Do osady zvané Záhoří přijíždějí chataři nejrůznějších názorů, vyznání a zásad. Za normálních okolností by se asi nikdy nepotkali, každý žije ve své sociální bublině. Podle toho to taky od pátku do neděle v osadě vypadá. Jedním z jejích obyvatel je i Kýhos v podání Tomáše Hanáka.

„Moje postava je týpek, který se vydává za Čechoameričana. S typickým americkým nátiskem tvrdí: ‚můj strejda to tady má už dlouho‘. Pak se ale ukáže, že je všechno jinak. V roli chodím pochopitelně oblečen jako správný Amerikánec, nohy se mi vinou artrózy vytvarovaly do O, což znamená, že si divák bude myslet, že se za oceánem živím jako kovboj. Všechno to sedí,“ vypráví Tomáš Hanák.

Jak se na to dívají další členové osady?
Samozřejmě divně, protože Kýhos si před chatu namontoval nevzhledný stojan na basket a pořád dribluje, chce slavit Den nezávislosti a dělat barbecue omáčku. Zatím nedošlo na to, že by si tam postavil drive-through, čili podnik s obsluhou do auta. Kreativita štábu je ale tak velká, že se to ještě klidně může stát.

Budete mít i nějakou americkou manželku?
Ne, nebudu, jsem samotář. Normálně bych jel buďto na koni nebo na motorce napříč nevadskou pouští. A když už mám v očích ty dálky, nevidím nablízko, tudíž si nevšimnu pěkné ženské. I když možnosti by v osadě byly! Uvidíme, jestli mé americké srdce zavelí k lásce.

Chataříte také v soukromí?
Spíš chalupařím – máme chalupu, v níž vyrůstaly a žily generace mých předků. K chatařině ale možná směřuju, protože s přibývajícími lety zjišťuju, že člověk toho potřebuje stále méně, nechce se mu platit poplatky za vytápění obrovského baráku a starat se o cokoli. Když to vyženu do extrému, nevadí mi představa malé chaty, kde si na kamínkách, které celý prostor vytopí, něco uklohním v rendlíku. Nad lavorem na mytí bych tam měl zavěšené mejdlíčko v síťce, což je legendární vzpomínka na časy ROH dovolené. A venku suchý záchod, u kterého se nikdy nerozbije ventil. Za svůj život jsem jich opravil desítky.

Těšil jste se po karanténě na natáčení?
Upřímně, natáčení mě už trošku přestalo bavit. Takže když za mnou Radek Bajgar s Petrem Kolečkem přijeli a říkali, že by pro mě měli střední roli, odpověděl jsem, že se mi nechce jezdit do Prahy. Ale oni se vybalili s tím, že seriál vzniká v Nižboru, kde už dvaadvacet let žiju. To byla jiná. Vizi, že chodím ráno do práce pěšky, nebo že si za ranních mlh připluju na kánoi, zaparkuju ji nad jezem a štáb mě už ten kousek na plac odveze, nešlo odolat.

Jinak se vám v tom sociálním vakuu líbilo?
Měl jsem to zvláštní – v lednu jsem pět týdnů jezdil na kole po Kubě, zvykl jsem si na samotu. No a po návratu jsem v ní doma pokračoval. Bavila mě. Najednou přestaly jezdit vlaky, z oblohy zmizela letadla, ptáci ucítili svou obrovskou příležitost a rozezpívali se. To byl hudební festival hrdliččího zpěvu! A já jsem si polodůchodcovským tempem pracoval na své hospodě, rekonstruoval jsem vagón z roku 1957, a s pohledem upřeným směrem k čínskému Wu-chanu jsem říkal: „Díky vire! Vypálil jsi světu ránu ve smyslu – vzpamatujte se, co to vedete za běsný život!“ Uvědomuji si, kolik neštěstí pandemie přinesla, ekonomické ztráty mě ale pranic netrápí. Myslím, že lehké přiškrcení penězovodů a kohoutů nám nemůže ublížit. V tomto jsem opravdu docela radikální.