Ta zářila v dresu Zory až do roku 2004, kdy byla součástí týmu, jenž obhájil titul, a pak se odešla hledat své štěstí do zahraničí. Po dvouletém angažmá v norském Bergenu přestoupila do německého klubu Thüringer HC a v jeho dresu by se teď měla předvést svým fanouškům v Olomouci.

Lucie Fabíková, která se netají vřelými city k hanácké metropoli, se na zápasy proti své Zoře hodně těší: „Je tu spousta hráček, se kterými jsem i já hrála, a nebudu vykládat, že to není rivalita. Určitě to bude i naopak a pan Krejčíř si na mě něco připraví,“ usmívá se.

Rozhovor

Účast vašeho klubu Thüringer HC na Poháru míru se podle mých informací začala připravovat už o loňských Vánocích. Co všechno jste pro to musela udělat?
Hodně se toho odehrálo, když k nám přestupovala Katka Růžičková, protože za ni všechno vyřizovala Monika Ludmilová a to je v Německu obrovská legenda. A tím, že ona pochází z Olomouce a několik let kvůli Monice jezdil na Pohár míru Mainzlar, tak se jí náš trenér zeptal a Monika samozřejmě turnaj vychválila.

To ale určitě nebyl jediný důvod, ne?
Sledovali jsme i to, že Olomouc hraje dobře a vyhraje titul, navíc jsem o tom trenérovi říkala v podstatě už dva roky. Ale nešlo tolik o házenou, jako o to, že rozmazlení Němci říkali: „A co tam budeme jako dělat?“ a „Co ta Olomouc vlastně je? To je vesnice, jo?“ Já jsem se vždycky jenom podívala a říkám: „Jak vesnice, vždyť to je druhé nejkrásnější historické město“. A trenér prý, které je to první… Oni nás berou vyloženě jako úplnou vesnici.

Takže dostane Olomouc šanci přesvědčit východní Německo, že není vesnicí?
Měli jsme možnost si vybrat, jestli budeme v Kostelci na Hané, nebo v Olomouci. Jéžiši, tak už se konečně po letech dostanu domů a trenér nás zavře do Kostelce? Tam je nádherný sportovní areál, ale byly bychom tam jen pro házenou. Zatímco v Olomouci na Zoře je člověk dvě minuty od centra a má tam všechno. Trenér po mně chtěl, abych objektivně vybrala, co pro nás bude lepší, a tak jsem se snažila diplomaticky naznačit, že by se v Kostelci mohl nudit.

A jak to tedy dopadlo?
Nakonec dobře, budeme v Olomouci. Původně měl náš pobyt trvat od neděle do neděle, ale teď už se sem náš trenér tak těší, že když tam byl naposledy pan Růžička (předseda DHK Zora Olomouc – poz. red.), tak se ptal, jestli by bylo možné přijet už v sobotu. Nakonec to tedy vypadá, že budeme v Olomouci docela dlouhou dobu, od soboty až do další neděle, což mi vůbec nevadí. (smích)

Není to na druhou stranu pro vás zavazující, když je z německé strany tak velké očekávání?
No, je pravda, že Němky jsou neuvěřitelně náročné. Když se s nimi člověk kamarádí, tak ho berou všude, a ty samozřejmě musíš mluvit jejich řečí. Většinou mají velké domy, neustále vedou společenský život, na vánoční trhy jsme byli u jedné spoluhráčky, na grilování u další a vždy do rodiny. Když budou tady, tak je vezmu samozřejmě taky do rodiny, ale bude to pro ně v našem tři plus jedna rozdíl, zvlášť když moje rodina německy nemluví.

To snad abyste připravila spoluhráčkám nějaký program, ne?
Už jsem jim vymyslela, že je vezmu na nákupy, protože to má vždycky úspěch. (smích) Když nás loni před důležitým turnajem vyhodil trenér na pět hodin do shopping parku, tak měl vystarané a my jsme mu byly vděčné na půl roku. Ale to je vyzkoušené, několikrát nám to udělal i pan Krejčíř v reprezentaci. Spoluhráčky hlavně chtějí zažít nějakou českou kuchyni, protože ta se nejlépe hodí k pivu, a taky slyšely o tvarůžcích, tak jsou na ně moc zvědavé.

A co od Poháru míru čekáte vy?
Na jednu stranu se nemůžu dočkat, ale zase se budu chtít hodně ukázat. Strašně se těším, Pohár míru měl vždycky hodně velkou úroveň. Navíc týden budu doma a doufám, že porazíme Olomouc. Je tu spousta hráček, se kterými jsem i já hrála, a nebudu vykládat, že to není rivalita. Určitě to bude i naopak a pan Krejčíř si na mě něco připraví. Je to v dobrém, ale je to soutěživost.