ENDRU

Moderátor, beatboxer, zpěvák, herec a showman v jedné osobě. To je Ondřej Havlík aka Endru. V úterý vystoupí v olomouckém S-Cube i se svými hosty a společně se pokusí návštěvníkům dokázat, že lidské tělo, potažmo ústa, dokážou skvěle fungovat i jako hudební nástroj.

Manažerku v Mako!Mako vám dělá tvoje přítelkyně, což nebývá úplně zvykem. Stává se z ní někdy i tvoje šéfka?¨

Manažerka nemusí vždycky být i šéfka. Nechtěl bych mít despotickou manažerku ani přítelkyni, která něco řekne a já to musím udělat.V našem případě tomu tak rozhodně není. Jsem příznivcem přátelských vztahů v kapele, jen je potřeba se domluvit a nenarušovat tak svobodu a kreativitu nějakým despotickým přístupem. Na druhou stranu, i ze zkušenosti s Mako!Mako už vím, že úplná anarchie v kapele také nefunguje, některá pravidla je prostě třeba domluvit a dodržovat.

Vystudoval jsi brněnskou JAMU, tudíž herecké řemeslo. Střihneš si občas někde nějakou roli?

Momentálně hraju japonské frašky Kjógen s Malým divadlem Kjógenu, ale jen velmi málo. Operuji i s myšlenkou vzít spolupráci ve Stavovském divadle na inscenaci Enron, ale to se ještě uvidí. Z pracovního hlediska mě láká i film a celkem rád bych si v nějakém zahrál. Každopádně moje srdce buší spíš pro muziku než pro herectví.

Spoustu lidí si pod pojmem beatbox představí prskání do mikrofonu, i když tomu tak úplně není. Dá se na beatbox nahlížet jako na hru na hudební nástroj?

Samozřejmě! Naše tělo je vlastně jeden velký hudební nástroj. Skýtá v sobě neuvěřitelné možnosti. Máme k dispozici průměrně přes tři oktávy hlasového rejstříku, stovky barev tónů a nejrůznějších zvuků. Jde jenom o to toho využít, což není až tak těžké, protože ten nástroj máte stále při sobě. Být jedním z těch, kteří produkují hudbu pouze svým tělem, a ukazovat lidem tuto možnost je vlastně takový můj sen.

Ty při vystoupení používáš takzvanou loop station a někdy se zdá, že je těch Ondřejů na pódiu deset. Můžeš trochu vysvětlit o co jde?

Lidé tomu někdy říkají efekt, nebo si myslí, že tam mám něco nahrané a pak to při koncertu pouštím a do toho zpívám. Tak to rozhodně není. Loop station prostě živě nahrává určitou hudební sekvenci, kterou do ní pošlu. V mém případě jsou to ústy imitované hudební nástroje a zpěv. V reálném čase pak tuto sekvenci zacyklí a stále opakuje dokola. No a pak stačí s trochou hudební fantazie pokládat další a další sekvence, až vznikne celá písnička, do které zpíváte, rapujete a improvizujete. Já jsem si koupil loop station, protože jsem se domníval, že je to výborný nástroj k rozvíjení hudební nápaditosti, improvizační schopnosti a rytmické i intonační přesnosti. Domníval jsem se správně. Tahle mašinka mě za čtyři roky, co s ní pracuji, hodně naučila. Je to nekonečná hra se sebou samým, která mě naplňuje radostí. Představuje pro mě skvělou možnost hudebně se realizovat.

Ví se o tobě, že jsi na sebe, co se týče muziky, dost přísný. Stane se ti někdy, že si řekneš: „Jo, Ondro, tak tohle jsi udělal fakt dobře,“ a nebo vždycky hledáš něco, s čím jsi nebyl úplně spokojený?

Já to nehledám, ono se to najde samo. Samozřejmě že jsem někdy spokojen. Jsou to chvíle, kdy se mi díky spolupráci s kvalitním publikem podaří absolutně uvolnit, pak to šlape a já si řeknu: „Jo, dneska to bylo v pohodě, užili jsme si to“. I přesto si ale uvědomuju chyby, které jsem udělal, což mě ale moc netrápí, když vím, že jsem udělal maximum.

Čas od času si zahraješ s různými umělci. Namátkou to je Dan Bárta, Vojta Dyk, Lenka Dusilová, Ondřej Hejma nebo i Karel Gott. Co tě na spolupráci s těmito lidmi nejvíc baví?

Že je každá úplně jiná. Všichni jmenovaní jsou ohromně talentovaní lidé a je pro mě samozřejmě čest, že s nimi můžu hrát. Rýsuje se snad i dlouhodobější spolupráce, ale vzhledem k tomu, že zatím připravujeme rýsovací prkno, nechci o tom moc mluvit.

V Olomouci zahraješ s Jirkou Vidasovem, který tě doprovodí na klávesy Hamond a s rapperem a beatboxerem Honzou Hovorkou. Našli si oni tebe nebo ty je? Jak vznikla tahle kombinace?

Kluci studovali v Ústí a potkali jsme se vlastně díky mojí kamarádce, která nás seznámila. Oplývají skvělým groovem a teď vydávají s jejich kapelou Private Collective debutovou desku IP. Na české scéně je to něco nebývalého. Hrají kombinaci hip-hopu, soulu a jazzu. Moc mě baví jejich zvuk, harmonie a prostě jim to šlape. Olomoučtí se mají na co těšit! A jak znám Olomoucké, tak my taky.

KATO

Rapper Kato se dostal do povědomí lidí už svým dřívějším působením v kapele Chaozz. Teď, jako lídr Prago Union, dokazuje svými texty a produkcí, že i hip-hop se může podávat lidem inteligentní a zajímavou formou a ne vždy musí být jen pro hip-hopery.

Když se řekne Deph nebo Kato, většina lidí si vybaví Chaozz potažmo Prago Union. Když se řekne Adam Svatoš, je to už horší. Co dělá Adam Svatoš v civilním životě?

Jsem svého druhu workoholik. Když nemám delší dobu co na práci, leze mi to na mozek. V tom je muzika skvělá, dá se dělat kdykoliv. Obvykle se ale nespoléhám na hudbu, pokud jde o zdroj obživy, a tak pracuju ještě v reklamce na pozici textaře. Je to stejné řemeslo, s tím rozdílem, že tady to neberu osobně, tak jako v muzice. Každopádně mám radši, když se muzikou živit nemusím a nemusím se strachovat, že se to v ní nějak projeví. No a když nedělám ani jedno z toho, jezdím na kole po městě, potkávám přátele, hraju fotbálek a podobně. Můj den má bohužel také 24 hodin, takže procházím denně stejné pěšinky jako všichni ostatní.

Neplánuješ někdy prostřednictvím muziky otevřít i svoji 13. komnatu?

Nejsem si jistý, co myslíš 13. komnatou, takže těžko říct. Rád bych si ale myslel, že se prostřednictvím textu a hudby otevírám maximálně. Často i sám sobě, protože mi to dává odstup od sebe samého.

Umíš se i pochválit?

Udělat pro daný projekt vždy maximum, čeho jsi schopen, je věc přirozená a snažím se jí držet. Říct si však, že je to dobře odvedená práce, zavání uzavíráním si dalších cest kupředu, takže i kdyby mne to napadlo, zcela programově si to zakazuji. Spíš bývám rád, že nejsem ještě takový zevl a podařilo se mi to dotáhnout do relativně zdárného konce. Nebo spíš mezikonce…

Nedávno jsi vydal novou koncepční desku, kde se texty i hudba vztahují k jednotlivým barvám.V poslední písničce padne věta o tom, že v určité době je potřeba si říct, že tohle už lepší nebude, vypustit to ven a začít dělat něco nového. Je tohle důvod, proč jsi Barvy dělal „jen“ rok?

Důvod byl v první chvíli taková hra se všemi, co si mě dobírali kvůli tomu, že Dezorient Express vznikal pět let. Barvy do toho skvěle zapadly, protože existence předem daného rámce, který je potřeba naplnit, mi paradoxně rozvázala ruce. Normálně totiž nad svou tvorbou chorobně pochybuji a stojí mě hodně sebeovládání dotáhnout to k výsledku, který jsem schopný předložit všem. Nicméně, zpátky k Barvám. Jakmile cítíš, že jsi ten daný tematický rámec zhruba naplnil, začneš se jím plnit i ty. Vždycky se dá udělat spousta dalšího vyšívání na hudbě, zvuku i dolaďovat jazyk. Dříve či později ti to však nedá nic nového a ty tomu tím pádem také ne. Někomu se V barvách může zdát méně „dotažené”, nicméně je to spíše právě kvůli tomuhle. Můžu na tom další rok vyšívat, ale výsledný efekt se tím nijak nezmění. Co mělo být řečeno, bylo řečeno. Barvy byly vlastně takové cvičení. Pokus. Ale se vší péčí a stoprocentně Prago.

Ve svémuzice používáš „vypůjčené“ samply, úryvky z filmů, používáš vlastně práci jiných lidí. Někdo by mohl říct, že je vykrádáš…

No, v první řadě nikomu nic neupírám. Je – li v některé písni takový úryvek, že na tom skladba staví, najdeš to napsané v anotacích, v bookletu. Jinak používám spíš krátké zvuky, které si díky sampleru mohu zahrát na klaviatuře po svém a využít jejich atmosféru k budování té vlastní. Samplování ze starých nahrávek totiž přidává svou „špínou” do hry i atmosféru doby a značně tím rozšiřuje náladotvornost, o harmoniích ani nemluvě. Jsem odchován hip hopem, samplování bylo přirozenou součástí mého hudebního světa od začátku. Nevnímám ho proto nikterak negativně. Naopak, jako kreativní element, který umožňuje hudebně nepříliš vzdělaným lidem, jako jsem já, vytvořit výsledek, který někomu něco dá.

Umíš hrát na nějaký hudební nástroj? Znáš noty?

Hrál jsem dlouho na kytaru. Co mne učili, jsem ale hrát nechtěl, takže jsem to zase všechno úspěšně zapomněl. Včetně not. Dnes už je zase znám, ale spíš z orientačních důvodů, takže podle sluchu bych je zřejmě dohromady nedal. Jsem klávesista „jednoprsťák”, tvořím výhradně podle ucha a toho, jak to cítím. Mnohdy také trvá, než se mi všechny noty usadí na správném místě, a nedivil bych se, kdyby mi jich už pár uteklo.

„Je potřeba pustit to ven a jít dál.“ Pustil jsi ven Barvy. Jdeš dál? Říkáš, že musíš vždycky něco zažít, abys o tom mohl napsat. Není už za ty roky všechno zažité?

Možná zdánlivě ubývá věcí, do kterých člověk nevidí, ale k zažívání je toho stále dost. Nové úhly pohledu, nové souvislosti. Člověk pak mnohdy poupraví názor i na věci, o kterých si myslel, že do nich vidí. Kdo jsem, abych si myslel, že už jsem všechno zažil? To je taková nemoc téhle informační doby.

Po vydání Dezorient Expressu jste objeli snad celé Česko-slovensko. Nestala se z koncertování jen rutina? Určitě sis udělal taky názor na české promotéry?

Jezdím takhle už od roku 1996. Dnešní promotéři jsou z devadesáti procent fér. Dřív to bývalo deset procent. Koncertování je skvělé, kdepak rutina. Práci ve studiu miluji, ale vzít to pak a objet s tím lidi osobně je zrovna tak super. Dát to lidem z očí do očí a vidět, jestli funguje, co sis vymyslel doma ve Vršovicích v pokojíčku je důležitý jak na místě, tak do budoucna.

ŠTĚPÁN JANHUBA