Psi v Černobylu inspirují vědce. Ti pátrají, jak dokáží v nebezpečné zóně přežít

Sedmatřicet let po katastrofě jaderné elektrárny v Černobylu má zakázaná zóna kolem ní překvapivou skupinu nejvytrvalejších obyvatel. Zdivočelí potomci někdejších domácích miláčků se v elektrárně, opuštěné Pripjati, samotném Černobylu a dalších městech úspěšně množí už v patnácté generaci.

Mezinárodní vědecký tým prozkoumal genetické informace tří stovek těchto psů a výsledky zveřejnil ve studii v odborném časopise Science. „Měli jsme zlatou příležitost položit základy k zodpovězení zásadní otázky: Jak v takto nepříznivém prostředí dokážete přežívat po patnáct generací,“ řekla agentuře AP spoluautorka studie Elaine Ostranderová z Národního institutu pro výzkum lidského genomu v americkém Marylandu.

Vědci simulovali jaderný výbuch ve velkoměstě. Poradili, co udělat pro přežití

Psí DNA považuje za mimořádně cennou. „Ještě nikdy jsme neměli příležitost tuhle práci dělat se zvířaty, která nás lidi odráží tak dobře jako psi,“ doplnila badatelka ve zprávě doprovázející vydání studie. Vysvětlila přitom, že psi s lidmi sdílí většinu míst, kde žijí, i potravu.

Vědce inspirovalo už jen to, že psi v oblasti žijí celých pětatřicet let od havárie. „Trvalá přítomnost psů v oblasti ukazuje, že byli schopni přežít a množit se, i když žili blízko reaktoru, což je pozoruhodné. Například smrtící radioaktivní izotop cesium-137 měl v elektrárně po havárii v roce 1986 desetkrát až čtyřicetkrát vyšší hladinu než v jen dvacet kilometrů vzdáleném městě Černobylu,“ poukázala Ostranderová.

Pomoc dobrovolníků

Badatelé u psů a dalších zvířat v oblasti našli mnoho projevů pozorovaných v minulosti u přeživších po svržení jaderných bomb na Japonsko (Hirošimu a Nagasaki) na konci druhé světové války. „Častěji se u nich například projevuje šedý zákal, protože oči jsou jednou z prvních tkání, která projevuje známky chronického vystavení ionizujícímu záření. Sledujeme také další vývojové abnormality jakou jsou nádory, menší velikost mozku a změny symetrie těla," řekl další spoluautor studie, profesor biologických věd na Univerzitě Jižní Karolíny Tim Mousseau televizi ABC.

Moussau černobylské psy důvěrně zná. Od roku 2017 se podílí na práci americké neziskové organizace Clean Future Funds, která v oblasti pracuje. Vznikla v roce 2016 s cílem poskytovat podporu a zdravotní péči pracovníkům elektrárny, kteří dál pracují ve zakázané zóně.

„Brzy zjistila, že pomoc potřebují i psí obyvatelé Černobylu. Jejich populace se sice často v létě značně rozroste, ale v zimě trpí kvůli nedostatku potravy. Trvalé jsou i obavy ze šíření vztekliny. Fond proto začal organizovat pro místní psy veterinární péči zahrnující vakcinaci a sterilizaci. Badatelé toho využili k odběru krevních vzorků od 302 zvířat z různých míst v zakázané zóně a kolem ní,“ připomněl list New York Times.

Zcela odlišní

Pro další výzkum je důležité zjištění badatelů, že pracují se psí populací, která se geneticky odlišuje od ostatních. Srovnáním s genetickými profily jiných volně žijících psů ve východní Evropě tým zjistil, že psi v okolí elektrárny byli od jiných populací po desítky let izolovaní. „Zjistili také, že navzdory sovětským obavám z osmdesátých let, že psi budou migrovat a šířit radiaci, se většina těchto zvířat nikam daleko nepřesouvala. Ti, kteří žijí nejblíže elektrárně, se geneticky liší od svých příbuzných žijících jen o pár kilometrů dál,“ uvedl tým ve výzkumné zprávě.

Kyštymská katastrofa: Obří jadernou havárii Sověti tajili, místo střeží dodnes

„Téměř naprostá odlišnost obou populací a skutečnost, že existovaly v docela dlouhé relativní izolaci, mě zcela překvapila,“ řekl pro New York Times Mousseau. Americký deník doplnil, že badatelé také vysledovali vzájemnou příbuznost a propojením rodičů a potomků určili patnáct různých rodinných skupin. Některé psí rodiny byly velké a široce rozložené, zatímco jiné byly spíše drobné a přesněji zeměpisně určené. Vědci našli například tři rodinné skupiny, které sdílely skladiště vyhořelého odpadu.

V dalším výzkumu budou vědci zjišťovat, co přesně pomáhá psům v extrémním prostřední zamořené zóny přežít. „Můžeme nyní porovnat změny a zjistit, co je na úrovní DNA jinak, co se změnilo, co zmutovalo, co se vyvinulo, co vám pomáhá a co vám škodí,“ řekla Ostranderová. Tým očekává, že jeho poznatky poskytnou vhled do toho, jak mohou zvířata a lidé nyní i v budoucnosti žít v oblastech, které čelí soustavnému tlaku prostředí a ve vysoce radioaktivním prostředí ve vesmíru.

Záběry, jak to dnes vypadá v Černobylu a Pripjati:

Práce týmů pokračuje i v době války na Ukrajině. Profesor Mousseau novinářům řekl, že v oblasti byl naposledy loni v říjnu, k další cestě se chystá v červnu a válka se na jeho práci nijak neprojevila. Jen turistů jezdí do Černobylu méně, proto se dobrovolníci více starají o to, aby psi v zóně měli potravu. Se zvířaty se během výzkumu sblížil i badatelský tým. Jedné fence třeba jeho členové říkají Hopsalka, protože nadšeně skáče, když vidí lidi. „I když jsou to volně žijící psi, pořád si kontakt s lidmi moc užívají. Zejména, když z toho kouká něco k snědku,“ poznamenal pro AP Mousseau.

Průkopnická studie

Práci badatelů oceňují i experti, kteří se na studii nepodíleli. Veterinářka Kari Ekenstedtová z Purdueovy univerzity v americké Indianě výzkum pro AP označila za první krok k zodpovězení důležitých otázek o tom, jak stálé vystavení vyšší míře radiace ovlivňuje větší savce. Průkopnický rozměr studie našel i psí genetik Adam Boyko ze školy veterinární medicíny Cornellovy univerzity ve státě New York „Myslím, že se dosud nikdo geneticky nezabýval takto do detailu jednou populací volně žijících psů,“ řekl New York Times Boyko.

Dodal, že studie bude dobrým východiskem pro další zkoumání důsledků radiace. „Zjistí, kde jsou zajímavé populace a které rodinné skupiny jsou zajímavé,“ uvažoval Boyko.

Den, kdy explodoval Černobyl. V Dukovanech najednou lidé „zářili“ už při vstupu

Cílem badatelů je výsledkem nyní zahajovaného výzkumu přinést nové poznatky do debaty o vlivu nižší radiace, které jsou lidé vystaveni při některých vyšetřeních nebo v pracovním prostředí. „Je velmi těžké přijít na důsledky tohoto typu vystavení, ale je hodně důležité, abychom se o to snažili,“ poukázal  radiační biofyzik z Kolumbijské univerzity v New York David Brenner. Dodal, že rozlišit, které genetické změny jsou u psů vyvolané radiací a které způsobily jiné faktory jako příbuzenské křížení a neradioaktivní znečištění, nebude snadné.

Badatelé poukazují na to, že jejich podrobná znalost předků zkoumaných psů, stejně jako znalosti o míře radiace, jíž byli historicky vystaveni jiní psi, poskytuje ideální ohniskovou skupinu pro další bádání.