Tento sport si získává čím dál více fanoušků a stává se masovou záležitostí. I proto byla jen otázka času, kdy i na Hané vznikne první klub in-line rychlobruslení. Jmenuje se Tempish in-line a funguje několik měsíců, přesto dosáhl několika významných úspěchů.

U jeho zrodu stál člověk nadmíru povolaný, spolumajitel firmy vyrábějící brusle, vášnivý fanoušek tohoto sportu a nyní už i závodník Tomáš Hromádka.

„Člověk nemusí umět žádný trik, musí se umět pohybovat dopředu a jde o to, kdo bude v cíli dřív,“ vysvětluje jednoduchost, krásu a podstatu „nového“ sportu v jednom.

Co vás vedlo k myšlence založit v Olomouci klub rychlostního in–line bruslení?
Vedlo nás k tomu to, že nic podobného v Olomouci nebylo. Vyznavači tohoto sportu se nijak nesdružovali a nikdo se tomu organizovaně nevěnoval. Byli tu jednotlivci, kteří se o in–line bruslení zajímali, a my jsme pojali myšlenku nějakým způsobem je zastřešit. Jako spolumajitel firmy vyrábějící brusle jsem k tomu měl blízko, a tak jsme společně s Adrianou Andrésovou (úspěšná závodnice, pozn. red.) iniciativně přistoupili k založení občanského sdružení.

To zřejmě znamená určitý posun od individuálního pojetí tohoto sportu.
Je to vyloženě týmová práce. Připodobnil bych to k cyklistům, když jedou závody a jeden z nich je vynikající spurtér, tak ho nechají jeho kolegové odpočívat a on pak v cíli všem ujede. Podobné je to u in–line bruslení. A nejenom při závodech, ti lidé se mohou sdružovat tím, že spolu jezdí na závody, sdílejí stejné zázemí. To vychází z faktu, že ten sport je pořád amatérský, v Čechách se nejezdí na profesionální úrovni.

Jak velký je to sport? Kolik je třeba u nás klubů?
Klubů je už relativně dost, v České republice fungují přibližně pět let. Samozřejmě to má vzestupnou tendenci. Evidentní nárůst je vidět už z toho, že se v Česku jezdí dva velké seriály závodů. Ale téměř každou sobotu jsou někde dva, tři, čtyři regionální. Člověk už si může vybírat, na které pojede.

Olomoucký Tempish in-line klub

Proč by vlastně měli lidé přecházet od rekreačního bruslení k tomu závodnímu?
Od chvíle, kdy fitness bruslení přešlo od dětí k dospělým, tak je patrná neustálá snaha lidí jezdit rychleji. Asi je to přirozená vlastnost. Člověk se chce porovnávat, jak je na tom po fyzické i technické stránce. Z toho se to vyvinulo. Jsou tu samozřejmě i další sporty, které se na in–line bruslích provozují, jako hokej nebo agresivní bruslení na překážkách, ale to už jsou specifické typy bruslení, které vyžadují určité triky nebo hřiště, rampy a podobně. Fitness bruslení je o tom jet nějakou vzdálenost. Speedové je v podstatě to samé. Díky tomu je taky nejmasovější. Člověk nemusí umět žádný trik, musí se umět pohybovat dopředu a jde o to, kdo bude v cíli dřív.

Pro jakou věkovou skupinu jsou in–line závody?
Závody jsou otevřené pro absolutně všechny amatéry, proto se jich zúčastňují malé děti od čtyř let až po bruslaře, kterým je přes sedmdesát. Jsou tam i tací, kteří v podobném věku jezdí špičkově. To nedávno potvrdila jedna Italka v Ostravě, která jela prestižní vzdálenost 33 kilometrů a až do cíle se držela v první skupině, dlouho byla dokonce ve vedení, měla náskok až 30 vteřin, a je jí 52 let. Ve finiši ji přespurtovala třiadvacetilatá Kolumbijka, ale výkon Italky byl neuvěřitelný. Skutečně je běžné, že na stupních vítězů vedle sebe stojí jakoby otec se synem.

Je nějaký rozdíl mezi bruslemi pro fitness a speed, nebo si můžu nazout obyčejné a vyrazit na rychlobruslařský závod?
Je tam velký rozdíl. Samozřejmě na start může člověk přijít s čímkoliv a ten okruh vždycky objede a tak to taky na každém startu je. Samozřejmě na obyčejných bruslích nelze dosahovat takových výsledků, jako na těch speciálních. Základní rozdíl je v tom, že jsou osazeny velkými kolečky 100–110 mm, jsou tvrdší, bota je velice nízká a končí těsně nad kotníkem. Díky tomu je i trochu jiná technika, aby se tam ta velká kolečka naskládala, tak musí být dlouhá lišta a brusle se hůř ovládá.

Jakou mělo založení klubu odezvu a jakým způsobem vlastně fungujete?
Z historického hlediska je klub velmi mladý. Občanské sdružení bylo založeno v lednu, samotný klub pak vznikl prakticky s prvními závody, které se odjely v dubnu. Takže máme za sebou v podstatě měsíc a půl závodní kariéry.

Přes toto mládí má klub vynikající výsledky. Jak jste to dokázali?
Vzhledem k tomu, že jsme se na založení připravovali už v průběhu loňského roku a mapovali situaci, tak se nám vydařil poměrně fenomenální tah. Do klubu jsme dokázali natáhnout některé volné jezdce, kteří ještě nebyli registrováni v žádném klubu. Nadšením, čistou transparentností a naší představou, jak by takový klub měl fungovat, se nám pak povedlo přivést i jezdce, kteří byli etablováni v jiných klubech. Naše myšlenka jim byla sympatická a přešli k nám.

Jaký jste vzbudili ohlas na in-linové scéně?
Okamžitě po vstupu do soutěží se o našem klubu ví i mezi profíky, kteří se u toho pohybují. Díky tomu, že se objevujeme velice často na bedně, tak se o nás ví. Nástup se nám podařil víc, než jsme doufali.

Jak drahá je to záležitost?
Každý člen toho týmu, když trénuje, tak najezdí denně nebo obden 50 kilometrů, takže za týden třeba 150 a jedna sada kvalitních koleček vydrží 500 a více kilometrů. To znamená, že za 14 dní ta kolečka sjede. A jedna sada stojí 1500 až 2000 korun. Právě díky našich výsledkům věříme, že se nám podaří oslovit i sponzory a získat další finance pro podporu klubu.

Může se do klubu přihlásit i úplný amatér, nebo je to nastavené jinak?
Máme takové dvě linie. Jedna je taková, že se člověk může stát členem občanského sdružení Tempish in–line. To je absolutně otevřené. Pokud si člověk přečte naše stanovy a je sympatizantem tohoto sportu, tak se může stát členem spolku, klidně bez jakýchkoliv sportovních ambic. Samozřejmě budeme rádi, když se aktivně zapojí do chodu sdružení, ať už jde o výchovu mládeže, anebo bude jako fanoušek chodit na závody. Vítáme kohokoliv, komu je to blízké, a může to být samozřejmě i právnická osoba, která podporuje třeba výstavbu stezek. Mohou to být učitelé tělocviku, vzhledem k tomu, že někteří členové našeho klubu mají akreditaci a mohou vyučovat in–line bruslení.

To je občanské sdružení. Jak je to u závodního týmu?
Čistě teoreticky se jeho členem může stát kdokoli, kdo je členem sdružení. Ale protože chceme členy závodního týmu částečně technicky a finančně podporovat v jejich činnosti, tak máme vnitřní dohody. Aby člověk dostal nějaké benefity, tak musí odjet určitý počet závodů.

Závodění ale není jediná činnost, které se věnujete. Jaké jsou ty další?
Dali jsme si za cíl tři základní směry činnosti. Jedním je závodní činnost, druhým je práce s dětmi. Ta se ještě rozděluje na dvě menší – obecnou práci s dětmi, kde se chystáme na různé soutěže, závody, teď jsme například měli akci u otevírání in–line stezky ve Chválkovicích. V květnu pak tamtéž Den dětí na in–linech. Tou druhou menší je, že bychom postupně chtěli mít školy bruslení, v tomto spolupracujeme s Domem dětí a mládeže. Třetí pilíř je obecná komunikace s úřady, firmami, občany pro lepší podmínky pro bruslení. Sdružení by nemělo být aktivní jenom v Olomouci. Klidně může vzniknout podobná buňka třeba v Plzni.