Snad všechny Husákovy děti vyrostly na vašich písničkách. Sám jsem jedním z nich. Čím si vysvětlujete, že dva, bezmála padesátníci, kteří se ani neznají, si spolu na pálení čarodějnic zazpívají unisono „Jedu takhle tábořit Škodou 100 na Oravu…“?
Neumím si to vysvětlit. Původně jsme hráli s Banjo Bandem jen americké jazzové evergreeny, písničky jsem začal psát až na přání agentur kvůli lepší prodejnosti. Bral jsem je jako nutné zlo, abychom mohli hrát svoji oblíbenou muziku. A v podstatě to tak bereme do dneška. Ale ne, že by nás netěšilo, že se naše písničky nečekaně ujaly.

Jak se rodí nápady na texty písní, povídky či vaše obrazy?
Od okouzlení jazzem jsem přes psaní dadaistických zábavných písniček sklouznul do kategorie „humor“. Stal jsem se bavičem, což je pro hodně intelektuálů pokleslé. Chvíli jsem si na tuto roli zvykal, ale časem jsem na pódiích dospěl k tomu, že je lepší bavit než nebavit. K tomu ovšem musíte mít nějaké nápady. Pro legraci, kterou já mám rád, z nebe nespadnou. Navíc těžko vás něco inspiruje a někde je ukradnout, je ošklivé. Nápady se tedy musí vymyslet, chcete-li, vypotit. Když vás nebaví satira, hluboké myšlenky a moudra, nic jiného vám nezbývá. Pravda, občas mi nějaká satira nechtěně „ulítla“, aniž jsem to měl v úmyslu. Během psaní textu prostě jaksi vyplynula. A stejně tak se snažím bavit i mými obrazy. I v nich je marné hledat nějakou hlubší myšlenku, satirický podtext a nebo, nedej bože, poezii. Těší mě, když se u nich lidi zasmějí.

Dovedl byste ještě dnes vystopovat původ některých svých střelených textů? Jak vznikl třeba ten, kde se zpívá: „Želé jedlé nemáme, nic takového neznáme…“?
To je vážně ode mne? No vidíte…

Ač ne kutil, přece vynálezce

Sám Ivan Mládek by se proti označení „renesanční člověk“ nejspíš ohradil, ale s jistou licencí je snad můžeme použít. Původně absolvent strojní průmyslovky, pak ekonomický inženýr, banjista, skladatel, textař, humorista a malíř je totiž také autorem vynálezu a patentu na Guitariano – první sériově vyráběný keyboard pro kytaristy, který byl poprvé představen veřejnosti na Světové výstavě hudebních nástrojů v Anaheimu v USA v roce 2001. Guitariano slouží mnoha muzikantům po celém světě. Také Ivan Mládek na ně občas sám zahraje, ačkoli nad vynálezem skromně mávne rukou s dovětkem, že dnes by nástroj potřeboval výrazné softwarové omlazení.

Písničky Banjo Bandu jsou často velmi zpěvné. Pomohla vám inspirace jazzem?
V mládí jsem naposlouchal tisíce hodin ragtimů, new orleánských skiflů, dixielandů, swingových kapel Fatse Wallera, Bennyho Goodmana, Django Reinhardta, takže ani není možné, abyste v mých melodiích vliv těchto gigantů nevystopoval. Ale dost mě ovlivnila i stará ruská muzika, u hodně mých písniček to snadno poznáte.

V jednom rozhovoru v rádiu jste velmi zdvořile mluvil o skupině Děda Mládek Illegal Band. Na „originál“ ale nejspíš chodí odlišné publikum. Čeho si na něm ceníte?
Na našich posluchačích si cením toho, že vylezou z baráku, koupí si vstupenky a pak nás celý večer poslouchají, aniž by jim vadilo, jak nechutně jsme zestárli. Nebo se aspoň tváří, že jim to nevadí. Čtenářů mých knížek si vážím ještě víc, přestože žádného neznám. Takže se seznamuji spíš s příznivci mých maleb – na vernisážich a nebo v mém ateliéru. A nejvíce si cením těch, kteří si nějaký obraz koupí a chtějí mi zaplatit víc, než požaduji.

Spisovatelé, kutilové, ale i muzikanti a malíři – ti všichni potřebují sicflajš. Máte sicflajš?
Když je třeba, tak mám. Něco mi jde samo a s něčím se holt trochu potrápím. Teď mám na mysli malování, psaní písniček, scének a monologů jsem už dávno pověsil na hřebík. Chcete slyšet důvod? Už mě to nebaví.

Jste také malířem. Vaše obrazy mají ale obrácenou perspektivu. Jak jste k ní dospěl, nešlo původně o žert?
Ano, byl to žert, který jsem realizoval s pomocí akademického malíře Jaroslava Myslivečka. Pro nedostatek času jsem zpočátku jen vymýšlel náměty a na zájezdech po hotelích kreslil – a Mysliveček ve svém ateliéru obrazy dotvářel olejem. Žert byl překvapivě komerčně úspěšný, a tak jsem s antiperspektivou ještě asi dvacet let pokračoval – jak samostatně, tak ještě nějaký čas i s Myslivečkem.

Jeden váš obraz se jmenuje Zátiší s řadovým osmiválcem a v jedné vaší písničce zase řešíte, že "Deset tisíc kilometrů v mogulu mám". Jaký je váš vztah k autům a potažmo k životnímu prostředí, když už před čtyřiceti lety jste řešil, kam s vyjetým olejem.
Na jednu stranu se snažím být ekologický, mám rád přírodu, tak třídím odpad, topím elektřinou a v obchodě si kupuji ekologické papírové tašky, u kterých se mi vždycky utrhne ucho. Na druhou stranu mám rád vysokoobsahová americká auta, která asi nejvíc znečišťují ovzduší. Hrozně mě to trápí, dopadne to se mnou špatně, asi tento rozpor v sobě nakonec neunesu a oběsím se.

Někde o vás napsali, že nestárnete. Bráníte se stárnutí zuby nehty, nebo vám to jde samo?
Dělám všechno pro to, abych stárnul rychle. Přejídám se, piju pivo víc, než je zdrávo, nesportuji, nechodím už ani na procházky, a tak desetkrát denně se vytočím do bezvědomí. Protože nemůžu najít klíče od auta nebo peněženku nebo bílou barvu nebo gumu nebo trsátko.

Čtenáře magazínu Hobby by určitě zajímalo, jestli jste manuálně zručný.
I za komunistů, kdy byla nouze o řemeslníky a bylo normální, že si všichni doma dělali všechno sami, jsem se jakékoliv manuální činnosti vyhýbal. Než bych sekal trávu, radši jsem prošlapával v kopřivách cestičky, když se mi zaseknul zámek u branky, tak radši než bych vzal šroubovák a branku opravil, jsem měsíc lezl přes plot, i návštěvy i mí staří rodiče. A když mi vylítly pojistky u čističky bazénu, tak než bych je vyměnil, radši jsem se celé léto koupal v žabinci. Takže tak.

Ivan Mládek (78)

Původně absolvoval průmyslovou školu strojnickou a Vysokou školu ekonomickou. V roce 1968 odjel na půl roku do Francie, kde účinkoval v pařížských ruských klubech jako sólový hráč na balalajku. V roce 1970 na countryovém festivalu v pražské Lucerně slavil úspěch se svým trojbanjovým bandem, kterému sami organizátoři festivalu dali název Banjo Band Ivana Mládka. Jeho recesistické písničky byly nakonec natolik populární, že se Banjo Band rozjel po pódiích.

V 80. letech se začal realizovat i jako malíř, své oleje maluje v originálním „antiperspektivním“ stylu. Napsal více než šest set písniček, natočil 13 LP, 35 CD, vyšlo mu 13 humoristických knížek. A se svým Banjo Bandem odehrál tisíce představení po celém světě.

V současné době se věnuje především výtvarné činnosti a koncertování se svým Banjo Bandem.