými rodinami zaplatili.

Pro Deník připravil:  Ing. Antonín Suchý plk. let. v. v., člen olomouckého Vojenského spolku rehabilitovaných AČR