A nechává za sebou jeden vyprodaný sál za druhým, včetně olomoucké Sidie. Trvalo to deset let. Na začátku stála v roce 1997 zpěvačka Katarína Knechtová.

Rozhovor

S muzikou jste začínala, tuším, už jako patnáctiletá ve skupině IMT Smile. Jak na tohle období vzpomínáte?

To byla krásná doba a hodně ovlivnila můj další život. Bůhví, kde bych dnes skončila a co bych vlastně dělala Dá se říct že jsem se k tomu dostala díky náhodě a štěstí, ti muzikanti ve mně viděli talent, a proto mě do kapely vzali. A to byli pořádní mudrlanti, to vám povím! Užívala jsem si možnost vypadnout ze školy, ta velká odpovědnost na mě padla až v Pehe.

Neslyšela jste přitom od rodičů, že na muziku máte dost času a důležitá je škola?

Právě že ne, a jsem jim za to moc vděčná. Nevím, jestli já sama bych měla takovou důvěru ke svým dětem. Oni mě pouštěli z gymnázia pryč na hrozně dlouhou dobu a přiznám se, že jsem měla sto sedmdesát šest zameškaných hodin. Stejně hodní na mě byli i učitelé.

Kdo stál u zrodu Pehy, co se týče hudebních vzorů?

U mě osobně na prvním místě kapela U2, tehdy jsem usínala se sluchátkama na uších a pořád je poslouchala. Potom třeba Lenny Kravitz, Janis Joplin, Led Zeppelin, Pink Floyd vlastně cokoliv, z čeho jsem cítila nějaký emocionální "smrad".

Dvorním textařem skupiny je Vlado Krausz. Jak začala spolupráce s ním?

Znala jsem Vlada už z dob IMT Smile. On se tomu dlouho bránil, říkal, že to působí divně, když muž píše texty ženě. Ale tím, že mě sledoval od úplných začátků, jsem mu postupně přirostla k srdci a sblížili jsme se.

Vzpomenete si na úplně první text, který pro Pehu napsal?

Ano, to si pamatuju. První z nich byl k písničce Ani neviem, druhý k Nájdeš ma. Myslím, že vznikly tak nějak současně a líbily se nám. (Obě skladby vyšly na debutovém albu Niečo sa chystá, pozn. red.)

Dvakrát se vám podařilo získat cenu slovenské hudební akademie Aurel. U nás se na výsledky hlasování pohlíží spíše s rozpaky, jak je tomu na Slovensku? Má tahle cena váhu?

Myslím, že má, především je to dobrý pocit zadostiučinění a vědomí, že lidé vás vnímají a respektují. Když to vztáhnu na kapelu, my už jsme hráli delší dobu, ale teprve potom, co jsem získala prvního Aurela, tak najednou vyšla v časopise titulní strana o mně. Tahle kapela neměla a nemá nic zadarmo, takže si moc vážím jakékoliv ceny.

Ve skladbě Vaňa plná piraní, z druhého alba, se na konci téměř rozkřičíte a přeskočí vám hlas. Na posledních dvou albech už tahle naštvanost, zdá se mi, není. Reflektovala písnička váš tehdejší stav, po kterém přišlo zklidnění?

Určitě, všechno souvisí s nějakým vývojem. Člověk hledá další možnosti, nejen co se týče zpěvu, ale i v muzice. Uvědomila jsem si, že na lidi dost křičím, vytýkali mi to i v médiích. Došlo mi, že hlas má mnohem víc podob a dá se s ním pracovat, a já přitom používám jen jeden výraz. Takže jsem zkusila něco jiného a od toho se pak odvíjely skladby na dalších albech.

Když jsem v Novém Jičíně viděl přibližně před třemi lety váš koncert, uváděla jste hitovku Hlava vinná, telo nevinné slovy: tuhle skladbu u nás zpívá publikum celou. Zlepšila se v tomto situace na koncertech v Česku?

Určitě ano, hlavně v souvislosti se singly, které mají fanoušci možnost slyšet v rádiích. Ten posun je neuvěřitelný a někdy si nejsem jistá, jestli hrajeme na Slovensku, nebo tady. Třeba Spomaľ nebo Za tebou zpívají úplně všichni. Jinak já tohle aktuální turné nazývám "informační", protože hrajeme hodinu a půl a publikum přitom zná jen část repertoáru. Takže má možnost poznat, co jsme vlastně za kapelu a někteří možná budou překvapeni, že hrajeme i jinou muziku než to, co znají z rádia. Že máme i vážné skladby s texty, nad kterými je potřeba se zamyslet.

Co je to za nádraží, kde se odehrává videoklip Za tebou?

To je nádraží v Prešově, našem rodném městě.

A baví vás natáčení klipů?

Přiznám se, že někdy je to zábava a dějí se tam zajímavé věci, ale hrozně mi vadí prostoje mezi filmováním.

Vaše poslední deska se jmenuje Deň medzi nedeľou a pondelkom. Kdo přišel na myšlenku "osmého dne"?

To byl právě Vlado Krausz. Vzpomínám, že když jsem si ten text přečetla, bylo mi hned jasné, že to bude i název celého alba. Potom, co deska vyšla, jsem najednou dostala pocit, že ten osmý den mi fakt chybí. Jako bych se tím názvem zaklela. (smích) V dobrém i špatném slova smyslu.

Fanoušci v České republice vás doposud znali z role předskokanů skupin Chinaski a Kryštof. Dají se tahle společná turné porovnat?

První turné s Chinaski pro nás byla především velká zkušenost. Jako úplní nováčci jsme najednou měli možnost hrát v Česku s kapelou, která tehdy stála na absolutním vrcholu. Byla jsem trochu vyjukaná z celého toho humbuku okolo. Šňůra s Kryštofem mi naopak přišla jako vyloženě oddechová, zdálo se mi, že všechno probíhá s naprostou lehkostí.

Peha letos oslaví desáté narozeniny. Chystáte u této příležitosti nějakou speciální akci?

Zatím jsme nad tím neuvažovali. Nevím, jestli nebude lepší začít počítat to desetiletí až ode dne vydání alba Deň medzi nedeľou a pondelkom. Asi tuhle alternativu navrhnu, mám pocit, že těch dosavadních deset je pořád ještě málo. (smích)

Co dělá Katka Knechtová, když zrovna není na turné nebo v nahrávacím studiu?

Toho volného času není mnoho, ale když ho mám, věnuju se úplně normálním věcem. Relaxuju, sportuju, navštívím všechny rodinné příslušníky nebo jdu ven s kamarádkami. Debatujeme o umění, pijeme víno a posloucháme jazzové desky. Prostě pohoda.