V součtu prohrály celou semifinálovou sérii s jihomoravskými Panenkami 0:3 na zápasy.

„Rozhodující v tomto souboji bylo hned první utkání ve Veselí. Tam jsme prostě měly vyhrát a odjíždět z Veselí se skóre 1:1. V Olomouci by se hrálo úplně jinak,“ je přesvědčená olomoucká kapitánka Veronika Hejtmánková.

Rozhovor

Svazoval vás v domácím utkání fakt, že musíte bezpodmínečně vyhrát?

Začátek utkání byl ve znamení obrovské snahy, ale zároveň nervozity, protože jsme věděli, že prostě musíme. Tak strašně jsme chtěly, že jsme dělaly chybičky, které je dostávaly na koně. Dávaly nám ze začátku zbytečné góly. My jsme ztrácely míče a v šancích trefovaly gólmanku Zvoničovou. Ne že by nás vychytala, ale my jsme ji prostě trefovaly.

Pár minut před koncem se vám přece jen podařilo skóre vyrovnat. V čem byli hosté nakonec lepší?

Trenér Sabadka si vzal ve správný okamžik time out a v momentě, kdy jsme je dotáhly, tak ony nám odskočily na dvě tři branky a zase jsme je musely dotahovat na novo. Bylo to o jedné střele, nebo jedné chybě. Bylo vidět, že obě dvě družstva vědí, co mají hrát.

Říkáte, že rozhodující byl již ten první zápas ve Veselí, ve kterém jste po většinu utkání vedly. Proč se to nepodařilo dotáhnout do vítězného konce?

Posledních sedm minut jsme prohrály 5:1 a přitom jsme to utkání hrály opravdu dobře. V prvním poločase se Veselí v uvozovkách jen dívalo, jak hrajeme. Škoda, že jsme neodskočily na větší rozdíl ve skóre, ale hrály jsme přesně to, co jsme chtěly. V prvním utkání se zlomila celá série.

Druhý zápas na jihu Moravy byl již z vaší strany více odevzdaný?

To druhé utkání jsme odehrály taky dobře. I když výsledek vypadá hrozivě, tak to vůbec nebylo tak strašné. Výborně zachytala Lenka Černá a my jsme již potom neměly morální síly.

Na krku se vám houpe bronzová interligová medaile. Je to taková náplast za vyřazení v play off?

S třetím místem v interlize jsme určitě spokojené, protože si vezměte cíle, které jsme si dávaly před začátkem s nástupem trenéra Malínka. Ambice byly play off a uhrát semifinále nebo medaili v české lize. O medailích z interligy v podstatě nikdo nemluvil, ale po tom parádním podzimu ambice samozřejmě stouply. Myslím, že jsme tam, kde asi letos máme být.

Před rokem jste s Veselím prohrály poslední zápas sezony rovněž o jedeno gól. Proč se vám na ně tak nedaří?

Vylámaly jsme si na nich zuby už poněkolikáté za sebou. Chvilkami je dostaneme na koně zbytečnými chybami a neproměněnými šancemi. To nás ubíjí a i když pak předvedeme dobrou hru, tak to prostě nestačí. Mají takový náskok, že to nejsme schopny dotáhnout.

Navíc jim není cizí taktika, že si rády poleží na palubovce a načerpají nové síly.

Oproti loňsku to nepředváděly ani u nich ani tady. Ne že bych se chtěla nějak zastávat polehávání, to vůbec ne, na to mám pořád stejný názor, ale letos to opravdu nebylo tak markantní jako loni. Letos ty zápasy byly odehrány v daleko větším tempu.

Loni jste to dotáhly až do finále. V čem byl největší rozdíl mezi letošní a loňskou Zorou?

Letos jsme se po zdravotní stránce skládaly do play off až těsně před zápasy. Na jaře jsme chodily na tréninky v sedmi osmi hráčkách a tak jsme si povídali, jak se hraje házená. (směje se) Samozřejmě se trénovalo, ale zranění bylo hodně. Jen se podívejte, jak jsou všechny hráčky obvázané. Když se ráno probudíme, tak si říkáme: „Je nějaké místo, které mě nebolí?“ (smích) Trochu jsme byly limitovány v agresivitě, protože jsme už fakt jely přes bolest.

Tradiční otázka: Co Veronika Hejtmánková a příští sezona?

(dlouho přemýšlí s odpovědí) Já jsem do letošní sezony nastupovala po dohodě s trenérem Malínkem, který mě přemluvil jako kamarád. Tak jsem řekla dobře, budu tam pomáhat mladým a nakonec to dopadlo tak, že jsem vydržela až do konce. Ale já myslím, že už stačilo…

MIROSLAV MAZAL