Tradiční bašta milovníků kvalitního piva a dobrého jídla. Na dobrém jméně podniku pracuje už bezmála šestnáct let Olomoučan František Lorenc a opřít se může o tým spolupracovníků, který se za ta léta obměnil jen minimálně.

Založením je dobrodruh a možná i proto nedávno kývl na výzvu, aby se ujal dlouho uzavřené restaurace Potrefená Husa. Teď se tedy stará o dvě významné olomoucké restaurace – a zjevně ví, co chce.

„Drápal byla dříve pivnice, udělali jsme z ní kultivovanou restauraci se specifickou klientelou, na kterou cílíme. Máme plno téměř každý večer, místa se u nás často objednávají dopředu. Za celou dobu existence nás nepotkala žádná krize, držíme stále vysoký standard a na to jsem hrdý,“ říká František Lorenc, který stál nedávno před dalším životním rozhodnutím.

Aby tam nebyla banka

„Jednal jsem s majitelem objektu v Opletalově ulici, kde bývala Potrefená Husa. Dohodli jsme se, že povedu restauraci řetězce s názvem Lokál, ale nakonec z toho sešlo, protože majitelé sítě neměli dobrou odezvu z regionálních projektů. V Brně a Plzni jim restaurace nešlapaly podle představ, tak vzdali i plány v Olomouci. Ale já jsem došel k závěru, že tohle tradiční místo chci a výsledkem je vznik restaurace U Mořice,“ popisuje peripetie patriot, který nechtěl dopustit, aby se krásné prostory staly třeba sídlem banky.

„Potrefená Husa totiž vůbec nebyl špatný projekt, Olomoučané si ji oblíbili. Chtěl jsem na to navázat, proto jsme se s architektem hned pustili do práce a vytvořili jsme koncept, v němž je vysoké sezení, které měli lidé rádi. Snažili jsme se zachovat dispozice tak, jak je znali zákazníci Potrefené Husy. Přidali jsme jen pivní tanky pro milovníky plzeňského, protože tak mají hosté stále nápoj čerstvý, bez pasterizace, což oceňují,“ vypočítává změny František Lorenc.

Ohled na blízký chrám

U Mořice ale podle něj nemyslí jen na muže pivaře, stojí i o návštěvy jejich protějšků.

„Do hospod dnes ženy chodí nejvíce ve středním věku. Máme pro ně speciální točený jablečný cider, vybrali jsme pro ně výborná vína od čtyř významných vinařů a tím jsme také doladili jídelníček, který vlastně ještě testujeme, abychom zjistili, co lidem nejvíce chutná a co požadují, “ dodává provozovatel.

Interiér restaurace je sladěný se sousedním chrámem svatého Mořice, podle nějž dostala restaurace i název.

„Vybrali jsme takové prvky, abychom se odlišili, ale zároveň vzdali poctu historickému gigantovi v sousedství.  Uvnitř restaurace jsme umístili sérii obrazů s vazbou k místu, ven jsme zakomponovali letní zahrádku s citlivým ohledem na jedno z nejhezčích míst ve městě.“

Kouření? Zbytečná hysterie

Kapacita obou restaurací Františka Lorence je shodná. Drápal pojme najednou až 300 hostů, U Mořice může sedět až 150 lidí uvnitř a 150 venku.

„Důležité je, aby k nám chodili lidé. Aby je neodrazovaly kampaně spojené se zaváděním EET nebo zákazem kouření.  Sám o EET marně přemýšlím, když chci přijít na to, v čem jsou klady jeho zavedení. Záporů bych mohl vyjmenovat mnoho, ale plus tam nevidím žádné. Nejvíce mi vadila ta kampaň, kolik za vybrané daně postavíme nemocnic a že kdo zdraží, ten přizná, že je zloděj. Nás ten systém stál 280 tisíc u Drápala a 250 tisíc U Mořice, dlouho na něj budeme vydělávat. Vždyť tohle musel zákonitě každý promítnout do cen, zvedali je všichni. A ne proto, že kradou.  Od lidí z Prazdroje vím, že v republice se nedávno zavřelo tři a půl tisíce hospod. To o něčem svědčí. Ale chybět nebudou, hospod je pořád dost,“ dává prostor své kritice vládních opatření František Lorenc.

„ A kouření? Zbytečná hysterie. U nás se nekouří tři roky a žádný binec před dveřmi nemáme. A kuřáci jsou často sobci. Nehledí, že vedle nich obědvá babička s vnukem, klidně jim nad talíře vyfukují kouř z doutníku, což jsem viděl na vlastní oči. To je znak české společnosti – sobeckost a neúcta,“ je přesvědčený majitel Drápala a U Mořice, podle něhož by řešením bylo povolení odvětraných kuřáren bez obsluhy.

„Hosté se teď přesunuli na zahrádky a přitom všichni volají po klidu. Ale kam mají po 22. hodině jít? Množí se udání na noční provoz, ale komu může vadit, když si na zahrádce lidé tlumeně povídají? Vždyť ani v západních zemích, ani v Polsku tak brzy nezavírají.  Jen v Severní Koreji, kam jsem měl nedávno možnost se podívat, je o půl desáté ve městech vymeteno. S hlučnými hosty se dokážeme vypořádat sami. Sankce jsou zbytečné. Udání je teď ale stejně jako v devadesátých letech,“ nechápe podnikatel.

Hrajeme si na Salzburg, ale blížíme se Užhorodu

 A ještě na něco si místní patriot postěžoval: „Musím ocenit, jak mi vyšli vstříc radní, kteří projevili zájem o kvalitní podnik. Čemu ale nerozumím, je přístup různých odborů radnice. Třeba památkáři mají problém úplně se vším, přitom neměří všem stejným metrem. Nechtěli nám povolit ani výčepní stůl, přestože kousek dál, na náměstí, je dokonce výčep s boudou. Hrajeme si na Salzburg a spíš se blížíme Užhorodu,“ uzavírá rozjímání podnikatel, který se teď s trochou nadsázky bude snažit přesvědčit Olomoučany, že se nevyDrápal nahoru proto, aby se UMořil.

(pen)