Olomoucký zimní stadion, kde se koncert ve středu večer konal, byl velmi slušně zaplněný již v okamžiku, kdy na pódium nastoupila olomoucká kapela Again, aby v nezáviděníhodné roli předskokana nažhavila publikum.

Dlužno poznamenat, že skupina složená ze zkušených olomouckých muzikantů, mající ve svém středu staronového primátora Olomouce Martina Novotného, rozhodně nezklamala a své role se zhostila velmi dobře.

Again vyslali do etéru hrst skladeb jižanského rocku, v němž dominovala Sweet Home Alabama z dílny Lynyrd Skynyrd. To vše však byl jen předkrm před hlavními hvězdami – Deep Purple.

Světe div se, přesně ve 20 hodin zimní stadion potemněl, ozval se „arabský“ hudební motiv a na scénu nastoupila pětice muzikantů: Ian Gillan (zpěv), Steve Morse (kytara), Ian Paice (bicí), Roger Glover (basa) a Don Airey (klávesy). Hned úvodní skladba Hard Lovin’ Man z alba Deep Purple In Rock nenechala nikoho na pochybách, že kapela to se slibovaným rockovým „nářezem“ myslí rozhodně vážně.

Skupina v průběhu koncertu sázela logicky na osvědčené skladby dlouhými roky prověřených alb. Proto bylo mírným překvapením úvodu koncertu zařazení méně známé skladby Maybe I´m a Leo (Jsem skoro lev), byť z legendárního alba Machine Head.

Ian Gillan zpíval tentokráte obut a dostal takřka šestitisícové publikum do pořádného varu při letité, ale stále výbušné Strange King of Woman. Dlouhých pět let Deep Purple nevydali novou desku a z té poslední, v pořadí osmnácté studiové, Rapture of the Deep „párpli“ zahráli stejnojmenný song.

Zvuk kapely byl pod pódiem snad až přiliš hlasitý, zanikal zpěv, ale dál v sále snesl i přísnější měřítka, což v prostorách stařičkého olomouckého „zimáku“ je velkou pochvalou pro zvukaře.

Muzikanti si pobyt na pódiu viditelně stále užívají. Bubeník Ian Paice tentokráte nevystřihl sólo, nicméně svou naprosto atypicky poskládanou stříbrnou soupravu Pearl (nejen proto, že je levákem) ovládal s jistotou rutinéra. Ostatně jeho úvod skladby Fireball, ze stejnojmeného alba, byl opravdovou lahůdkou pro bubenické „fajnšmekry“.

Věčně se usmívající Steve Morse je excelentním kytaristou, což dokazoval v každé skladbě, a nejinak tomu bylo i v sóle, které plynule přešlo v nádherně bluesově laděnou píseň When a Blind Man Cries (B strana singlu Never Before).

Balada byla ovšem jen předzvěstí toho nejlepšího, co kdy kapela vydala. V odpichové „dvanáctce“ Lazy dokonce Gillan sáhl po harmonikách. A právě v této skladbě se ukázalo, že věk opravdu nezastavíš.

Gillan je suverénem ve středních polohách zpěvu, jeho výraz a nasazení jsou neopakovatelné. Ve výškách však již jeho hlas logicky postrádá napětí a především pak jistotu.

Ve skladbách Lazy a posléze i v Space Truckin´ tento fakt byl bohužel výrazný a příliš nepomohla ani „výpomoc“ kytary Steva Morseho. Na druhé straně Gillanovo zabarvení hlasu neodmyslitelně patří k Deep Purple.

Naopak k vrcholům koncertu patřil kousek z poněkud neprávem opomíjeného alba Fireball – No On Came. Gillan a jeho parta tuto skladbu zahráli naprosto suverénně a s nadhledem, který je daný jen opravdovým mistrům svého oboru.

Svou chvíli slávy si poté užil i Don Airey, jenž ve svém sóle řádně prohrábl klávesy a plynule vplul do Smetanovy Vltavy. Pořadatelé v té chvíli měli obavy, že led pod nohama návštěvníků opravdu roztaje. Takové ovace jako Don Airey zde snad sklidili jen hokejisté Mory při zisku extraligového mistrovského titulu (zatím bohužel jediného) v sezoně 1993/94.

Po následující skladbě, stroboskopem vyšperkované, Perfect Strangers ze stejnojmenného alba, koncert dospěl do jediného možného finále – Smoke on the Water, opět z alba Machine Head. Při této skladbě refrén zpíval snad každý.

Kapela se poté vytratila do zákulisí, ale přídavek na sebe tentokráte nenechal dlouho čekat. Hitovka Hush autora Joe Southa opět roztleskala publikum.

Deep Purple pak ještě sáhli do zlaté pokladnice svých skladeb a zahráli prodlouženou verzi skladby Black Night. V ní si užil sólo Goger Glover a to byl definitivní konec koncertu.

Glover ještě do publika rozházel trsátka a kapela zmizela za hradbou reprobeden jak kouř nad vodou. Zůstal jen pocit z dobře vykonané práce.

S Deep Purple je to jako s oblíbeným jídlem. Máte ho rádi takové, jaké je. Nepřekvapí, ale vždy potěší, nasytí a uspokojí… Jakákoli neprověřená ingredience může uškodit.

Jde sice o rutinní záležitost, ale v právě ní tkví její krása a jistota.A takový rozhodně byl koncert Deep Purple v Olomouci.

Zbývá jen doufat, že iniciativa organizátorů „Rockové Olomouce“ v čele s primátorem nekončí. Dosažitelných jmen, která by si město zasloužilo vidět, je opravdu hodně. Jen namátkou: Jethro Tull, Eric Clapton či Bruce Springsteen.

JAN ANDRÉS, hudební publicista