Matěj Ruppert a Tereza Černochová: Bez svých rituálů se neobejdeme

Frontman oblíbené skupiny přiznal, že po nečekaném volnu zjistil, jak moc mu jeho hudební parta chyběla. „Bylo to tak nádherný, vidět se po té pauze se všemi! Člověk si v tu chvíli uvědomí, co úžasnýho vlastně má,“ prozradil Matěj za souhlasného pokyvování své pěvecké kolegyně, která přiznala, že ji po jejich prvním červnovém koncertu dokonce zalil nepopsatelný pocit blaha.

Bez čeho se neobjede zpěvačka kapely Monkey Business?
Matěj: Bez svačiny do auta. Což už dlouho nebylo… (smích)
Tereza: Ty syčáku jeden! Nechtěj mě naštvat hned na začátku. (smích) To záleží, v jakém období se zpěvačka Monkey Business nachází. Musíte si uvědomit, že trávím čas s dvanácti chlapama. Určitě se neobejdu bez dobré nálady, což jde samo, protože já se na ty naše výjezdy strašně těším. A taky se neobejdu bez povrchních věcí, jako jsou líčidla, a bez svých rituálů, které jako zpěvačka před vystoupením nebo výjezdem mám.
Matěj: Takže obětování bohům – brutálně zabité jehně vložené do kouře… (smích)
Tereza: Kdybych to měla shrnout: hygienou počínaje přes první cigaretu a první pivo až po začátek koncertu, kdy máme s Matějem při spouštění opony své rituály.

Roman Vojtek o svém bydlení: Venkov má pro mě víc plusů než minusů

Dřív jste zpívala v dívčím triu, teď jste jedinou ženou v ryze mužském kolektivu. Jak se mezi muži cítíte?
Tereza: Za prvé to je strašně dávno, co jsem byla členkou Black Milk, za druhé to byla zkouška života a za třetí jsem se ubezpečila v tom, že mi je skutečně líp v mužské společnosti než v té ženské. Ta má tendence stahovat vás do hysterie a řešit banality. Chlapi to mají jinak. Já se s klukama znám od roku 2003 a od té doby s nimi chodím na pivo. A i když jsem někdy za celou tu dobu, co jsme na pivu seděli, mlčela a nic neřekla, bylo velmi zajímavý poslouchat, o čem si mezi sebou povídají. Zanechalo to na mně takový stigmata, že žádnýho partnera radši nemám. (smích)

Jak byste se cítil vy, Matěji, kdybyste to měl jako Tereza? Ovšem opačně a musel byste fungovat s dvanácti ženami?
Matěj: Já jsem byl vsazen svým otcovstvím do ženského kolektivu, protože mám manželku a dvě dcery. A to je trest za to, jak se mužský kolektiv nejdřív podepsal na Tonye (Tonya Graves byla zpěvačkou Monkey Business – pozn. redakce) a teď na Tereze. (smích) Já se ale mezi ženami cítím velice dobře, ovšem souhlasím s Terezou, že po nějakých – ve velkých uvozovkách – životních zkušenostech musím říct, že se mezi muži konflikty řeší trochu líp. My jsme možná trošku humpoláčtější, ale vyříkáme si to, případně si dáme pár „po čuni“ a vše je vyřešené, což se v Monkey Business nikdy nestalo. Kdežto u žen obecně ty problémy bublají a řeší se déle.

V kapele vám vztahy evidentně fungují dobře, když letos slavíte dvacet let.
Matěj: V kapele má každý z nás své místo, svou úlohu, a předpokládám, že když hrajeme tak dlouho, je každý se svou úlohou srozuměný, dostal se do ní víceméně přirozeně a je mu v té poloze dobře. Kapely většinou končí na tom, že jsou tam dva výrazní skladatelé a oba chtějí, aby ty jejich písničky byly na albu. My máme ale hierarchii zaběhnutou. Já neumím psát písničky, tak proč bych tlačil nějaké své pseudonápady proti fantastickým a skvělým songům, které píše Roman Holý? Proto bez konfliktů letos slavíme dvacet let.

Matěj Ruppert v karanténě: koncertuje u plotny a "schovku" má jako zábavu

Máte, Matěji, občas během koncertování „své dny“?
Matěj: To se samozřejmě stane, někdy se vzbudíte se špatnou náladou a ani nevíte proč. Já jsem před koncerty dost nervózní a mívám trému a často se to podepisuje i na mé rodině. Už večer před vystoupením bývám psychicky paralyzovaný. Ale je důležité o tom vědět a učit se s tím pracovat. Štěkat doma na děti jen proto, že tatínek je nervózní předtím, než jede na koncert, je špatně. Ony za to nemůžou. Pak jsou situace vnější, takže partnerské nebo finanční situace, které vás ovlivňují neustále a které někdy mohou vyhřeznout. V tu chvíli je důležité umět kontrolovat své ego, umět se na sebe podívat zvnějšku.
Tereza: Anebo to prostě říct.
Matěj: Přesně tak, říct: Hele, sorry, já jsem dneska naštvanej, omlouvám se. Přiznat to na rovinu.

Tereza je zpěvačka, má ale v kapele i jinou roli? Na začátku jste na to narážel. Nestará se třeba o občerstvení, když před sebou máte dlouhou cestu?
Matěj: Já jsem hned chtěl říct, že má roli u plotny, ale tyhle vtipy říkám nerad, aby to někteří čtenáři nevzali vážně.
Tereza: Já bych pro tu kapelu udělala téměř cokoli. Fakt cokoli.
Matěj: To je dobrý vědět. (smích)
Tereza: A co se týká svačin, ty dělám strašně ráda, ale přiznávám, že někdy na to tu kapacitu nemám. Ale dělá mi dobře, když vidím, že jim to udělá radost a jsou spokojení. Možná i z důvodu, že nemám partnera, kterému bych tohle splnila. Ale mám je, a tím si to občas strašně ráda kompenzuju.
Matěj: Tak jestli bych mohl požádat. Že bys udělala tmavý kaiserky…
Tereza: … s osmihodinovým trhaným vepřovým, to víš že jo… (smích)
Matěj: Ne. S uherákem Mangalica a s míchaným vejcem. A já to budu financovat. (smích)

Jste kapela velkých pódií? Nebudou vám letos chybět festivaly?
Tereza: Já si myslím, že Mankáči jsou hlavně klubová kapela, kde nám to jde úplně nejvíc. Hodinové festivalové sety na velkých stagích jsou fajn, ale co kapele opravdu sedí, je pořádnej klubovej koncert.
Matěj: Kde se pořádně rozblázníme. Problém festivalových vystoupení je ten, že tam je časově ohraničený rámec a je tam daleko menší prostor pro improvizaci, ve které jsme, myslím, strašně silný.

Herec Miroslav Etzler: Nejvíc se člověku uleví, když ztratí ambice

Takže hraní na festivalech je pro vaši kapelu trochu svazující?
Tereza: Festivaly mají striktní časy a tam je to velmi nefér…
Matěj: … nekolegiální…
Tereza: Když někdo musí dát druhý přídavek. A my tam stojíme, čekáme a on nám ubírá z naší hodiny třeba deset minut. To se prostě nedělá. My máme napsaný playlist, sledujeme hodinky a ve chvíli, kdy víme, že máme pět minut do konce, tak zkrátka nějaké písničky vyhodíme.

Podle čeho volíte svoji proslulou garderobu?
Tereza: Je to jeden velký chaos a řeší se to až na poslední chvíli. Za mě vystihuje naše kostýmy slovo stres.

Kdo vaše kostýmy vymýšlí?
Tereza: Na to máme hned několik táborů. Ten první je náš basista Pavel Mrázek. Kdyby se jeho mozek zkoumal v nějakém ústavu, tak by mě strašně zajímalo, co se mu honí v hlavě. On je opravdu vizionář, co se obalů desek, textů nebo námětů na texty týče a samozřejmě i kostýmů. Pak je druhý tábor, ve kterém je Roman Holý. Ten touží jen po estetické stránce, která se ovšem naprosto vylučuje s tím prvním táborem. A pak jsme my s Matějem neboli vykonavatelé. Snažíme se hledět do hlavy tomu, co to vymyslel, a pokoušíme se splnit jeho představu. A do toho se musíme obléci ještě my dva. Jako frontmani, na kterých, co se týče toho vzhledu, záleží asi nejvíc. Takže pro nás je to svízelná situace a jsem strašně ráda, že to nakonec vždycky nějak dopadne.

Kostýmy měníte v nějakých periodách?
Matěj: Jsou to úseky, takové předěly. A vtipné je to v tom, že jeden předěl neznamená, že něco nového začíná, ale naopak že něco končí. Dám příklad, a tím je náš prosincový vánoční koncert. Tam se často stane, že na něj uděláme kostýmy, pak se ale v lednu a únoru skoro nehraje a kostýmy mezitím někoho přestanou bavit, takže se s vymýšlením garderoby může začít nanovo.
Tereza: Matěj třeba říká, že nemůže jít hrát v civilu, a to samé platí pro mě.

Máte nějaký „best of“ kostým?
Matěj: To byla jednorázová věc. Na unplugged koncert, který natáčela i televize, jsme si půjčili rokokové kostýmy, a já nevím proč, to nebylo v portfoliu mého kufříku zábavy, začal jsem mluvit jako knížepán. Samozřejmě jsem řádně intonoval, protože jsem měl na hlavě klobouk s peřím. Nějaký fanoušek mi přinesl bonboniéru, kterou jsem na pódiu hned otevřel a se slovy „Dala bonbon“ jsem je rozdával kolegům. Pro mě je největší odměnou, když rozesměju kapelu, a to se tenkrát povedlo.
Tereza: Když se odbouráme i my, tak to už je něco.
Matěj: A já pak vím, že tohle je ono. Proto kostýmy.

Petra Janů udělala rázný krok: Najednou jsem si začala připadat sama

Během koncertu se dost naběháte. V kostýmech to je náročnější. Jak jste na tom s kondičkou?
Matěj: Po těch prvních dvou koncertech, které jsme odehráli během jednoho víkendu v červnu, kdy jsme stáli prvně po nucené přestávce na pódiu, jsem přijel v neděli domů a normálně mě bolely nohy.
Tereza: No sláva. Konečně tě začaly bolet nohy.
Matěj: Když jsme v pravidelném zápřahu, tak to je v pohodě. Navíc se na pódiu pohybujeme přirozeně. Nemáme natrénované žádné sestavy, děláme jen to, co chceme.
Tereza: Já mám v playlistu pasáže, kdy mám pocit, že pojdu. (smích) A pak přijde ploužák, jako třeba Piece Of My Life, u kterého se musím zklidnit, zastavit, a v tu chvíli cítím, jak ze mě teče pot. Přiznám se, že mně docela trvalo, než jsem tělo koncertům přizpůsobila. Matěj má obrovskou výhodu v tom, že trpí hyperflexí.
Matěj: Co to je?
Tereza: To je extrémní pružnost všech kloubů. On udělá provaz, roznožku, dá si nohy bůhvíkam a nemusí cvičit. A pak jsou lidé s opačným problémem, jako jsem já, a já mám druhý den po koncertě pocit, jako kdyby mě někdo spráskal bičem.