V době mého dětství a dospívání u nás na vesnici fungoval rituál vzájemného pečení. Většinou to souviselo se svatbami. Ženy z vesnice se sešly v rodině nevěsty a čtrnáct dní pak společně pekly a připravovaly cukroví. Každé odpoledne, každý večer i dlouho do noci. Když se moje starší sestra vdávala, bylo mi deset let a ženské večery v kuchyni provoněné vanilkou si pamatuji dodnes.

Ano, tenhle venkovský zvyk s léty sice trochu vymizel, na druhou stranu si nešlo nevšimnout, jak si během koronavirové karantény všichni vzájemně posílali fotografie právě upečených chlebů a postovali na Instagramu obrázky svých sladkých výtvorů. Stejně jako to dělá i Mirka van Gils Slavíková.

Pečou Češky a Češi víc a častěji než jiné národy?
Myslím si, že mezi různými zeměmi bude určité procento rozdílu, ale maminky pečou snad na celém světě. Comeback pečení paradoxně způsobila opravdu karanténa. Vezměte si jen začátek nouzového stavu a vykoupenou mouku, vždyť šlo vlastně o spouštěč všech „pečicích videí“, i těch mých. Jejich prostřednictvím postují lidé další a další obrázky, a co je podstatné, objevují fenomén společného pečení i sdílení radosti. Neuvěřitelné množství žen i mužů mi děkuje za inspiraci pustit se například do croissantů, pečiva, na které pravidelně koukáme v krámu, ale nenapadne nás si je upéct. Lidé mi posílají fotky a jejich výrobky jsou leckdy hezčí než ty moje, a to mě těší. Nechci své fanoušky strašit dokonalostí, spíš přivést k tomu, aby se do pečení pustili a přestali se bát.

Během karantény byli lidé neustále strašeni počtem nakažených a zemřelých, pečení tak možná zafungovalo jako uklidňující rituál, na rozdíl od vaření, které má v sobě hektiku a spěch.
Víte, ono se říká, že cukráři jsou speciální sorta lidí. Je to pravda, jsme trochu jiní, cukrařina má svá specifika a vyžaduje mnohem větší přesnost. A ta radost, když něco upečete a dáte svůj výtvor na stůl! Napsala mi jedna paní: „Mirko, vy jste mi zachránila manželství! Denně peču a manžel je spokojený.“ Ano, někteří teď objevují „objevené“, vždyť se říká, že láska prochází žaludkem. Mnozí přímo hmatatelně zjišťují, že si rodina jejich upečených housek, chleba či sladkého pečiva váží. Jsou šťastní, že to tak je. Na koronu mám velmi svérázný názor, ale v tomhle případě nám opravdu pomohla.

Říkáte, že vás těší, když vás vaši žáci předčí. Co je tedy skutečný majstrštyk, který je můžete naučit? Něco, co opravdu není jednoduché zvládnout?
Nejste první, kdo se na to ptá. Nechci to bagatelizovat, všechno má určitá úskalí. Jde o osobní přístup i vášeň, touhu se do pečení pustit. Je hezké, když se někdo přizná, že zapomněl dát do tvarohového dortu puding, a přesto byl jeho dezert vynikající. Důležité je nebát se dělat chyby. To je přece úžasně lidské! Myslela jsem si, že pro začátečníky budou těžké právě croissanty, ale oni je stříhají jak Baťa cvičky. Fenomenální radost mám třeba z povedených kynutých buchet. Každý máme u svých receptů drobné nuance. Ale určitá rituálnost a zklidněnost funguje. Když peču, vypnu lux, vypnu pračku a budu se věnovat pouze jemu.

A vidíte! Moje maminka, která byla fenomenální cukrářka, dokázala i v případě nečekané návštěvy jen tak během rozhovoru udělat těsto, upéct a naplnit žloutkové věnečky. Sestra říká, že to vůbec nechápe. Když peče, musí se soustředit, neumí si představit kuchyň plnou lidí.
Tohle já dokážu. Někdy je to i v pořádku, lidé vás svým způsobem inspirují. Takhle já peču dost často, někdo přijde a během půlhodiny mu připravím dezert. Jde spíš o něco jiného, o roztržitost žen, které jsou přesvědčeny, že musí během pečení všechno stihnout, uvařit, vyprat, vyluxovat. Najednou zjistí: „Ježíš, já jsem to spálila, mně se to nepovedlo!“ No, nemůže se to povést – pečení přece není příprava guláše, kdy dáte všechny ingredience do hrnce a odejdete z kuchyně. V případě vaší maminky jistě zafungovala i léta praxe, nad mnoha úkony už nemusela přemýšlet, postupy měla ověřeny a pevně dány. Mě baví i přístup vaší sestry, když se někdo při pečení skutečně koncentruje, to je dobře.

Na „majstrštyky“ jsem se ptala záměrně, já jsem třeba nejvíc pyšná, když se mi povede dort. U nás v rodině se totiž bez něj žádná oslava neobešla. Zdá se mi ale, že dneska už dorty doma skoro nikdo nepeče.
Řekla bych, že se to hodně vrací. Velmi mě překvapilo, kolik lidí mělo příležitost upéct šarlotu, která má specifickou přípravu. Upéct piškoty není nejjednodušší. Navíc na ni třeba používám mascarponový základ – to je taková moje deformace tiramisu. Šarlota je vizuálně atraktivní, často mi ženy píšou, že ji dělají oslavencům k narozeninám. Anebo sachr, mnozí ho pečou jak na běžícím pásu. Rozhodně se pečení dortů vrací. Dnes už si sice můžete jakýkoliv dort koupit, ale každému nechutná.

Proč se z českých kaváren a cukráren vytrácejí tradiční české zákusky? Málokde natrefím na cukroví, které si pamatuji ze svého dětství. Možná spíš na venkově než ve velkých městech. Všude jsou jen cheesecaky.
Ano – teď jste odkryla něco, co mě hodně trápí. Cheesecake uděláte levou zadní, máte ho vlastně za chvíli. A kousek kupujete třeba za osmdesát korun, někde i za víc. A špičku – která je velmi pracná, při její výrobě máte několik přesně stanovených úkonů, krém musí mít přesné složení, jinak se nepovede – by lidi nejraději kupovali pořád za dvacet korun. Existuje zoufalý nepoměr mezi módou a ruční prací, která není doceněná. Osobně když vidím kusovou výrobu a mám chuť ochutnat, jdu vždy po jednoporcovém výrobku než po dortu, kde je i tři sta procent marže. To je podobné, jako když mi někdo řekne, že si cheesecake dává kvůli tomu, že je nízkokalorický.

To si opravdu někdo myslí?
Myslí. Jenže aby byl cheesecake jedlý, nemůže být nízkokalorický! Je jemný a vláčnější, to ano. Jde o fenomény, které zákazník nevnímá. Škoda. Bílkové špičky dělám tak, že si připravím ovocný rozvar a zalévám jím krém, tím pádem máte špičku skutečně ovocnou. Proč bych za ni tedy nemohla chtít čtyřicet, padesát korun, když v ní mám kvalitní ovocnou náplň a polévám ji kvalitní čokoládou?

Copak špičky, miluju štafetky! Občas jsou trochu šizené, není v nich ten správný krém, když ale narazím na poctivou štafetku nebo věneček, jsem blažená. To je pro mě skutečný návrat do dětství.
Znáte pořekadlo, že u souseda je vždy tráva zelenější? Proto jsme sem začali tahat věci z Ameriky, z Francie… Málokdo ví, že fenomén francouzských cukrovinek je záležitostí marketingu padesátých let. Francouzská cukrařina je vlastně směsí výrobků a postupů z celé Evropy, včetně Čech. Za první republiky jsme byli lepšími cukráři než Francouzi. V některých francouzských cukrovinkách se dá ono podobenství i dobře vystopovat. To samé Amerika, kde jsem i chvíli žila. Mně jejich cukroví prostě nechutná. Všichni blbnou z amerických zákusků, z dortu Philadelphia, který je z poloviny plný želatiny. Proč myslíte, že jsem dala na svůj Instagram klasický pečený käsekuchen? Ten je sakra složitý!

Věřím vám. Moje kamarádka z dětství žila ve Virginii, a když se loučila v předchozím zaměstnání, upekly jí kolegyně dort. Tvrdila mi, že nic přeslazenějšího v životě nejedla!
To je způsobem přípravy. V Americe koupíte kyblík hotového krému, hotový korpus, prokrojíte ho a naplníte. Takhle ale pečení nefunguje. Mám radost, že moje MirkaStudio je sledováno nejenom v Čechách, ale dívají se na něj Češi žijící po celém světě, v Austrálii, na Novém Zélandu, v Americe, v Holandsku, Belgii, Německu. Třeba v Kanadě mám fanouška, který se zabývá Mozartem a má čtyři děti. Ten mi neustále děkuje za to, že jsem jim domů přinesla i kousek Čech.

Mám pocit, že se Čechům tak nenápadně vsugerovalo, že naše cukroví je škodlivější a nezdravější než jinde. I proto pošilháváme po cizině.
Podobný pocit funguje všude. Když upeču a někdo mi řekne, že je to příliš sladké, pošlu ho k řezníkovi. Pokud mám potřebu a chuť na sladké, je přece lepší dát si jeden kousek dokonalého sladkého výrobku, nešizeného opravdového zákusku. Vždyť je to ironie – v médiích i mezi lidmi se zmiňuje, jak je cukroví nezdravé, a přitom se prodává tolik tyčinek Mars a podobných odporných záležitostí plných palmového oleje.

To znám – někdo si dá tři lžičky cukru do kafe a pak sáhodlouze řeší bio výživu.
Nerada se pouštím do diskusí typu „vyměnila jsem hladkou mouku za špaldovou“. Nemám to ráda. Vím, co suroviny dokážou. Jednou jsem to okomentovala: „Jsem ráda, že jsem vám inspirací k tvorbě vlastního receptu.“ Ale ať mi pak lidé neříkají, že dodrželi recept, a cukroví se jim nepovedlo. Špalda nasává víc vody, její vaznost není ideální – linecké cukroví ze špaldy se vám prostě bude vždycky drobit.

Baví mě na Seznamu sledovat seriál „Jak nás vidí svět“, kde cizinci mimo jiné ochutnávají i klasická česká jídla. Je legrační vidět, jak se snaží ohřívat zmražený Míša řez.
Taky se tím bavím. V jednom díle byla například sžíravá kritika likérové špičky.

Vím, připomínala jim falus, některé dívky, celé rudé, nedokázaly do ní ani kousnout.
Musím se vám svěřit – likérové špičky nemám ráda, i kvůli vizualitě, která neodpovídá mým představám. A cizinci to přesně pojmenovali. Přitom do té doby mně falická symbolika špičky nedocházela. Špička je jinak typicky český zákusek, stejně jako punčové dorty. Ale třeba věnečky mají obdobu i v jiných kulturách.

Když jste žila v zahraničí, učila jste cizince péct i něco typicky českého?
Vždycky! Třeba buchty. Bohužel, buchta je naše srdcová záležitost, ale vizuálně není příliš atraktivní. Takže spíš koláčky, ty jsem pekla vždycky a všude. A věnečky! Mile mě překvapilo, že v Johannesburgu dodnes dělají žloutkové věnečky, které jsem je naučila dělat. Zanechat za sebou stopu je půvabné.

Do kuchařských soutěží se hlásí lidé, kteří rádi vaří či pečou, chtějí se něco nového naučit nebo se zviditelnit. Proto u nich často funguje řevnivost. Na soutěži Peče celé Česko diváci ale oceňovali spolupráci soutěžících i jistý edukativní přesah.
Formát pořadu je takto postaven, ale to je další specifikum cukrářského cechu, větší kooperace a tendence si pomáhat. Naše řemeslo je laskavé, sladké a hladivé. V karanténě jsem sledovala i konkurenční kuchařské pořady, ale upřímně se přiznám, že kdybych nechtěla slyšet češtinu, asi bych se nedívala. Když Radek Kašpárek vysloví, že jahoda a čokoláda se neslučují, je to pro mě jako rána na solar. Jahoda a čokoláda k sobě jasně patří! Jeden z nejoblíbenějších pamlsků je přece jahoda namočená ze tří čtvrtin v čokoládě.

Takže i v tomhle oboru existuje kastování? Když čtu rozhovory s českými cukráři a cukrářkami, bývají to často nenápadní lidé. Známí čeští kuchaři působí naopak jako šoumeni. Nemyslí si, že jsou něco víc než cukráři?
Myslí. Víte, na mnoho lidí působím jako tvrdší člověk, ale mám na to velmi jednoduchou odpověď – musela jsem obhájit samu sebe mezi kuchaři. Nejsem původem cukrárenský cukrář, ale hotelový a restaurační, tedy vlastně minutkový cukrář. Obstát v hotelovém provozu není nic jednoduchého. Navíc základní restaurační psychologické pravidlo říká, že host si pamatuje hlavně předkrm a dezert. Když nedám hostu dokonalý dezert, zničím i práci kuchaře. Musím respektovat chuťovou návaznost, estetiku, v tečce svého oběda chce cítit pohlazení. Mají to tak mnozí, i po dobrém jídle cítí potřebu sladkého sousta, uzavření celého jídelního obřadu.

Učím se i od amatérů

Překvapil vás během první řady pořadu někdo ze soutěžících?
Po pětačtyřiceti letech řemesla, mezi zákazníky, se naučíte vnímat člověka jinak, moc věcí vás překvapit nemůže. Nevytipováváte ho jen podle výrobků, ale i podle řeči těla, toho, co vyzařuje on sám.

To platilo i u vítězky první řady?
Předpoklad byl obrovský. Petra vše dělá upřímně a srdečně, je milovnicí lidové tvorby, což se její prací výrazně prolínalo.

Může se i odborník jako vy od amatérů něco naučit?
Vždycky! Já sama už mám klapky na očích. Podvědomě se nepustím do něčeho, kde je víc než tříčtvrtinová pravděpodobnost neúspěchu. Ale amatér nebo laik podobné riziko podstoupí. Nikdy neumíme tolik, abychom se nemuseli dál učit.

Vy jste ovšem z rodiny, která neměla nějakou silnou kuchařskou tradici…
… promiňte, teď vám do toho skočím. Jste první, komu to říkám, teď jste mě k tomu přivedla. Můj tatínek doma pekl dorty, úplně jsem na ně po těch letech zapomněla! Nebyl pekař ani cukrář, byl to jeho koníček. Když jsem se narodila, přinesl do porodnice sestřičkám vlastnoručně upečený dort ve tvaru panenky.

Prý vás dokonce nasměroval k cukrařině?
Nejen to, pomáhal mi i jinak – když jsem se učila dělat ovocné knedlíky, obětavě je jedl. (smích) Prokousával se horou švestkových bosáků, dokud jsem se je nenaučila.

Čím byli vaši rodiče?
Maminka učitelkou, tatínek kovář.

Takže napůl intelektuální, napůl praktické zázemí. To se do života dost hodí.
Ano, tatínek byl velmi pragmatický. A po mamince jsem zdědila potřebu učit. Jsem Kozoroh a Kozoroh bývá dobrý učitel.

Bylo těžké se jako mladá dívka z Plzně dostat do vyhlášených pražských hotelů?
Šla jsem často proti proudu, nikdy pro mě nebylo nic jednoduché. Můj učitel matematiky to skvěle definoval: „Jsi úžasný člověk, ale nemůžeš jít hladkou rovnou cestou, vždycky narážíš do rohu.“ Ono to tak ale je. Pokud jste trochu vizionář a rebel, jde o mix vlastností, které vás předurčují k houževnatosti dojít daleko. Nakonec se to nějak popasovalo. (smích)

Myslím si, že jsme pořád málo emancipovanou zemí. Když začínající cukrářka přijde do Alcronu nebo hotelu Moskva…
… tak vás vytvrdí. Celý život se snažím, aby ve mně muži viděli schopnou ženu, ne sexuální objekt. Když se objeví schopná žena v mužském kolektivu, často se jí snaží zbavit. Ne ve všech oborech, zaplať bůh. Mám k mužům – i kvůli soukromým vztahům – snížený respekt. Není o tom, že bych je neměla ráda, ale takhle mě zdeformovali. Vyrůstala jsem vedle muže, který měl přirozený respekt celé své rodiny, nesnášel lži, mohli jsme se na něj ve všem spolehnout. A pak se dostanete do víru života a zjistíte, že je vše jinak, že váš otec je v podstatě vzácná rasa na vyhynutí. Že když nechcete „poslouchat“, narazíte. Ale já nikdy nebudu poslouchat blbce jen proto, že se to ode mě očekává. Dokonce přemýšlím, že bych s tím ráda něco dělala, nechci, aby to bylo tabu.

Nejde jen o ponižování, pořád jsou u nás ženy hůř placeny, ani v téhle oblasti na tom nejsme moc dobře.
My když si máme vybrat mezi spravedlností a vlastním prospěchem, zvolíme pohodlí. Taky dost závidíme – jenže ono se jednoduše závidí z křesla před televizí! Jakýkoliv výdobytek něco obnáší. Na svůj úspěch jsem musela vynaložit o padesát procent víc energie než chlap na srovnatelné pozici. Nejsem ublížená, prostě to tak je. My, tedy moje a vaše generace žen, jsme navíc byly vedeny k tomu, abychom pracovaly, uměly se postarat o domácnost, vařit. Dnes je to jiné, mladší generace už v péči o domácnosti vidí spíš ta pozlátka – jak vylepšit bytové dekorace a podobně.

Proč jste se vlastně rozhodla emigrovat až těsně před revolucí? Vždyť bylo evidentní, že se režim láme.
To ano, ale já prostě potřebovala rozepnout křídla, nasávat nové informace. V patnácti jsem si řekla, že jednou dobudu Francii, a musela jsem pro to něco udělat. V tehdejších českých vodách bych to nedokázala. O vycestování jsme žádali pět let, každý rok nám ho zamítli. Když se to konečně podařilo, chytli jsme se příležitosti. Bylo mi dvacet sedm, po světě jsme s manželem toužili oba.

Čím se v Jihoafrické republice živil váš manžel?
Byli jsme oba z oboru, manžel pracoval jako kuchař. Fungovali jsme pořád spolu. Jižní Afrika byla pro mě na konci osmdesátých let zjevení. Když jsme přiletěli a já viděla životní úroveň místního černošského obyvatelstva, byla jsem překvapená. Pochopila jsem, jak fungují média. Vše, co se vysílalo o Africe v Evropě, bylo částečně vyfabulované. Tady se o JAR hodně lhalo. Mystifikace jako hrom. Naopak začátek po revoluci v Česku byl divoký klondike, ve kterém bych se utopila. Kdo mohl, tak strašně rychle zbohatl, spousta lidí kradla. Nechtěla jsem se vracet.

Jaká byla cukrařina na jihu Afriky?
V Jižní Africe se kříží holandské, německé a anglické chutě, což se odráží i na jejich cukroví. Milují své koeksisters, sladké copánky namáčené do sirupu. Žila jsem tam skoro pět let. Pracovní smlouvu jsme měli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu s plným servisem. Poprvé jsem se tam setkala s tzv. potahovou dekorací, bílým fondánem. A každému bych přála ochutnat místní ovoce.

Po odchodu z hotelu jste pracovala jako manažerka místní cukrárny, proč jste se posléze vrátila do Evropy?
To je těžké přiznání. Nevím, jestli bych se sama od sebe vrátila, ale zemřel mi tatínek a maminka si přála, abych přiletěla nazpět. Mám tu sice sestru, ale měla jsem s mámou dost neobvyklý vztah, silnou pupeční šňůru. Bylo mi jí líto.

Ale nezůstala jste tu…
Cestu zpátky z Johannesburgu jsem absolvovala východní částí Afriky přes Arabský poloostrov až do Plzně. Šlo o nejúchvatnější dovolenou mého života. Poznala jsem otce mých dětí, Čechoameričana, s ním jsme potom odletěli do Ameriky, kde jsem porodila prvního syna. V mém životě je plno zamotaných věcí, ne všechny jsou vhodné pro veřejnost. (smích) Jsem vlastně šílený blázen. Nejde o naivitu, spíš entuziasmus. Vnímám svět a lidi kolem sebe pozitivně, alespoň ze začátku. Tohle třeba moje maminka nedokázala pochopit. Jsem labužník života. Blázen. Na tisíc procent. A i když mi to přineslo mnohá úskalí, nelitovala jsem.

Nechci rýpat do soukromí, ale chápu to správně, že holandské příjmení máte po dalším manželovi?
Ano, to zní hrozně – po dalším manželovi… (smích) Do Holandska jsem šla kvůli němu a zůstala tam i po rozvodu. Miluju obě země a přejíždění mezi nimi mi maximálně vyhovuje. Miluju těšení se. Tady mám práci, tam mám soukromí a kluky. Na své syny jsem strašně pyšná. Mám s nimi neuvěřitelný vztah, kamarádi jim dokonce říkají, že by chtěli mít stejnou maminku, jako jsem já. Matěj studuje Kunst Akademii v Utrechtu, bude z něj ilustrátor, má už za sebou první vydanou knihu. Je intelektuál a filozof, mimo jiné. Clark je naopak pragmatik, realista, trochu jako můj táta, všechny nás staví do latě. Vybral si nejdřív cukrařinu, to jsem mu nedovolila – chtěla jsem, aby měl širší spektrum. Je tedy kuchař, pekař a cukrář, na všechno má diplomy.

Proč má jeden české, a druhý anglické křestní jméno?
Když se narodil Matěj, netušila jsem, že někdy budu mít ještě Clarka. V USA jsem mu nechala napsat českou verzi anglického jména Matthew, normálně, s háčkem. Přišel pediatr a povídá: „Teda, maminko, vaše dítě je to nejoblíbanější, které jsem kdy viděl. Ale strašně se stydím, neumím vyslovit jeho jméno.“ A poťouchlík ve mně způsobil, že když se narodil Clark – v porodnici v Hradci –, řekla jsem si, že tady to uděláme obráceně!

Mluví vaši synové česky?
Mluví, ale roztomile. Proč se ptáte?

Musím vám vyseknout poklonu, jste jednou z mála Češek žijících v zahraničí, které mají stále dokonalou češtinu. A dokonce i dost zábavnou hovorovou češtinu.
Trochu jsem zlajdačila, anebo to občas dělám naschvál, v hovorové češtině je větší pohoda. Ale pořád píšu. A taky – narodila jsem se jako Češka a jako Češka i zemřu. Náš jazyk miluju, a i kdybych mluvila sto padesáti řečmi, nejkvětnatěji všechno popíšu stejně v češtině. Zapírání mateřského jazyka je zapírání sama sebe.

Když už jste se nemusela v Americe, i díky pobytu v JAR, trápit s jazykem, s čím jste bojovala?
Víte, asi nejsem klasický emigrant. Nemám ráda ukazatele „špatností“ různých zemí. Jsem adaptabilní, nestěžuju si, nedovolím si mít špatné zkušenosti. Jak se chovám k lidem, tak se oni chovají ke mně.

Když jste se vrátila do Evropy, stala jste se svého druhu celebritou, jak vnímali vaši partneři vaši slávu?
Úspěšná žena fascinuje. Ale jen do určitého bodu. Pak vás začnou nesnášet a žárlit na váš úspěch. Jasně, žiju prací, třeba čtrnáct dní nekoupím domů cukr, byť jsem cukrářka. Ale není to o tom, že nejsem opečovávací, ráda jsem ve vztahu submisivní, ráno vstanu klidně první a udělám všem snídani. Ale často jsem slýchávala, zejména v posledním partnerství: „Víš, ty jsi vlastně dokonalá žena, ale kdo chce žít s ideálem?!“

Věříte, že nějakého muže, který vás bude milovat a respektovat, ještě najdete?
Samozřejmě, že věřím, to by bylo smutné, kdybych nevěřila. Celý život věřím v lásku, mám ráda tu prvotní zamilovanost. Ale skutečná láska je něco, co přichází „po“, opravdová hloubka vztahu. Když se i po letech podíváte na svého partnera a pořád vidíte jiskřičky vztahu.

Asi je těžké seznamovat se jako slavná osoba, že? Muži k vám přistupují s ostychem…
Ti, co bych chtěla, ano. A ti, co nechci, jsou drzí. (smích)

Pojďme k jiným touhám. Když jste tehdy jako patnáctiletá dívenka toužila po Francii a konečně se tam dostala, splnila se vaše očekávání?
Když jsem se ocitla poprvé v Paříži, byla jsem strašně zklamaná a nechápala, proč ji nazývají městem lásky. Byla špinavá a smrděla. Tedy první setkání mě neuchvátilo. No jo, idealistka.

Idealistka, která provokuje. Tak na mě působíte. Když si žena dá na hlavu tak výraznou barvu vlasů, chce na sebe vždycky trochu upozornit. Češky to tak často dělají…
Myslíte? Jsem excentrik, tedy melancholický excentrik. Celý život nosím různé barvy vlasů, kromě černé jsem vystřídala všechny. Vlastně mi je jedno, jestli se mé vlasy lidem okolo líbí.

Rozumím. Co dalšího české ženy dělají špatně?
Nedbají o sebe! Upřednostní rodinu, manžela a domácnost. Jakmile se vdají, mají pocit, že se uzavřel kruh, a přestanou o sebe dbát. Začnou být mírně neurotické, mít sklony k depresi. Škoda. Podobné sklony jsou prvním krokem do vztahového pekla. Přírodu neočůráte, jsme nějak nastaveni, trochu jako zvířátka, fungujeme na principu sbližování a rozmnožování. Můžeme mít deset vysokých škol, ale tohle nezměníme. Láska je iracionální, nemá logiku.

A co naopak děláme dobře?
České ženy jsou nesmírně obětavé. To slovo obsahuje vše… Víte, připravuju teď jeden pořad, kde se o mně lidé dozvědí všechno. I to, proč se vyhýbám černé barvě. Dostala jsem se do tunelu a dlouhou dobu jsem neviděla světlo na jeho konci. Po rozvodu jsem si navíc řekla, že už se nikdy nebudu stylizovat do něčeho a někoho jiného. Ne, nemám potřebu na sebe upozorňovat, jen chci být sama sebou. Definitivně jsem se ukotvila v pořekadle „miluj mě, nebo mě nech být“!

Mirka van Gils Slavíková (59) se narodila v Plzni. Začínala jako cukrářka v Praze, v roce 1984 nastoupila jako šéfcukrářka do restaurace Moskva a poté do hotelu Alcron i Interhotelu Jalta. Před revolucí v roce 1989 emigrovala do Německa a odtud do Johannesburgu v Jihoafrické republice, kde působila v hotelu Sun & Tower, posléze vedla místní cukrárnu Sandton bakery. Z rodinných důvodů se na čas vrátila do Čech.

V roce 1995 zamířila do USA a v San José založila cukrárnu Flying cakes, specializovanou na perníčky. Po narození synů Matěje a Clarka se usadila v Evropě, studovala ve Švýcarsku na International Professional School v Zürichu i na cukrářské Ecole Nationale Supérieure de Pâtisserie ve Francii, kde získala nejvyšší cukrářský titul Professeur en Sucre d'Art.

Je autorkou knih i nositelkou mnoha významných cukrářských ocenění, například zlaté medaile z Johannesburgu, Katowic, Warthu, za vůbec nejcennější považuje zlatou medaili z Basileje z roku 2013, již získala za barokní karamelovou panenku, kterou věnovala své mamince. Žije v Holandsku, velmi často se ovšem vrací do České republiky. I proto se stala hlavní porotkyní v pořadu České televize Peče celá země, jehož druhá řada se právě připravuje.