„Celé to začalo při sbírání kaštanů s babičkou u houpaček v Čechových sadech,“ popsal v rozhovoru básník, překladatel a vysokoškolský pedagog Radek Malý, kterému kaštany a podzimní park napověděly verše, z nichž potom vznikla básnická sbírka pro děti s názvem Listonoš vítr, která vyšla teprve nedávno.

Hravá sbírka plná podzimu není rozhodně první, kterou nejmladším čtenářům věnoval.

Vedle ní však také pěstuje poezii, do níž se zahryzl expresionismus.

V současnosti vám vyšla básnická sbírka pro děti s názvem Listonoš vítr, ze které dýchá nostalgie, podzim a hravost. Jak dlouho vznikala? Našel jste první verš na lavičce v podzimním parku?
Listonoš vítr vznikal během dvou podzimů, v letech 2008 a 2009. Cyklus dvaceti čtyřverší tvořící druhou část knížky vznikl dříve, velmi spontánně a rychle během pozdněsrpnových podvečerních projížděk s kočárkem v braniborském městečku Treuen Brietzen. O rok později, už vlastně na přání nakladatele, vznikal během celého podzimu první oddíl. Zčásti v olomouckých parcích a po kavárnách, zčásti během cest do Vídně, a jedna básnička je z šuplíku, z roku 1997. Ale celé to začalo při sbírání kaštanů s babičkou u houpaček v Čechových sadech. Knížku veřejnosti představím ve čtvrtek 17. března v 17 hodin v klubovně olomouckého Vlastivědného mu­zea.

Listonoš není první sbírka, kterou jste dětem věnoval, navíc jste spolupracoval i na slabikářích. Co vás na poezii pro děti baví? Četl jste ji jako dítě? Vzpomenete si na svou nejmilejší báseň?
Básničky mě v dětství nijak zvlášť nebraly, vůbec myslím, že děti žánry takto dospěle nerozlišují. Dětem jsou spíš blízká říkadla, hádanky a říkanky. Poezie pro děti je dost specificky český fenomén, který je dětem podsouván tradicí a školstvím. Ale proč ne? Z dětství si vzpomínám na vlasteneckou Cestičku k domovu nebo na hravou Nezvalovu Školu. Ale například k nepřekonatelným básničkám Emanuela Frynty, které dnes nechybí v žádné čítance, jsem se dostal až v dospělosti.

Dá se říct, že poezie pro děti jistým způsobem vyvažuje vaši rovnováhu? Pěstujete přeci jenom i poezii, v níž jsou viditelné stopy expresionismu (stejně jako třeba ve vašem prvním dramatickém textu Pocit nočního vlaku).
K psaní pro děti jsem se dostal v pedagogickém nakladatelství a od té doby se to se mnou veze. Je pravda, že není nepříjemné nesmět se vypisovat z úzkostí a muset myslet na to, jak si s textem poradí čtenář tak kritický, jakým je dítě. Vyzkoušel jsem v literatuře leccos a čím dál tím víc mě baví řemeslo, tedy soustředit se na daný úkol, ale samozřejmě s plným nasazením. Naposledy jsem takhle s počátečními obavami, ale nakonec s velkou chutí psal scénář komiksu o makacích uprchlých z olomoucké ZOO.

Radek Malý. Foto: DENÍK/Jiří Beneš

Manželka z Berlína

Jako vysokoškolský pedagog se věnujete české literatuře dvacátého století. Máte pocit, že věda ovlivnila vaši básnickou nebo dramatickou tvorbu?
To spíš naopak – skrze psaní, ale hlavně překládání poezie jsem se dostal k uvažování o literárních dílech takovým způsobem, který mi přišel dostatečně nosný pro zprostředkování této zkušenosti ve výuce. Ale dá se říci, že obeznámenost s literární tradicí a s německou literární historií mě do značné míry ovlivnila jako překladatele.

Kromě bohemistiky jste také vystudoval germanistiku. Co vás tehdy na německém jazyku a literatuře upoutalo?
Na samém počátku to bylo asi pragmatické rozhodnutí, nic moc jsem o německé kultuře nevěděl. Německy mluvící a píšící svět se mi paradoxně otevřel až po státnicích, kdy jsem poprvé na delší čas vyjel do Německa, později do Rakouska, a dopadlo to tak, že teď v Olomouci vychováváme dvě česky a německy mluvící děti – manželka je původem z Berlína.

Překládáte německy píšící převážně expresionistické autory. Proč je u vás expresionismus tak častý host?
Za zjitřený cit pro německý expresionismus vděčím svým dvěma učitelům – Ludvíku Kunderovi a Ingeborg Fialové-Fürstové. Ti mě přivedli k epoše německých dějin, která ve mně v určitém období silně zarezonovala, ale stran překládání německy píšících básníků se nijak nebráním i jiným obdobím německé, rakouské nebo českoněmecké literatury.

Poezie z Bukoviny

Souhlasíte s tím, že překladem do jiného jazyka vzniká svým způsobem nové dílo? Co je pro vás u překladatelské činnosti nejdůležitější? Čím by se měl překladatel řídit?
Překladatel uměleckého textu by měl především umět sloužit autorovi do roztrhání těla. Je to zdlouhavá a nevděčná, ale zároveň dobrodružná a naplňující práce – zejména u poezie. Překladatel neustále balancuje na hraně toho, co si ještě může vůči textu dovolit, a co už by pro něj bylo na škodu. Na začátku musí umět najít klíč k překladu a toho se pak musí držet – tím tedy každý překlad vždy znovu originál interpretuje. Nejdůležitější je podle mě pokora vůči originálnímu textu a cit pro jeho porozumění.

Jaké jsou vaše překladatelské plány do budoucna?
Připravuji výbor z poezie německy píšících básníků a básnířek, většinou židovského původu, z východoevropské Bukoviny, kde v první polovině dvacátého století vznikala v důsledku jedinečných dějinných okolností literatura srovnatelná například s pražskou německy psanou ve stejné době. Do světové literatury pronikla jen jména Paula Celana a Rose Ausländerové, ale poezie, která v Bukovině a jejím hlavním městě Černovicích vznikla, byla západoevropskou literární vědou v celé šíři přijata a doceněna až poměrně nedávno.

Jedno místo? Michalský vršek

Vedle poezie jste také v posledních letech představil dva dramatické texty, a to Pocit nočního vlaku a Černé Hoře – Dobro došli. V obou se ozývají tragické historické události, grotesknost a absurdita, ovšem dále je spojuje i motiv cesty. Kam vaše postavy směřují? To jsou vaše skutečně první dramatické texty? Předcházelo jim něco?
Jakýsi juvenilní dramatický text psaný ještě na stroji leží hluboko v šuplíku a měl by tam zůstat. Vnímám práci na dramatech jako exkurzi do neprobádaného území, chybí mi cit pro dramatické situace, spíš se jedná o dramata lyrická. Kam postavy směřují, to netuším, většinou bloudí v prostoru a čase i samy v sobě.

Jste olomoucký patriot a samotná Olomouc se také promítá v některých textech. Kdybyste si měl vybrat jedno místo z Olomouce a okolí, které je pro vás důležité, tak které by to bylo? Kde tu cítíte genius loci?
Jedno místo, těžká věc. Asi Michalský vršek, vila Primavesi a kousek parku pod ní. Mystika toho místa se potom koncentruje mezi podzemní modlitebnou pod kostelem svatého Michala a jeho zvony vysoko nad Olomoucí.

Radek Malý

Básník, překladatel, autor knížek pro děti a publicista se narodil v roce 1977 v Olomouci, kde také v současnosti žije.

Jako odborný asistent na katedře bohemistiky, překladatel a redaktor působí na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde také studoval bohemistiku a germanistiku.

Publikoval básnické sbírky Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní (2005) a Malá tma (2008).

Přeložil poezii Georga Trakla – výbor Podzimní duše vyšel roku 2005, Ericha Kästnera, Rainera Marii Rilka, Paula Celana, Hugo Sonnenscheina a dalších. Ze současných básníků přeložil např. Karla Lubomirského.

Připravil také antologii německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách cigarety.

Píše rovněž pro děti, spolu s Hanou Mikulenkovou je autorem učebnic českého jazyka a literatury pro první stupeň základní školy (Prodos, 2004), autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana.

Svými básněmi přispěl i do knihy Šmalcova abeceda.

Dětem je určen i příběh František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, knížka básniček Kam až smí smích a „poetický slovníček dětem v příkladech“ s názvem Lahůdky (2010).

Je také autorem dvou dramatických textů – Pocit nočního vlaku a Černé Hoře.