Olomoucký deník se u této příležitosti zeptal rodáka ze slovenského Bernolákova na jeho hudební začátky, největší vzory i odchod do USA.
Rozhovor
Úvodní otázka je nasnadě: proč jste si ze všech jazzových klubů na světě vybral právě olomoucký Jazz Tibet Club?
Především proto, že s šéfem klubu Ervinem Schlesrem jsme dlouholetí kamarádi, dokonce jsme spolu i sloužili na vojně. V Olomouci se cítíme doma, hráli jsme tady už mnohokrát a v neposlední řadě nám vyhovoval prostor. Myslím si, že tohle je vůbec největší jazzový klub, jaký v České republice existuje. Americká společnost Sony, která koncert natáčela, potřebovala postavit v hledišti velkou rampu pro pohyblivou kameru. Tohle by se v žádném jiném klubu umístit nedalo. A samozřejmě nám vyhovuje i rozměrné pódium a výborná akustika.
Domlouvali jste se nějak na podobě repertoáru?
Jsou to vesměs skladby, které hrajeme na aktuálním turné. Předpokládám, že se pak bude vybírat z obou koncertů, proto jsme toho záměrně zahráli víc. Samozřejmě že jsou tam i nějaké starší kousky, ale většina věcí je z poslední doby.
Součástí hudebních DVD bývají často speciální bonusy. Plánujete i vy něco podobného?
To momentálně ještě nevím, netuším, co nahrávací společnost zamýšlí. Ale rozhodně bych tam nějaký další materiál rád přidal.
Letos se dožíváte významného jubilea, takže je na místě se trochu poohlédnout. Jak těžké bylo pro muzikanta dělat jazz v socialistickém Československu?
Za komunismu to bylo tak, že jazz nebyl sice podporovaný nikdy a nikde, ale na druhou stranu ho ani nezakazovali, protože tomu nerozuměli. Jazz měl tu výhodu, že byl instrumentální, neměl texty, takže komunisti radši naháněli bigbíťáky. Když už hovořili o jazzu, tak v tom smyslu, že je to vlastně muzika amerických černochů utlačovaných bohatými imperialisty. (smích)
Kdo pro vás ztělesňoval ryzí jazz, z koho jste čerpal největší inspiraci?
V začátcích to určitě byli Fats Navarro, Blue Mitchell a Clifford Brown, když tedy mluvíme o trumpetistech. Ze saxofonistů pak samozřejmě odjakživa John Coltrane.
Původně jste začínal v kapele SHQ Karla Velebného, na konci šedesátých let jste si pak založil vlastní kapelu Celula. Co bylo tím hlavním důvodem, cítil jste potřebu dělat věci po svém?
V té době se jazzová muzika rozlišovala na west coast a east coast. Tady v Čechách pořád převládal west coast, místo paliček se na bicí hrálo metličkami. My jsme v té době už zkoušeli hrát jinak, protlačili jsme east coast a hard bop. Tohle nám vyhovovalo víc.
V roce 1985 jste odešel do New Yorku, kde žijete dodnes. Chtěl jste mít jazz takříkajíc pořád u nosu?
Prvním důvodem samozřejmě bylo, že jsem se potřeboval zbavit bolševika. A pak mě to táhlo tam, kde jazz vlastně vznikl. Teprve pak se člověku otevřou oči a konečně pozná, jak se má vlastně jazzová muzika dělat. Od začátku jsem poslouchal jenom ty nejlepší americké hráče, a když jsem navíc měl možnost v New Yorku hrát, zase mě to o něco více poučilo.
V České republice koncertujete poměrně často. Máte přehled o domácí scéně, zaujal vás někdo v poslední době?
Bohužel tím, že tady nežiju, nemám možnost dění v českém jazzu sledovat. Když sem přijedu, tak odehraju koncerty a jedu zase domů. Určitě je tu řada dobrých mladých muzikantů, ale já je bohužel neznám. Když jsme na turné, tak hrajeme každý večer, takže ani není čas někam přijít a někoho si poslechnout.
Co říkáte na kombinování jazzu s elektronikou a s tím spojené styly nu-jazz nebo acid jazz?
V naší kapele používáme elektroniku jen výjimečně. Máme elektrické piano, protože klasické bychom nemohli stěhovat, a baskytarista občas používá efekty. Ale jinak elektroniku nijak nehoníme a navíc si myslím, že ve světě už zájem o ni upadá, podobně jako o fusion.
Co bylo pro vás během vaší dlouholeté kariéry největším zážitkem?
To je dost těžké říct, takových zážitků je spousta. Jedním z největších je určitě záznam koncertu Clifforda Browna. Hrál v nějakém klubu v Chicagu asi pro tři sta lidí. Nikdo přitom jeho muziku neposlouchal, lidi tam mluvili mezi sebou, hulákali… No a někdo to nahrál na jeden mikrofon a vyšla z toho koncertní deska. Mám ji doma, zvuk je sice špatný, ale když jsem slyšel tu Brownovu hru, tak jsem se sroloval. (smích) Tehdy to byl pro mě šok a pochopil jsem, že tenhle člověk je génius.
