Váš předchozí film Perníková věž šel do kin v roce 2002. Od té doby vám určitě prošla rukama spousta scénářů. Čím vás zaujal právě ten od Jaroslava Pozziho?
Moc mě bavil už ve fázi pouhé filmové povídky, kdy ještě nebyl rozpracovaný. Bylo to pro mě určité znamení, že pokud se bavím já, mohlo by to zaujmout i další lidi.
Na scénáři spolupracovali také Halina Pawlowská a Jiří Vejdělek. Jaký byl jejich podíl na definitivní verzi?
Ten scénář se zase nějak dramaticky neměnil. Novináři sice vyjadřovali podezření, že když je pod tím podepsáno více lidí, automaticky to znamená, že jsme si s výsledkem nevěděli rady, ale tak to není. Jirka nám pomáhal v roli dramaturga, a to natolik vehementně, až napsal další verzi. Potom byl zaneprázdněný natáčením vlastních filmů a do projektu tak vstoupila Halina, která to celé sjednotila. Vybrala přitom to nejpodstatnější z asi tří scenáristických verzí.
Pod komedií O život jste zároveň podepsaný i jako producent. Pobavila mě představa, jak na film sháníte finance a představujete jej investorům: začínáme v továrně na výrobu kondomů, část se odehrává při natáčení pornofilmů, herci jezdí na spermiích… Neměl jste obavy, že je spíš vyděsíte?
To víte, že měl. Ale já si dopředu nedělám obavy v tom smyslu, že bych zvažoval: tohle se nebude líbit kritice, tohle zase divákům… Od začátku věřím příběhu a taky ho tak představuju, třeba i lidem, které žádám o případnou finanční účast. A musím říct, že všem osloveným se to zamlouvalo, sami se příběhu smáli. Ani teď, pár dní po premiéře, jsem zatím žádnou výtku z jejich strany neslyšel.
Pochválil vás už někdo z kolegů?
Volal mi režisér Tomáš Vorel, že se mu to strašně líbilo, náramně se bavil a považuje O život za dobrý film. Tohle mě těší už z toho důvodu, že chválit práci druhého nebývá mezi režiséry zrovna zvykem.
