Právě ten představil i během úterní besedy v olomouckém Muzeu umění. Ještě před tím si ale udělal čas na rozhovor pro Olomoucký deník.

Na čem jste v posledním roce pracoval?
Letos bych měl dokončit liturgickou úpravu, která bude zdobit barokní kostel Panny Marie Vítězné v Praze, kde je uložené slavné Pražské Jezulátko. Také bych měl začít pracovat v kostele svatého Mikuláše na pražské Malé Straně. Ještě modeluji svatou Zdislavu. Na všem pracuji průběžně už nějakou dobu, ale letos bych to měl dokončit.

Otmar OlivaSochař Otmar Oliva se narodil roku 1952 v Olomouci.

Je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti a Akademie výtvarných umění v Praze.

S manželkou Olgou a dětmi žije ve Velehradě, kde má svůj ateliér se slévárnou.

Od roku 1970 spolupracoval s akademickým malířem Vladislavem Vaculkou a o devět let později byl zatčen a vězněn za šíření materiálů Charty 77.

Po propuštění v roce 1981 spolupracoval se zvonařskou dílnou Dytrychových v Brodku u Přerova.

Roku 1993 poprvé navštívil Řím a následujícího roku začal tvořit pro Vatikán.

Jeho nejvýznamnější prací je výzdoba kaple Jana Pavla II. Redemptoris Mater, jejíž součástí je také papežský trůn.
Otmar Oliva vytvořil i medaili k významnému 20. výročí pontifikátu papeže Jana Pavla II.

V Olomouci ho připomíná například fontána svatého Jana Sarkandra, zvony v katedrále svatého Václava nebo oltář v kostele Panny Marie Sněžné.

V Olomouci najdeme spoustu vašich děl. Je nějaké, na které jste extra hrdý?
Když jdu po městě a míjím fontánu Pramen živé vody svatého Jana Sarkandra na nádvoří u paláce svatého Sarkandra, tak jsem opravdu hrdý. Stejně tak jsem moc rád, že jsem měl možnost vytvořit oltář v kostele Panny Marie Sněžné. A když zní zvony v kostele svatého Mořice nebo v katedrále svatého Václava, vím, že na tom mám také svůj podíl, protože jsem je zdobil. Je to hezký pocit.

Zdobil jste i zvony ve známé zvonařské dílně Laetitie Dytrychové. Kdy jste začali spolupracovat?
Když jsem vyšel z vězení, tak se Ivo Příleský zeptal skvělé paní Dytrychové, zda bych u nich mohl zdobit zvony a ona souhlasila. Byl jsem za tu příležitost velice rád a moc mě to bavilo. S úmrtím této dámy však moje spolupráce s dílnou skončila. Měl jsem ale příležitost i jinde. Zdobil jsem zvony třeba v bavorském Pasově.

Návrh na vaši první monumentální sochu svatého Jana Křtitele jste prý vytvořil právě ve vězení…
Byla to zvláštní doba. Tenkrát byla na Borech knihovna a my jsme jednomu vrahovi posílali cigarety. On nám za ně tajně nosil knížky, které jsme chtěli. Tam jsem poprvé četl Jeremiáše od Franze Werfela. Původně jsem chtěl udělat právě sochu Jeremiáše. Nakonec mi z toho ale vylezl Jan Křtitel. Nebylo to tak, že bych si tam mohl kreslit a vymýšlet sochy, jak se mi zlíbilo. To bych spíš dostal pěkně do zubů. Ale tajně jsem si dělal črty, abych si pamatoval, že mám ještě ruce.

Vaše práce zdobí kapli Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu. Co jste do ní vytvořil?
Papežskou kapli jsem dělal od roku 1996 do roku 1999. Vytvořil jsem tam svícny, kropenku, ambon, oltář, poutní kříž a hlavně papežský trůn. Znovu jsem na interiéru pracoval ještě za pontifikátu Benedikta XVI., který si přál na oltáři přepracovat svícny a kříž. Byl to pro mě důkaz, že se liturgie vyvíjí. Měl jsem radost, že kostel není chápán jako muzeum, ale že kaple žije.

Pro papeže Jana Pavla II. jste dělal ještě jednu zakázku…
Bylo to v období, kdy jsem dělal právě na kapli. Shodou náhod měl papež Jan Pavel II. výročí dvaceti let pontifikátu. Výsledek mé práce v kapli ho zřejmě přiměl k tomu, aby mi zadal návrh na výroční pontifikační medaile. Tuším, že se v roce 1998 razily v bronzu, stříbře a zlatě.

Ne každá církevní zakázka pro vás dopadla dobře. Před několika lety jste měl spor s vedením arcidiecéze ve slovenské Trnavě, která vám nezaplatila. Už se to vyřešilo?
Stále to není uzavřené. Šlo tam o to, že arcibiskup Róbert Bezák si objednal oltář, křtitelnici a další věci, ale byl odvolán a jeho nástupce o ně neměl zájem. Byly to čtyři roky práce a života. Je to pro mě zklamání, ale už moc nepočítám s tím, že bych se dožil nějaké nápravy.

Některá vaše díla a památníky jsou umístěné na horách v Čechách, ale i ve světě. Kde je ta nejvzdálenější?
Na Antarktidě na ostrově King George. Jde o kříž, který jsem vytvořil na památku mladého českého polárníka, který tam zahynul. O to, abych kříž udělal, mě požádal chlapcův otec Alois Suchánek, který ho tam také dopravil. Je to ten samý Alois Suchánek, jenž na tomto místě vyprojektoval českou polární stanici J. G. Mendla. Velký člověk.