„Letošní festivalové finále má opravdu světové parametry,“ říká v rozhovoru ředitel festivalu Petr Nerušil.
Jak náročná je přímo pro vás organizace Divadelní Flory?
Teď sice vrcholí přípravy letošního ročníku, ale člověk už má v hlavě plány na ten příští. S ohledem na exkluzivní hostování musíme termíny řešit s velkým předstihem. Flora je atypická v tom, že v mé osobě propojuje manažera i hlavního dramaturga. To znamená, že se starám o kompletní zajištění financí a spoustu produkčních záležitostí, ale i o celkovou koncepci, výběr většiny titulů hlavního programu, o personální pokrytí přehlídky, její vizuální tvář, prezentaci.Tenhle model má výhodu v tom, že mám na rozdíl od ředitelů jiných mezinárodních festivalů dokonalý přehled o všech nákladech, o tom, kde se dá ušetřit, jakým směrem je třeba cílit grantové žádosti, jak bude vypadat festivalové triko, plakát či spot, ale i o všech hostech, o technických či logistických úskalích, o tom, kdo na která představení dorazí, kdo a kam o nich bude psát, točit. Většinu inscenací i jejich tvůrců dobře znám, takže pro mě není problém o nich mluvit, případně k nim moderovat besedu. Tohle je asi ta nejpříjemnější stránka profese, nejtěžší je samozřejmě na dvanáctidenní přehlídku parametrů Flory sehnat dost peněz…
Jak velký tým se vůbec na festivalu podílí?
Užší festivalové vedení tvoří desítka lidí, finálně se na něm podílí přes sto padesát osob. Festival má mimořádně schopnou, kreativní a předvídavou hlavní produkční. Simona Vičarová je fenomén, který nám mohou jiné festivaly závidět. To platí i o šéfovi techniky Martinu Hamouzovi. Když na velkých německých scénách domlouvá podmínky přenosů, tak všechny technické složky fascinuje, jak je komplexní a flexibilní. Je důležité, aby byl festivalový tým složen z lidí, kteří s empatií a nadhledem zvládnou velké portfolio činností. Všichni, kteří na Floře vystupují, vždycky zpětně referují o tom, jak skvěle se o ně staráme. Bez devótnosti k hvězdám, s neformální ochotou a příjemně naladěni přitom s naprostou profesionalitou. Právě spontánnost a vřelá atmosféra dělají Floru v očích účinkujících a hostů výjimečným festivalem, kam se všichni těší a z něhož se jim nechce odjíždět.
Jak se představení na Divadelní Floru vybírají?
Sledujete aktuální dění na divadelní scéně, jezdíte na premiéry, na festivaly. Voláte a píšete si s lidmi, jejichž názor a přehled je pro vás relevantní, necháváte si poslat záznamy potenciálně zajímavých inscenací…
Je o festival během let čím dál větší zájem?
Je o něj dlouhodobě velký zájem, letos naprosto enormní, většina lístků zmizela během prvních dnů předprodeje. Ve srovnání s podobnými akcemi je v hledišti mnohem víc takzvaných běžných diváků než lidí z divadelní branže, což je, myslím, ve městě se silně konzervativním publikem úspěch. S rozšiřováním zahraničního činoherního programu a hlavně s akcentem na uvádění německojazyčných produkcí se v posledních letech výrazně navýšil zájem těch, kteří se do Olomouce sjíždějí z celé republiky a čím dál častěji i ze zahraničí. Třetím rokem funguje mezinárodní studentský program FloraLab, letos už jsme vzhledem ke kapacitám část pražských vysokoškoláků museli odmítnout. Progres, jímž festival v posledních letech prochází, je evidentní a snadno doložitelný. Lidé mají o náročné produkce autentický zájem, prestižní evropské soubory o nás vědí. Není to samozřejmost, ale výsledek mnohaleté koncepční práce. Už teď je jasné, že letos budeme mít rekordní tržby i historicky nejvyšší návštěvnost.
Na co se letos nejvíc těšíte?
Na všechno. Nemám žádného programového favorita, který by zastínil ostatní tituly. Hlavně se těším na to, jak se dvanáct dnů šestnáct hodit denně budeme potkávat s inspirativními osobnostmi, které dělají skvělé divadlo. Ovšem je jasné, že jsem zvědav, jak dopadnou obě mnichovské premiéry. To, že festival v malém moravském městě, které má na evropské divadelní mapě v podstatě nulovou pozici, vyprodukuje během dvou dnů dvě světové premiéry s herci formátu Franze Pätzolda, který aktuálně zkouší jako nový člen Burgtheateru, a Aurela Mantheie, který v Residenztheateru hraje Baala, Švejka nebo Dona Juana v Castorfových inscenacích, je naprosto výjimečná událost, která se pravděpodobně už nikdy nebude opakovat. A hned po nich nastoupí Nico Holonics jako hvězda Berliner Ensemble v Plechovém bubínku… Letošní festivalové finále má opravdu světové parametry. Navíc na Floře uvedeme korejské taneční inscenace, přivezeme do Olomouce špičkové tuzemské ansámbly i skvělá představení české nezávislé scény. Dohromady pozveme diváky na téměř devadesát akcí taková přehlídka živého umění nemá v celém středomoravském regionu obdobu.
