Letošní rok bude pro Věru Martinovou hodně akční. „Rozhodla jsem se, že jubileum bude nejlepší oslavit muzikou a prací, aby si člověk dokázal, že to jubileum v podstatě neplatí,“ usmívá se muzikantka.

„O nové desce jsem dlouho přemýšlela (poslední, vánočně laděná Foukneme do svící je z roku 2011). Říkala jsem si, že jestli ji nevydám při příležitosti narozenin, tak to neudělám vůbec. Do not mi hrálo i to, že mám v kapele skvělého kytaristu Kubu Juránka, který píše krásné písničky, takže mi dodal stěžejní část repertoáru,“ říká Věra Martinová.

Na CD přispěla dvěma písněmi Výlet a Dopis, otextovali je Pavlína Jíšová a František Stralczynský. Jediný duet Řekni to dřív si zazpívala s Davidem Stypkou. Další dvě skladby dodali Víťa Troníček a Jiří Meisner. Jedinou převzatou písní je Wichita Linemann od Američana Jimmyho Webba.

Desku vám produkuje Boris Carloff, což je na první zdání překvapivé spojení. Jak jste k sobě našli cestu?
Dostali jsme se k sobě přes dívčí kapelu Vesna, kterou sleduju od jejích začátků a jejíž členka Bára Šůstková je zároveň houslistkou v mé skupině. S Vesnou jsem navíc loni nazpívala singl doprovázený klipem Bílá laň, který se točil ve studiu u Borise. Bavili jsme se tam i o mé desce a Boris přišel s návrhem, že by ji rád produkoval, že by ho to za- jímalo a bavilo. Potěšilo mě to, protože jsem si uvědomila, že sama si už alba produkovat nechci, a taky jsem chtěla zkusit něco úplně nového. Ale nebojte se, na té desce mě všichni velmi dobře poznají. S Borisem jsme našli skvělou řeč, jeho muzikantský nadhled dal písničkám obrovskou šťávu, mám z nich velkou radost.

Není to u vás nic nového, protože jste muzikantkou, která je otevřena všem hudebním vlivům. Nejen country, kam vás zařadila média.
To je pravda. Nerada se oháním Amerikou, protože ne ve všem je pro mě vzorem, ale v muzice určitě ano. Nikdo se tam nepozastaví nad tím, že například rocker spolupracuje s folkařem. Takto vznikly desky Johnnyho Cashe s Tomem Pettym nebo Roberta Planta s Alison Krauss. Nádherné projekty. Novým směrům či fúzím se proto vůbec nebráním, a jak dokazuje můj repertoár, mnohými jsem si prošla nebo se jimi aspoň nechala inspirovat. Mimochodem moji novou desku mastroval v Nashvillu Alex Mc Cologh, který nám napsal, že je to „…such a good album“!

Váže se k němu turné, které startuje už 11. února v Teplicích. Co budete hrát?
Posluchači, kteří se chystají koncerty navštívit, se nemusejí bát toho, že by byl program sestavený jen z nových písniček. Sama nemám ráda, když jdu na nějakého interpreta, chci od něj slyšet jeho stěžejní věci, ale on je nezazpívá. Všichni se tedy mohou těšit na mix nových i starých písní, které nemůžu vynechat, protože si je publikum oblíbilo. A publikum je pro mě hodně směrodatné.

Jaký k nim máte po těch letech vztah?
Naučila jsem se je mít ráda, vážit si jich, protože mi v nějaké fázi mého profesního života pomohly. Začarovaný kruh je v tom, že písničky, které vás proslavily, stárnou. A ty nové se k lidem dostávají těžko. Takže mnozí mají s mým jménem spojené věci jako Malý dům nad skálou nebo Až na vrcholky hor, ale už nevědí, že se moje muzika vyvíjí a že nachází odezvu i u mladších posluchačů. Když hrajeme třeba na letních festivalech, kde bývá smíšené publikum, přijdou za námi kolikrát i teenageři a řeknou, že se jim naše písně líbily. To mě baví, stejně jako fakt, že jsem mladými lidmi obklopená i ve své kapele, tudíž mezi nimi nemám čas stárnout.

Stěžejní koncert z vašeho turné budete mít 25. března v pražské Hybernii. Čím bude speciální?
V Hybernii desku pokřtíme, budeme tam mít taky spoustu hostů Pavlínu Jíšovou, Ivana Hlase, Davida Stypku, Vesnu, Gospel Time Zuzany Stirské, dokonce i orchestr, který máme připravený na finále. Koncert by měla natočit Česká televize. Takže doufám, že to bude pěkné a že se to povede.

Na hudební scéně se pohybujete třiatřicet let. Na které období svojí kariéry vzpomínáte nejraději?
Každý muzikant vám asi řekne, že se cítí nejlíp, když pracuje na nové desce, když se znovu muzikantsky nadechuje. Teda já jsem to tak vždy vnímala. Měla jsem samozřejmě štěstí na autory a spolupracovníky, s nimiž jsem se potkala. V začátcích to byli Pavel Krejča a Eda Krečmar, kteří mě sice trošku tlačili do středního proudu, z něhož se mi chtělo vždycky vybočit, ale za jejich písně jsem rozhodně vděčná. Hrozně ráda vzpomínám zejména na Michala Tučného, protože mezi námi fungovalo totální souznění. Stalo se například, že nám Zdeněk Rytíř přinesl texty duetů, co jsme točili, přímo do studia, takže jsme je vůbec neměli šanci zažít. Ale když jsme spolu začali zpívat, bylo to, jako by zpíval jeden. S Michalem to byla hrozně hezká spolupráce, vůbec na něj ráda vzpomínám, byl to krásný člověk.

Už jste říkala, že v kapele mezi mladými nestačíte stárnout. Přesto vnímáte šedesátku jako nějaký mezník v životě ženy?
Já říkám, že po osmnáctinách je pro ženu každá oslava narozenin zbytečná. Chlapi v tomto mají výhodu, protože čím jsou starší, tím víc jim vrásky sluší, tím víc šarmějí. Pokud jsou to teda muži podle mých představ ne hospodští povaleči, ti samozřejmě tak nešarmějí. My ženy se musíme s vráskami naučit žít, nebo k nim přistoupit tak, že teda půjdou pryč, ale zase za cenu toho, že je pak člověk nějaký jiný, vezme mu to duši. Myslím si, že když se ženy nechávají udržovat rozumně, tak je to v pořádku. A teď jak na to, že?

Vy to jistě víte, hodně vám pomáhá i sport, ne?
Vášnivě mám ráda tenis. A když ho chci hrát, tak se musím trošku udržovat ve formě. Před pár lety, spíš teď říkám před pár kily, to bylo lepší. Ale abychom si rozuměly, do posilovny bych se chodit nepřinutila, zase až taková sportovkyně nejsem. Ale na tenis se mi chce vždycky.