„Jen se mi asi podařilo poznat složité souvislosti fungování orgánů v lidském těle," prozrazuje své tajemství František Urban.

Má rád Hanou, svou chaloupku na vesnici a nedá dopustit na Ameriku.

Bydlet by tam sice nechtěl, ale do života se mu stala velkou inspirací.

Naučila jej říkat nahlas svůj vlastní názor, postarat se sám o sebe a umět se prosadit. Právě pobyt za oceánem ovlivnil celý jeho soukromý i profesní život.

Pracoval na zaoceánské lodi, živil se jako muzikant a později jako masér. Pod rukama se mu vystřídaly světové sportovní i kulturní celebrity. Pracoval třeba pro sportovní klub amerického fotbalu Raiders Oakland FNL.

„Dva roky jsem dělal v čínské čtvrti v San Francisku, kde jsem se denně stýkal s masérskou elitou," vzpomíná František Urban na místo, kde se seznámil s praktikami staré čínské medicíny, diagnostiky, duchovní rovnováhy a masážních postupů v léčbě těla.

Ahoj hochu, ahoj děvčico

„Americká" svobodomyslnost z Františka Urbana čiší i dnes.

Když se otevřou dveře jeho masérské pracovny v olomouckém Edelmannově paláci, vítá tento sedmdesátiletý chlapík všechny příchozí svým nezaměnitelným „ahoj, hochu" nebo „vítej, děvčico".

Ať přichází generální ředitel nadnárodního koncernu nebo pekař či prodavačka.

Každého zná křestním jménem a perfektně si pamatuje jeho tělesné neduhy.

„Většina problémů dnešních lidí má společného jmenovatele. Je to uspěchaná doba a stres. Prostě se holt lidé o ta svá tělíčka nestarají. Pro mne je to něco nesrozumitelného a těžko pochopitelného. Koupí si nové auto, každou neděli je vysávají, umývají, leští a nevím co ještě. Ale že by se stejnou pravidelností opatrovali své tělo, tak to ne. To nemá základní logický potenciál," kroutí hlavou opálený masér, když sedí u starého notebooku v malinkaté místnosti hned vedle masérského lůžka.

Do něj si dvěma silnými prsty klepe diagnózy. Prý takovou laxnost k vlastní tělesné schránce nikde na světě nezažil.

„Ale my Češi to máme v povaze. V hospodě po pěti pivech děláme revoluce a přestavujeme národní fotbalový tým. Stejně tak jako se strachem a potichounku tolerujeme zkažené politiky, nechutný společenský vývoj dnešního světa, tak zavíráme oči nad péčí o vlastní tělo. A ono to prostě bez údržby fungovat nebude," říká František Urban, kterého při práci neuvidíte oblečeného jinak než v doktorsky bílých kalhotách a triku.

Masér František Urban

František Urban v akci. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Maséra musí mít člověk zakódovaného v sobě

Ani po třech desetiletích praxe však nechce slyšet, že by svou profesi znal dokonale. Zakládá si na kvalitně odvedené „řemeslné" práci podepřené dovedností pracovat i s psychologií člověka.

„Říká se tomu stavovská čest, což je však dnes pro mnoho lidí neznámým pojmem," usmívá se s tím, že učit se maséřině je potřeba celý život.

„Třeba právě Číňané to mají jaksi více dáno než my Středoevropané. Oni umění masérství dědí po generace. Já měl to obrovské štěstí, že si mne jeden z takových Číňanů, mistr v oboru, vybral aby mi předal, co umí. Pro to stát se dobrým masérem musí mít člověk i něco zakódovaného v sobě samém, musíte skutečně cítit tělo, umět ho pochopit. A to je dar, který mi příroda nadělila. Já s ním celý život pracuji a snažím se jej jen zdokonalovat," vysvětluje František Urban.

Jakou filozofii káže, takovou se snaží sám uskutečňovat. Necelá hodina prožitá na jeho masážním stole je i emotivní záležitostí. Tichá stylová hudba, vůně tyčinek a emulzí umocňuje vjem masáže.

„Není masáž jako masáž. Je důležité, abychom si nezapomínali vážit svého zdraví a života vůbec," uzavírá „dědeček masér", jak Františka Urbana mnozí nazývají.