Přestože byl populární herec po náročném dvouhodinovém představení unavený, ochotně se rozpovídal nejen o absurdním divadle, ale i o kultovním Dědictví a plánech na léto.

Rozhovor


* Do Olomouce jste zavítal s klasickým dílem absurdního divadla, Beckettovým Čekáním na Godota. Čím je pro vás tato hra dodnes aktuální?

Svět vlastně zůstává pořád absurdní, jenom je ještě trochu více obludnější. Hlavní hrdinové se neustále vzpínají k nějaké naději a hledají smysl svého pozemského snažení. Totéž děláme i my, ať už ve vztazích nebo prostřednictvím víry v Boha. Ta hra se mi ani nezdá moc absurdní, absurdní je spíše svět, který ji stvořil. Někdo ji nazval Evangelium podle Becketta - neustálá modlitba, která se pořád opakuje. Je poměrně těžké tohle drama odehrát, protože obsahuje několik variací na jednu a tutéž situaci, které se cyklicky opakují. V okamžiku, kdy už si myslíte, že dialogy dokonale znáte, vždycky vám někde něco uklouzne.

* Neměli jste během příprav inscenace obavy, jak tenhle poměrně náročný titul přijmou diváci, kteří vás znají z Manéže nebo Bolkovin?

Já osobně rád riskuji amám rád lidi, kteří jsou do toho ochotní jít semnou- v tomto případě režisér Zdeněk Černín, předtím třeba Vladimír Michálek, když mě obsadil do Zapomenutého světla. Záměrně jsme ve hře nechali vážnější místa, i když by nebyl problém udělat z představení mnohem větší legraci. Někdy je prostě důležité nemyslet na reakce publika a spíš klást důraz na osobní zrání a sebevzdělávání. Pro mě a Jirku Pechu je tahle inscenace důležitým návratem k pramenům.

* Jen několik metrů od vás, v sále Reduty, odehrála ve stejný večer představení i vaše dcera Anna. Na filmovém plátně jste se potkali ve snímku Bolero. Co jste říkal na nápad režiséra Brabce, aby postavy otce a dcery hráli skuteční příbuzní?

Ono je to asi vždycky nasnadě, i když v tomhle filmu jsem měl jen velmi malou roli. Pro mě jde o takové příjemné osvěžení, když tatínek hraje tatínka. Hraji s Annou také v divadelních inscenacích Kupec benátský a Variace na chlast, a dokonce mě chtěli obsadit i do Účastníků zájezdu. Neměl jsem tehdy čas, a tak jsem nabídku odmítl s tím, že se přece nebudu živit hraním tatínka své dcery. (smích)

* Když jsme u režisérských nápadů, Věra Chytilová vás v Hezkých chvilkách bez záruky obsadila do role milionáře Duba, který je podobný známému herci Polívkovi. Konzultovali jste spolu tuhle roli?

Ne, to byl čistě její nápad, takhle už postava existovala ve scénáři. V souvislosti s tímhle filmem si vzpomínám na dobrou historku. Věra Chytilová mě ráda nechává improvizovat a rozehrávat situace a jednou se stalo, že to takzvaně „uschlo“. Přestal jsem hrát a ona vykřikla: Co je, co je? Proč nehraješ? Když jsem jí řekl, že není co, otočila se k filmovému štábu a škodolibě pronesla: Á, už je to tady - stáří! (smích)

* Diváci si vás oblíbili především v dnes už kultovní komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Jak se na film díváte s odstupem? Na jedné straně mimořádný zájem publika, na druhé odsuzující kritiky…

Naším cílem bylo v prvé řadě natočit dobrou komedii, i když se v ní objevují vážné momenty, třeba Bohušovy dialogy s Bohem nebo zjevení se anděla v závěru filmu…Tady v Olomouci se dobře mluví o Bohu, protože je to město, které má ducha…Ale abych se ještě vrátil k tehdejším kritikům, vadilo mi, že Dědictví vnímali jen jako povrchní komedii a nechtěli vidět druhý rozměr. Promě osobně je ten film mnohem hlubší.

* Na filmu jste se podílel i jako spoluautor námětu a scénáře. Jak vlastně vznikla postava Bohuše Stejskala?

Jednou jsem v Brně potkal nějakého chlapíka, který na mě z taxíku začal vykřikovat: Boli, pocem, podivej, to všecko je moje! Pojď se mnou, pojď se spařit! Já byl tehdy na procházce s manželkou Chantal a malým Vladimírkem, tak jsem s díky odmítl a on, když odjížděl, tak ještě zařval: Boli, já si tě nandu, třeba v Paříži nebo v televizi! Od téhle historky se pak odvíjela postava prostého člověka zasaženého nenadálým štěstím. Když jsem pak začal bydlet v Olšanech, tak jsem postupně poznával místní chlapy a spousta z nich si pak ve filmu zahrála samy sebe.

* Odpočinete si vůbec o letošních prázdninách? Slyšel jsem, že máte roztočené tři filmy…

Je pravda, že se to momentálně nějak nahromadilo. Vloni na podzim jsem měl točit s Dušanem Kleinem film Svatba na bitevním poli. Kvůli financím ale bylo natáčení přerušeno, tak jsem přijal roli v novém filmu Zdeňka Tyce Malé oslavy. Pak se najednou režisér Klein ozval s tím, že můžeme znovu točit, a do toho ještě přišla nabídka od Jana Hřebejka, kterému přece nemůžu říct ne. Ale jak říkal slavný divadelník Louis Jouvet: Umělec, když odpočívá, tak pracuje, a když pracuje, tak odpočívá.