O tom, jak se s rolí vypořádal nebo o spolupráci s Moravským divadlem, promluvil v rozhovoru pro Deník.

Život Jána Jesenského znají diváci i ze slovenského seriálu Lekár umierajúceho času, kde hrál titulní roli Jesenského Petr Čepek. Bylo pro vás toto ztvárnění inspirací?
Rozhlasová hra se tvoří zcela jinak než vizuální snímek. Tam to má divák přímo před očima. Výhodou rozhlasového záznamu je podle mě to, že si to tam posluchač udělá po svém. Na této rozhlasové hře udělal velký kus práce pan Sulovský, který jí dal tvar. Velké party má vypravěč, což je takový vnitřní hlas samotného Jesenského. Děj jde rychle dopředu, ale asi se v něm budou posluchači těžko orientovat, protože ty hlasy jednotlivých postav nejsou tak typické.

Jak to myslíte?
Například když slyšíte pana Brouska, tak víte, že je to on. A když ho uslyšíte za pět minut, tak víte, že Brousek hrál císaře a teď mluví císař. V tom vidím malinko háček, ale tvůrci to určitě nějak zvládnou.

Kdy si hru lidé budou moci poslechnout?
Myslím, že to ještě chvilku potrvá. V režiích Mirka Buriánka hrají velkou roli hudba a zvuková ambaláž. Posluchači tak uslyší například rachot zbraní, dusot koní, hlasy nespokojeného davu, což může být určitě zážitek.

close Olomoucký rodák herec Igor Bareš natáčí rozhlasový seriál. zoom_in Máte kromě Vladimíra Körnera, který je autorem scénáře Lekára umierajúceho času, v oblibě ještě dalšího autora, jehož dílo jste ztvárnil v rozhlase?
Udělal jsem si takovou radost. Poměrně pozdě jsem si přečetl Čapkova Hordubala a velice mě to zaujalo. Postihla mě neodbytná myšlenka, že je potřeba se o tento zážitek rozdělit. V brněnském rozhlase jsem asi před rokem točil nějakou věc a zmínil jsem o tom panu režisérovi Kopeckému. Zjistili jsme, že zážitek z Čapka máme oba totožný. Nakonec se nám podařilo natočit deset půlhodinových dílů Hordubala a ta práce se povedla natolik, že tento rozhlasový projekt vyšel na CD.

Jak často jezdíte natáčet či hrát do Olomouce?
Vždycky, když mě pozvou. Jezdím sem také proto, že tady mám rodný dům, kterého bych se nevzdal. Mám to tady velice rád už proto, že kam potřebuji, tam dojdu pěšky. I když z Bělidel na ústřední hřbitov je to daleko, ale jinak se to dá zvládnout v pohodě.

Moravské divadlo zanechalo hluboké stopy

Co vy a spolupráce s Moravským divadlem?
Moravské divadlo je prvním divadlem, které ve mně zanechalo hluboké stopy. V určitém období jsem projevil zájem, že bych si tady rád zahostoval. Tehdejší soubor byl poměrně silný a nepotřebovali mě tady. Později mi pan šéf Klemens nabídl roli Veršinina ve Třech sestrách. Bohužel ta nabídka přišla v době, kdy jsem zrovna podepsal angažmá v Národním divadle a nemohl jsem ji tedy přijmout. Pak se objevila příležitost na první hostování a pak na druhé. Šlo o zajímavou divadelní adaptaci filmového scénáře ke snímku Ucho. Spolu s Ivanou Plíhalovou jsme ji tehdy hráli ve velkém sálu v rozhlase. Bohužel se to moc nehrálo a troufnu si říct, že jiné divadlo by se o tu hru postaralo lépe.

A co v současné době?
S bývalým šéfem Michaelem Tarantem jsme byli domluvení, že budu takzvaným stálým hostem. To mě velmi lákalo i proto, že jsem v poslední době měl v Národním divadle menší úvazek, takže jsem zkoušel jednu roli za sezonu. Měl jsem proto prostor na další aktivity. Situace se ale vyvinula tak, že jsem se oženil a pořídil si s manželkou dvě děti. Takže na nějaké dlouhodobější odjíždění rodina neslyšela. Pan Tarant mi nabídl několik zásadních rolí, ale k samotné spolupráci už bohužel nedošlo. Třeba se to někdy brzo podaří.