Vždycky jsem více inklinoval ke kávě než k pivu, a tak se ze mě stal spíš kavárenský než hospodský povaleč. A asi i díky tomu se zrodila myšlenka, že jednou, až budu v důchodu a budu se chtít něčím bavit, otevřu si podobnou malou kavárničku.
V té době se v českých restauracích podával spíš turek nebo vídeňská. Někde to dotáhli až k rozpustné, ale o kávě to moc nebylo. Pomaličku to ve mně zrálo a zrálo…, až v roce 2014 se spojilo hned několik náhod.
Dostal jsem se na rozcestí a přemýšlel, co s životem dál. Uvažoval jsem i o tom, že znovu odcestuji pryč. Druhá věc byla ta, že nastalo období kavárenského boomu a třetí, ta hlavní, je, že jsem si už dříve oblíbil tento dům - knihkupectví pana Honzíka.
Říkával jsem si, že jestli si někdy otevřu kavárnu, tak leda v tomto domě. A právě, když já se rozhodoval, co dál, pan Honzík chtěl knihkupectví zavřít. Tak jsem si kavárnu otevřel o dvacet let dříve.
V tomto domě jsou překrásné prostory a k dobré kávě patří i příjemné prostředí. Snažím se tady vybudovat mini muzeum kávy, je tady ale také mini galerie a antikvariát. Každý měsíc tu mám jinou výstavu. Střídají se zde malíři i fotografové nejen z Hranic.
Historické kávovary, dózy na kávu, pražičky, kávomlýnky, které pamatují naše babičky, sháním na bleších trzích a na internetu, je to nákladný koníček a sbírání jde pomalu, ale stojí to za to.
Dobrá káva, to je dodržovaní pravidel baristiky, správné ingredience a cit toho, kdo ji dělá. Používám opravdu kvalitní kávu. Stále se učím a hlavně - musí chutnat mně. To je mé krédo.
Kávy vypiji hodně. Spíše mléčnou, ale když chci ochutnat kávu jako takovou, tak esspreso. O pěstování kávy, možnostech její přípravy s ukázkou pražení ve stoleté pražičce přednáším v rámci vystoupení uměleckého sdružení Studio Bez kliky jehož jsem hrdým členem.
