„Přes třicet let jsem pracoval jedenáct měsíců v roce. Cítím se opotřebovaný, hlavně psychicky,“ poznamenala za nedlouho osmašedesátiletá házenkářská legenda.

Vyhrál jste s Veselím titul. Jak si to užíváte?
(úsměv) Čistím si hlavu. Momentálně zpracovávám závěrečné analýzy jak play–off, tak i celé sezony. Navíc v pondělí jsem si napsal úkoly, které chci všechny udělat, a je to pěkný seznam, asi tak na rok. Kromě posekané trávy jsem nezvládl snad zatím nic. Musím se postarat o zahradu, vyměnit okna a další věci, na které nebyl dřív čas. A v neposlední řadě dávám dohromady své házenkářské vzpomínky, které bych rád jednou také vydal.

Jak jste vítězství oslavil?
Měl jsem dvě oslavy. Vnuk měl tři roky, takže jsem hned v neděli vystoupil s manželkou v Hradišti, ostatní pokračovali do Veselí na plánovanou oslavu. My jsme tam přijeli až v deset večer. Dal jsem si dvě piva a jednu whisky. Taky jsem si vychutnal vítězný doutník, který jsem měl s sebou již v sobotu. Myslím, že ani holky to netáhly nějak dlouho, přece jenom únava byla obrovská.

Věřil jste před sezonou, že můžete dosáhnout takového úspěchu? Veselí určitě nebylo považované za nějakého výrazného favorita…
Já jsem tomu věřil. Chtěl jsem s týmem hrát o první dvě místa. Když jsem to řekl manželům Břečkovým (Zdeněk a Ivana, majitelé klubu – pozn. red.), tak mi to z plánu vyškrtli. (smích)

Já jsem ale věděl, že pokud bude tým zdravý, tak na to bude mít. Kromě chřipkové epidemie se nám problémy naštěstí vyhýbaly. Ještě že tak. Jde vůbec najít na tom letošním ročníku nějaká negativa?
Mrzí mě prohra s Moskvou v poháru a domácí porážka se Zlínem (na podzim o jednu branku – pozn. red.).

Šlo předběhnout Michalovce a dosáhnout tak na první místo v interlize?
Právě zápas se Zlínem to mohl změnit. Naše poslední utkání se pak hrálo u nich, a to jim šlo do karet. Ale nechali jsme za sebou Šalu, Olomouc i Bratislavu, to je velký úspěch. Nemůžu říct ani slovo proti tomu, co holky v sezoně předvedly. Na druhou stranu jejich výkony byly podmíněné těžkou prací.

Co vás během ročníku nejvíc potěšilo?
Právě to, že se nám vyhýbala zranění, což bylo i důsledkem tréninku a skvělou přípravou.

Kdo z kádru má největší podíl na zisku titulu?
Určitě Černá, Fleková a Kočí. Prostě ty starší hráčky byly tahounkami. Pak se k nim přidá takový dvacetiletý bažant jako je Štěrbová, holka s dynamitem v ruce. Ona se ještě potřebuje vyhrát, jinak má všechno. Hraje od začátku klidně s jedním zavřeným okem nebo se zraněním. V rozhodujícím zápase jí převrátili loket, říkala mi, že necítí balon v ruce. A pak dá takový vítězný gól.

Co vám vlastně proběhlo hlavou při její rozhodující brance?
Já se v závěru nekoukám ani na sedmičky, natož na devítky. Právě jsem přemýšlel, na koho dál hrát osobní obranu. Říkal jsem si, že nás kdyžtak čeká poslední zápas doma, kde by nás určitě podržela Lenka Černá. Najednou bylo v hale mrtvo. Šťastná, zato nádherná branka bez nějaké teče. Nikdy jsem nic podobného na vrcholové úrovni neviděl. Byla to taková krásná tečka za mojí trenérskou kariérou.

Kapitánka Olomouce Veronika Hejtmánková vyzdvihla vaše taktické tahy během finálové série. Potěšilo vás to?
Nic takového se ke mně nedoneslo, ale když to teď slyším, tak mi to je určitě příjemné. Mezi Veselím a Olomoucí panuje docela velká nevraživost. Veroniku jsem vedl, považuju ji za super holku. Jediná ze soupeřek po zápase přišla, pogratulovala mi a řekla, že jsme zaslouženě mistři. Ostatní holky byly naštvané, jedině Veronika to dokázala přijmout. Tímto jí ještě jednou děkuju.

Zároveň ale vašemu týmu vyčítala časté ošetřování, potažmo zdržování hry. Podle ní to není v duchu fair play. Souhlasíte?
Bohužel nemůžu, protože to nebyla taktika. Víte, jak ty naše holky po zápase vypadaly? Jedna neviděla na oko, druhá měla škrábance, jak kdyby šla z flámu. Flekovou jsem skoro nepoznával. Házená je tvrdý sport a vždy záleží na osobní odvaze. Žádná z našich hráček si nelehla úmyslně jen tak na půlce.

ČTĚTE TAKÉ:Kapitánka Zory Hejtmánková: Veselí nehrálo fair-play

Po finále jste ohlásil konec trenérské kariéry. Je to konečný verdikt, nebo je možné, že svoje rozhodnutí ještě časem přehodnotíte?
Konečný verdikt. Do Veselí jsem šel pomoct. Loni v březnu za mnou přišli manželé Břečkovi, abych jim pomohl. Po dvou zápasech z toho byla smlouva. Za tři měsíce se moc stihnout nedalo, ale alespoň jsem poznal hráčský kádr. Novou sezonu jsem si dirigoval od začátku až do minulé neděle. Břečkovi chtěli, abych ještě pokračoval, ale mně bude v září osmašedesát. Přes třicet let jsem pracoval jedenáct měsíců v roce. Cítím se opotřebovaný hlavně psychicky.

V září jste v rozhovoru pro Deník připustil, že byste uvažoval nad převzetím reprezentace, kdyby přišla nabídka. Stále to platí?
Mluvilo se jen o pomoci. Sešli jsem se s Jirkou Tkadlacem (současný reprezentační trenér – pozn. red.) a něco podobného jsme zamítli. Samozřejmě mám připomínky k reprezentaci, ale ne k trenérovi. Spíše jde o chuť reprezentovat, o neopodstatněné omluvenky. To já nesnesu.

Máte za sebou více než třicet let vrcholového trénování. Když si vzpomenete na svoje předchozí angažmá, které bylo z vašeho pohledu nejúspěšnější?
Každopádně se Slávií, se kterou jsme vybojovali tři roky po sobě double. Dále pak angažmá ve slovinské Lublani, kde jsme udělali čtvrté místo. O tom se tam psalo snad ještě půl roku. Rád vzpomínám i na první titul se Zlínem. Zažil jsem ale i velké prohry.

Kam řadíte letošní triumf s Veselím?
Absolutně nejvýš. Nikdo nám nedával ani zbla šancí, všichni favorizovali Olomouc. Přitom nechápu proč. Vždyť Veselí je od začátku pokaždé do čtvrtého, pátého místa. Asi protože jsme kdesi na kraji u řeky Moravy. Titulu si obrovsky cením, protože jsem už prakticky v podůchodcovském věku. Je třeba ale zdůraznit, že bez pomoci manželů Břečkových by to nebylo vůbec možné, a to nejde jenom o finance.

Jak si ceníte úspěchů s reprezentací?
Byli jsme druzí na světě, pátí na olympiádě, což pro mě bylo trochu zklamání. Prohráli jsme jeden zápas z pěti, porazili Čínu i Jugoslávii, bohužel nás systém turnaje výš neposunul. S reprezentací jsem na mistrovství světa neskončil nikdy hůř než pátý.

Co bude teď dělat Jiří Zerzáň, když skončil s trénováním?
Chvilku si budu užívat radost z titulu, ta je vždycky taková spontánní. Jinak se cítím fyzicky docela dobře, zato psychika je hodně opotřebovaná. Chci se do házené dál zapojovat. Pokud vznikne trenérská asociace, rád bych se i na jejím chodu podílel.