Kořeny automobilového průmyslu sahají až do druhé poloviny 18. století. Mezi první úspěšné konstruktéry dopravních prostředků poháněných parním strojem patřil například skotský vynálezce James Watt, nebo francouz Joseph Cugnot, jehož parní stroj uvezl v roce 1769 čtyři lidi a dokázal se pohybovat rychlostí až devět kilometrů v hodině.
Skutečná éra automobilismu však započala vynálezem čtyřdobého spalovacího motoru, který mezi lety 1862 a 1866 vyvinul Němec Nicolaus Otto. Když si pak Karl Benz v roce 1885 nechal v německém Mannheimu patentovat svou motorovou tříkolku, byl první skutečný automobil na světě.
První elektromobil (1834)
Vozidla poháněná elektrickou energií představují zelenou alternativu k automobilům na fosilní paliva a zažívají v 21. století velký boom. Věděli jste ale, že první elektromobil spatřil světlo světa již v roce 1834? Američan Thomas Davenport sestrojil první vůz s bateriovým pohonem celých deset let předtím, než se Karl Benz vůbec narodil. Ve své době se však nesetkal s pochopením.
Tehdejší americký patentový úřad (USPTO) mu odmítl vydat patent, protože jeho pracovníci nedokázali pochopit, jak vlastně elektrický motor funguje. „Vláda nikdy předtím neudělila patent elektrickému zařízení,“ vysvětlují historici z New England Historical Society. Davenport proto musel shánět svědectví vědců, kteří viděli jeho stroj v provozu a potvrdili jeho originalitu.
Patent se mu podařilo získat o tři roky později a se svým vynálezem měl velké plány – nahradit ve vozidlech parní motory. Jeho baterie však nebyly spolehlivé a především nedokázal přesvědčit ostatní, že má elektrický pohon budoucnost. Thomas Davenport zemřel v roce 1851 ve věku 48 let v naprosté chudobě. Americká asociace elektrické energie NELA ocenila jeho vynálezy teprve v roce 1910.
První smrtelná nehoda (1869)
Při dopravních nehodách zemře podle Světové zdravotnické organizace přibližně 1,35 milionu lidí ročně. Ta první se odehrála již v roce 1869, téměř dvacet let před běžně uznávaným termínem vynálezu prvního automobilu. Karl Benz si sice v roce 1885 nechal patentovat první spolehlivé benzinem poháněné vozidlo, automobily, poháněné většinou parním strojem, však existovaly již předtím.
Psal se 31. srpen 1869, když se řidička, vědkyně Mary Wardová, společně se třemi muži v jedné takové parní „lokomotivě“ proháněla irským hrabstvím Offaly. Při prudké zatáčce se neudržela a dopadla přímo pod kola svého vozidla, které ji přejelo a na místě zabilo. Soud tehdy vyhodnotil smrt ženy jako nehodu, za kterou nebyl nikdo stíhán.
První volant (1894)
Říkáte si, že volant přece s automobilům patří odjakživa? Chyba. Vymyslel ho až Francouz Alfred Vacheron v roce 1894, tedy téměř deset let poté, co Karl Benz představil svou benzinovou tříkolku. Do té doby se automobily ovládaly kormidlovou pákou, podobně jako lodě.
Tehdejší vozidla samozřejmě neměla takové vymoženosti, jako je například posilovač řízení. I tak ale bylo zatáčení snazší, než by tomu bylo u moderních vozů. Kola tehdejších automobilů totiž byla menší a připomínala ta na bicyklech. Byla tedy daleko lehčí a o vozovku se opírala menší plochou.
A vůbec první posilovač řízení? Pokusy o usnadnění ovládání automobilů se objevovaly již od počátku, vůbec první skutečně funkční posilovač však až v roce 1926 představil inženýr Francis W. Davis ze společnosti Pierce-Arrow. Masivního rozšíření se však dočkal až během druhé světové války, kdy ho začala hojně využívat americká armáda.
První zatčení za vysokou rychlost (1899)
Vůbec prvním člověkem, který byl zatčen za příliš rychlou jízdu motorovým vozidlem, se 20. května 1899 stal šestadvacetiletý Američan Jacob German z New Yorku. Pracovník společnosti Electric Vehicle Company tehdy uháněl závratnou rychlostí 19 kilometrů v hodině, newyorské vyhlášky přitom stanovily veškerým dopravním prostředkům maximální rychlost třináct, a v zatáčkách dokonce pouze šest kilometrů za hodinu.
German měl tu smůlu, že si ho všiml policejní důstojník John Schuessler z newyorské cyklistické hlídky, který byl známý stíháním cyklistů a řidičů koňských spřežení v ulicích Manhattanu. Policista hříšníka na svém bicyklu dohonil a zadržel. Deník New York Times tehdy napsal, že German jel „krkolomnou rychlostí“.
První rychlostní limit pro motorová vozidla (1901)
Pokud si myslíte, že se rychlostní limity rozšířily až s nástupem automobilismu, pak jste na omylu. Již v roce 1652 začal v New Yorku platit zákon, podle kterého nesměli řidiči vozů poháněných koňmi projíždět ulicemi města cvalem. I pozdější omezení se vztahovala především na koňské povozy a cyklisty.
To se změnilo v květnu roku 1901 v americkém státě Connecticut. Tamní vláda tehdy schválila zákon, který stanovil všem motorovým vozidlům nejvyšší povolenou rychlost 19 kilometrů v hodině ve městech a 24 kilometrů v hodině na dálnicích. Hranice přitom mohla být ještě nižší.
Zastupitel Robert Woodruff totiž původně navrhoval třináctikilometrový limit ve městě a na dálnicích o šest kilometrů za hodinu vyšší. Nakonec byl sice schválen benevolentnější návrh, řidiči však byli upozorněni, aby při průjezdu kolem koňských povozů zpomalili. Stát totiž nechtěl, aby motorová vozidla koně plašila.
První stěrač (1903)
Stěrače patří k vybavení, bez kterého si moderní vozidla nedovedeme představit. Na automobilech se však poprvé objevily teprve v roce 1903. Za jejich vynálezkyni je považována američanka Mary Andersonová, ačkoli s podobným řešením přišli zhruba ve stejnou dobu další dva inovátoři.
Podle legendy Andersonová na přelomu století během mrazivého vlhkého zimního dne cestovala do New Yorku a povšimla si, že řidiči přes přední skla zakrytá mokrým sněhem nevidí na cestu. Andersonová proto okamžitě začala s nákresy zařízení, které by dokázalo při špatném počasí pomoci.
Po několika neúspěšných pokusech dokázala sestrojit prototyp, který opravdu fungoval. Tvořila ho sada dřevěných ramen potažených gumou, která byla napojena na páku u volantu. Když řidič za páku zatáhl, systém vodičů pohyboval s rameny, která tam a zpátky klouzala po předním skle a dokázala odstranit kapky vody, sníh i další nečistoty. V létě se pak stěrače daly odstranit a uschovat na další zimní období.
Patent na své „zařízení na čištění skel elektrických automobilů a dalších vozidel od sněhu, ledu a plískanice“ Andersonová získala 10. listopadu 1903. Vynález se pokusila prodat kanadské výrobní společnosti, ta však odmítla se slovy, že „zařízení nemá praktický význam a nemá žádnou finanční hodnotu“.
Neprozřetelnost Kanaďanů se ukázala již o pár let později. Stěrače totiž navzdory kritice, že mohou odvádět pozornost řidičů, získávaly bleskově na popularitě a o deset let později se staly běžnou součástí automobilové výbavy.
