Scénografické zpracování začíná tradičně již při vstupu do divadla - hrobeček u vchodu, svíčky na schodech. Na jevišti pak strohé bílé stěny, stůl osvětlený zářivkou, lednička, před diváky hlína s hroby zdobenými psími podobenkami a hračkami - bizarní podívaná, komicky infantilní a děsivá zároveň, psí hřbitov a márnice jako vyšité.
Hlavním hrdinou je Hrobník „Havran“ (Jan Kovář), provozovatel psího hřbitova, jehož klid naruší zákaznice Mara, přicházející pohřbít „psa“, ve skutečnosti vlastnoručně zavražděnou sestru. Jeho úvodní „tanec smrti“ s kosou proklatě blízko diváků předjímá závěr hry.
Za vše může láska
Postavy touží po lásce a nejsou schopny ji vyjádřit. Vyjádřit standardním způsobem: láska žárlivé Mary (Petra Řeháčková) je po křivdě sobecké Marty (Petra Konvičková) úzkostná a devastující, láska Havrana bizarní, na hranici nekrofilie.
Havran kritizuje Maru za její zločin, sám se potýká se zákonem etickým (masem psů určených k pohřbení krmí svého psa) i trestním (chce si vypreparovat mrtvé sestry).
Avšak paradoxně on je tím, kdo usmiřuje zmrtvýchvstalé řevnivé sestry, což má pro něj neblahé následky. Postavy pykají za své činy, jsou oběťmi, vrahy i žalobci. Role se střídají v začarovaném kruhu.
Morbidním námětem a užitím paradoxu text připomíná novelu Ladislava Fukse Spalovač mrtvol: i zde je smrt nazírána poeticky, s mrazivými zdrobnělinami, jakoby „hantýrkou“ (sametek, rakvička).
Je takto paradoxní doba, nebo sama lidská přirozenost? - Havran: „Je to teď taková divná doba, divná… když lidi oplakávají psy, že si můžou oči vybrečet, zato po člověku ani neštěknou…“ A další paradox: na tomto hřbitově se pláče nad prázdnými hroby.
Hudba Martina Peřiny umně podtrhuje hororovou atmosféru, zvláště průvodními písněmi Psí baby (temný alt Marty Olšrové), jež jsou černou mší i obžalobou Mary. Čtení scénických poznámek je pak možná zbytečným výdobytkem. Sestry mohly v předloze dostat více prostoru pro vyjasnění svého komplikovaného vztahu, který je pouze letmo načrtnut.
Havranovy samomluvy zpomalují děj, jsou lyrickým vyznáním. Černohumorná jednoaktovka o sedmi obrazech by se tak nutně musela rozrůst do náročnějšího celovečerního kusu, už ne tak černo-bíle rozvrženého.
Reakce na šílenou dobu
Režisér Konrád Popel má cit pro jevištní realizaci látky. Zaříkávání baby při obřadném sypání granulí do psí misky, štronzo jako výsek obrazu před přestavěním scén, dechovková milostná píseň při preparaci sester… Brutalita v náznaku, krev nestříká, divák si ji barvitě domyslí i se zavřenýma očima.
Některé vtipy jsou na hranici vkusu, jen těsně, ne za ní. Divák se směje z překvapení (mrtvá Marta v Havranově ledničce), jindy neví, má-li se postavě smát, či ji litovat, jako v grotesce. Odpovědí inscenátorů na šílenou dobu je šokující vygradovaná nadsázka, balancující mezi nevkusem a vytržením.
Martina Pavlunová
