„Je to rodinná tradice v celé republice. Když přijedeme na závody 
a vzali bychom startovní listiny před třiceti let, tak se to moc neliší. Jsou tam furt stejná jména. Je vidět, že ten sport máme rádi," okomentoval kanoistiku Robert Knebel.

Jak jste se vůbec dostal k divoké vodě?
Já jsem se na divoké vodě narodil. Moji rodiče byli funkcionáři kanoistického oddílu v Ostravě. Táta trénoval a máma byla rozhodčí. Bydleli jsme v Kopřivnici a ve čtyřech jsme se přestěhovali do Ostravy. Od té doby jsme jezdili na vodu.

Jak se vyvíjela vaše závodnická kariéra? Už od mládeže jste sbíral medaile?
Vůbec. Ještě do čtrnácti let jsem závodně plaval 
a plácal jsem se v plavání 
i na vodě. Umisťoval jsem 
se daleko za juniorskou reprezentací jak ve sjezdu, tak ve slalomu. Ve čtvrtém ročníku gymnázia jsem přešel do Olomouce a ten rok se všechno zlomilo. Tady byly daleko profesionálnější podmínky na trénink než 
v Ostravě. Jeden rok jsem byl na žebříčku pětadvacátý a další už pátý. Když to vidím teď, když trénuju juniory, tak kdybych potkal sám sebe, tak mu ani za mák nevěřím.

Čím to je, že v Olomouci vyrůstají nejlepší sjezdaři, když v nejbližším okolí žádná prudší voda není?
Myslím si, že tady vyrůstají nejen dobří sjezdaři, ale i slalomáři. Je to tím, že máme dobře zmáklou práci s mládeží. Jsou oddíly daleko renovovanější jako USK 
a v mládežnických kategoriích jsou na stejné úrovni. My přitom máme horší podmínky. Do šestnácti sedmnácti je to o tom, jestli trenér dokáže v mladém člověku vzbudit vášeň. A to se nám tady daří. Ve slalomu je technická část výkonu daleko důležitější než ve sjezdu, kde jde víc o fyzickou část. To jsme schopni na poklidném Mlýnském náhonu natrénovat. Ve slalomu se téměř denně musí jezdit na divoké vodě. Do osmnácti let to dokážeme nahnat kvalitou trenérského zázemí, strašně moc cestujeme. Na úrovni dospělých je ale vidět, že nám ve slalomu divoká voda chybí.

Před třemi lety se oživila myšlenka výstavby umělého kanálu u Šantovky. Jak vše pokročilo?
Tři roky se tomu věnujeme. Pokročilo to dost daleko. Máme dokumentaci pro územní rozhodnutí, které se v současnosti projednává 
s orgány na městě a povodí. Jsem malinko zklamán 
z postoje města, protože poslední jednání nevyznělo tak, že by za nás někdo chtěl bojovat. My se nevzdáváme. Nenarazili jsme na žádný problém, který by měl plány zhatit. Jdeme po maličkých krůčcích. Bojujeme, ale musím na rovinu říct, že z olomoucké vrchnosti jsem hodně zklamán.

Nebojíte se, že váš projekt dopadne stejně jako rekonstrukce zimního stadionu?
Je jasné, že těch sportů se špatným zázemím je v Olomouci hodně. Vůbec to nechci srovnávat se zimákem. Moc lidských oborů, u kterých si můžeme říct, že jsme nejlepší na světě, v Olomouci není. My nakonec 
o ně přijdeme, protože nejsme schopni zabezpečit podmínky. Manželka trénuje děti a takových bláznů, jako je ona, moc nejsme schopni najít. Jede s dětmi sto sto padesát dnů v roce za vodou. Člověk vydrží nějakou dobu, ale pak musí rezignovat, protože na to nemá. O tom se snažíme politiky přesvědčit. Druhá stránka kanálu je to, že by se tam rekultivovala šílená spoušť. Navíc by to bylo sportoviště stejně jako ve Francii, kde to žije dětmi od rána do noci. My to ale sami nevybudujeme. Pokud nám nepomůže město a kraj, tak to prostě nebude.

CELÝ ROZHOVOR s Robertem Kneblem
o zázemí olomoucké kanoistiky, vztazích mezi sjezdaři a slalomáři, či minulosti a budoucnosti vodáckého sportu najdete
v PÁTEČNÍM TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ Olomouckého deníku 6. května.

Profil Roberta Knebela

Narodil se 27. září 1971.
Se sportem začínal 
v Ostravě, ale na vrcholnou úroveň se dostal až po přestěhování do Olomouce.
Do roku 2004 aktivně závodil a získal tři světové tituly v závodě hlídek a dvě stříbra v individuálních disciplínách.
Je reprezentačním trenérem a pod jeho vedením tým pravidelně získává medaile na mistrovství světa.
Třikrát byl vyhlášen nejlepším sportovcem okresu Olomouc.
Je absolventem katedry rekreologie na FTK UP 
v Olomouci.
Je ženatý, obě dcery i manželka se věnují kanoistice.