Zdroj: Deník

Píši Vám tento dopis, abych Vám především poděkoval za náš dům, který jste prý vlastníma rukama a s pomocí svých dcer, tehdy ještě vlastně dětí školou povinných, postavili a ve kterém já od narození bydlím. Babička říká, že zahradu jste si koupili začátkem roku, ve kterém se ona narodila. Postavili jste tady pěknou dřevěnou chatu, zahradu osadili ovocnými stromy a plánovali si tu budoucí bydlení ve vysněném domečku. Bylo to před více než 70 lety. 

   Měli jste prý ještě syna, staršího bratra mojí babičky. Ten se Vám narodil tři roky po svatbě, a pak za dalších šest let se Vám narodil druhý syn. Bydleli jste tenkrát v menším městském bytě činžovního domu. Když byly mladšímu synovi tři roky, stalo se obrovské neštěstí, při kterém opilý řidič vjel na chodník mezi děti a Váš malý chlapeček zde zůstal ležet mrtvý.  Tato nezahojená rána Vás provázela až do konce života. Přestěhovali jste se sice do jiné ulice a většího bytu, ale  za další rok, kdy se Vám narodila dcera, která potřebovala mimořádně velikou péči, jste se jen pozvolna začali vyrovnávat s těžkým osudem. Babička mně říkala, že po dalším roce a půl se Vám pak narodila ona a snad tím přinesla do rodiny zase více radosti. Od té doby jste už začali stále více uvažovat o svém budoucím novém bydlení. Museli jste hodně pracovat a hlavně šetřit každou korunu, abyste se mohli po deseti letech pustit do stavby. Byla to ale velká dřina, neměli jste ani míchačku, beton na tvárnice i maltu na zdivo jste míchali ručně. Ty, prapradědčku jsi prý sám s pomocí krumpáče, lopaty a kolečka vykopal hluboké  výkopy pro základy pod celý dům. Dcery Tě pomáhaly, ale největší dřina byla na Tobě.  Pomáhal jsi i kameníkům osekávat žulové kameny pěkně do čtverců a obdélníků. Pak dva starší zedníci po odpolednech a víkendech postavili hrubou stavbu.  Když tesaři udělali krov, následovala střecha a okna. Zedníci udělali k nastěhování dvě místnosti a Vy jste se s dcerami nastěhovali do rozestavěného domku. Váš syn se v té době vrátil z vojny a brzy se oženil.  Zůstal bydlet s manželkou a jejich nově narozenou dcerou ve vašem městském bytě.  Pak se ale stejně za krátkou dobu odstěhovali do Prahy, kde ještě studoval vysokou školu.  

Napište svým blízkým to, co jste jim vždy chtěli říci, ale nikdy jste to neudělali.
Dopis napsala Jana: Tati,

Tehdejší doba byla ale úplně jiná, než je dnes. Přesto jste prý bez půjček a jiných prostředků dokázali našetřit na stavbu vlastního domku. Ty praprababičko jsi začala pracovat jako jeřábnice ve velkém závodě, přestože jsi byla vyučená pánská krejčová, tak abys více vydělávala,  dala jsi  se na tuto těžkou práci. Moje babička ale na tuto dobu až tak moc ráda nevzpomíná.  Obě dcery  hodně na stavbě pomáhaly.  Moje babička v době stěhování do rozestavěného domu těsně před vánocemi chodila do osmé třídy. Po dalších šesti letech, když už byla babička dospělá a po svatbě s mým dědou, již další stavební práce na domku postupně děda dodělával. Bydleli jste prý společně s mojí maminkou a tetou v pohodě.  Vy už jste byli v důchodu, ale stále jste byli nápomocní  oběma dcerám. Můj děda dokonce za další dva roky postavil na druhé polovině velké zahrady další menší domek pro babičky sestru a její malou dceru.    

Milí praprarodičové, zanechali jste nám tak moc pěkné bydlení v okrajové části našeho města. Kolem nás  je plno zeleně, na zahradě jsou ovocné stromy, zeleninové i okrasné záhony a můj děda tu stále po celá léta vylepšuje naše bydlení. Postavil kamenný krb a pergolu, kde se často scházíme celá rodina, grilujeme a hlavně si povídáme a vzpomínáme na dřívější časy. To hlavně babička nám stále vypráví příběhy z dětství a mládí. Přinese veliké krabice s fotografiemi, aby nás všechny do tehdejší doby vzpomínkami přivedla. Moc jí tady scházíte.      

Já tu bydlím moc rád, máme s maminkou a bráchou svůj podkrovní byt. Babička s dědou bydlí v přízemí, což je docela výhoda, protože mně i bráchovi se hodně věnují, pomáhají nám a vůbec  jsme rádi, že žijeme spolu. Babička říká, že i oni s Vámi takhle společně bydleli, a tak rádi a často na Vás vzpomínají. Moc jste jim prý také pomáhali, protože když se narodila teta a pak i moje maminka, byli jste už v důchodu. Tenkrát bylo ale všechno jinak, než je to nyní. Ale možná, že by se Vám ten dnešní zrychlený život  moc nelíbil. Třeba když zapnou lidé na zahradách sekačky, tak nám babička  říká: „To můj táta celou zahradu sekal kosou a kosu si uměl i sám naklepat.“ Ale i naše rodina by se dnes  už také bez všech možných pomocníků na zahradě i v domácnosti neobešla.  A to si myslím, že je dobře.    

Napište svým blízkým to, co jste jim vždy chtěli říci, ale nikdy jste to neudělali.
Dopis napsala Jitka: Milý dědečku,

 Jenomže tenkrát za vašeho mládí jste byli prý více společenští. Nebyla televize, a tak jste se pravidelně navštěvovali s příbuznými a měli jste se mezi sebou moc rádi. Naše velká rodina ale také drží při sobě, to by Vás určitě moc potěšilo. Prý jste vždycky říkali: „Nehádejte se mezi sebou pro maličkosti ani majetek, když budete potřebovat pomoc, dostane se Vám jí od rodiny.“  

 Jsme rádi na naší zahradě. Máme také psa, se kterým chodíme na procházky kolem naší řeky.  Škoda, že to nemůžete vidět. 

 Před týdnem jsme byli zase všichni za Vámi na hřbitově. Dali jsme Vám tam pěkné kytičky a zapálili svíčky. Máte tam na pomníčku oba své fotografie, tak vidíme, jak jste vypadali za života. Ta návštěva mě také přiměla napsat Vám tento dopis, abyste věděli, že na Vás často a s láskou vzpomínáme. 

   Váš prapravnuk Vojta

Zdroj: DeníkVzpomínáte na své prarodiče? Co by asi řekl děda na vaše podnikání, na to, že jste postavili dům nebo že máte spokojenou rodinu? Zapomněli jste si říct babičce o recept na ty nejlepší koláče? Možná je ještě čas. Napište otci, matce, prarodičům.

Dopisy posílejte, prosím, na e-mail: dopisyrodina@denik.cz nebo na adresu: VLTAVA LABE MEDIA a.s., Deník – dopisy, U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5.