„Těžko tomu můžu uvěřit,“ usmála se čtyřiadvacetiletá studentka archeologie.

Na šampionátu v Děčíně v kategorii do 60 kilogramů porazila v semifinále favorizovanou Alenu Navrátilovou a v ostré finálové bitvě zdolala 4:1 na body Lenku Volejníkovou.

Chválili vás hodně trenéři za to, že jste se zapsala do historie olomouckého boxu?
Trenéři jsou pochopitelně nadšení. Všichni jsou spokojení, hrdí, pyšní, já jsem připravená pracovat ještě víc a tvrději. Mám z toho radost, ale vyplývá z toho i nějaká zodpovědnost.

V semifinále jste narazila na favorizovanou soupeřku. Ve finále jste absolvovala pekelně tvrdou bitvu. Věřila jste si na titul?
Před dvěma lety jsem se dostala na mistrovství republiky do semifinále. Letos, když jsem semifinále vyhrála, tak se řeklo: máme splněno. Trenéři už i tak měli velkou radost. Nakonec to dopadlo, že jsem vyhrála i finále.

Jak náročný byl souboj s Lenkou Volejníkovou?
Byla to ostrá bitva, protože jsme obě stejný typ boxerek. Já mám takový buldočí styl, soupeřky se snažím přetlačit. Můj styl je pro řadu soupeřek nepříjemný i na psychiku. Moje soupeřka ve finále ale měla taky neskutečnou páru. Byly tam hodně ostré výměny a nedaly jsme si nic zadarmo.

Brala jste vítězství 4:1 na body. Byl to tedy přesvědčivý triumf?
Ono to bylo těžší v tom, že existuje takový nepříjemný fenomén, že rozhodčí hodně nadržují, aby titul zůstal v Čechách, tedy tam, kde se mistrovství pořádá. Musí to pak být ze strany soupeřky hodně přesvědčivá výhra. Evidentně to ale bylo natolik přesvědčivé, že rozhodčí nemohli učinit jinak. Já ale na druhou stranu se svými výkony nikdy nejsem moc spokojená a stejné to bylo i po finále.

Viděla jste ve svém výkonu rezervy?
Rezervy tam jsou obrovské a tyto mezery je potřeba zaplnit tréninkem. Já na sobě většinou vidím hodně chyb, za které se sama kritizuji. Když jsem se dívala na zápasy z mistrovství republiky, tak jsem se sebemrskala a ptala se, proč jsem tak pomalá.

Cítíte přesto, že se díky těmto výhrám v těžkých bitvách zlepšujete?
V posledních svých třech zápasech, které jsem boxovala, vidím posun, za který jsem ráda. Titul je ale něco, co mě nakopne, ať na tom makám dál a dál a jsem lepší a lepší.

Na Dukle je tradice, chybí větši podpora od města

Jak jste spokojená s tréninkovými podmínkami, které máte na Dukle?
Podmínky klubu dělají hlavně trenéři, kteří se dokážou efektivně věnovat boxerovi. Každý z nich mi něco dal a každý mě něco naučil. Já jsem na Dukle začínala pod vedením Standy Tóta a Karla Outlého, se kterými trénuji do teď. Oni byli ti hlavní, kteří nás brali na ligy. K tomu přišli i další skvělí trenéři, kteří už na Dukle byli, jako Tonda Hauer nebo Karel Ťulpa. Box na Dukle má tradici, což je skvělé. Tělocvična je veliká, máme tam ring, pytle, ale samozřejmě jsem už viděla i lepší zázemí. Je trošku škoda, že nemáme větší podporu od města. Třeba v Prostějově si mohou boxeři chodit do tělocvičny, kdy chtějí, a klidně můžou trénovat dvakrát denně. My jsme trošku časově omezení, tréninky míváme třikrát týdně, což je někdy i málo.

Je před akcí typu mistrovství republiky potřeba zvýšit úsilí a trénovat víc než třikrát týdně?
Je to tak. Snažila jsem se dávat si tréninky navíc, ale ne vždy mi to vyšlo. Z mého pohledu, jak vidím svoji přípravu na šampionát, byla naprosto nedostatečná, i když jsem vyhrála. Příprava by měla být mnohem tvrdší, intenzivnější a především delší. Je potřeba běhat sprinty, dělat uvolňovací cvičení, posilovací cvičení na dynamiku, rychlost a tvrdost úderů. A samozřejmě tam musí být i regenerace.

Začátky? V Koruně s kickboxem

Jaké byly vaše boxerské začátky? Byl to váš první sport?
Ne. Jaká každá dcera jsem byla nejdřív nucena chodit na různé tanečky, mažoretky. Maminka byla velmi nadšená, když jsem točila s hůlkou nad hlavou. Já jsem se tam moc necítila, tak jsem jí jednoho dne řekla, že chci prostě odejít. Ona udělala hroznou scénu, že tohle neexistuje, ale já jsem se zapřela, že s těma holkama být nechci. Přišla jsem za tátou, se kterým jsem občas sledovala boxerské zápasy, že bych chtěla boxovat. On mě vzal tenkrát do Koruny na kickbox a tam jsem s různými přestávkami vydržela čtyři roky. Bylo to spíš pro zábavu, moc jsem se nevyšvihla. Nebyla jsem úplně nejhorší, ale pak jsem přestala. Pak mi táta poradil, že jeden bývalý boxer shání holky, které by chtěly boxovat. Já jsem přišla, on mě zkusil na lapy a tak jsem začala.

Nebyla mamka v šoku z toho, jak razantně jste změnila sportovní odvětví?
I když to nebylo podle jejích představ, tak byla ráda, že aspoň něco dělám. Když ale viděla poprvé zápas, tak cukala a nemohla tomu uvěřit (usmívá se). Byla vyvedená z míry, ale zvykla si a je ráda, že v tom mám úspěch. Teď jsem jí říkala: vidíš, mami, kdybych byla mažoretka, tak teď možná žádná zlatá medaile není (usmívá se). Teď po čtyřech letech mám nějaké pohárky a medailičky, což jsem předtím nikdy neměla.

Co vás na boxu nejvíc chytlo?
Dravost, dynamika, nemusím se spoléhat na dalších deset lidí a v ringu jsem jen já sama za sebe, i když jako Dukla jsme obrovský a výborný tým. Box je kontaktní sport, nemusím se kvůli němu líčit nebo se falešně usmívat. Přijdu tam a ukážu, co umím, bez nějakého pozlátka. To je skvělé.

Dívám se na MMA, ale nešla bych do toho

A co další bojové sporty? Které vám přijdou sympatické?
Vizuálně se mi líbí Muay Thai, dívám se i na MMA, ale do toho bych nešla. To už je na mě moc, když vidím ty holky se zkrvavenými obličeji. Podívám se na to, ale to už je moc velká řežba.

To v ženském boxu například na brutální K.O. většinou nedojde, že?
K.O. je v ženském boxu velmi vzácné, protože máme helmy. Ale může se to stát, jsou tam situace, kdy to skončí počítáním.

Přihodilo se vám někdy v boxerském ringu něco velmi nepříjemného?
Box má spoustu pravidel a je to opravdu čistý sport. Občas jsem ale rozbitá, i když mám helmu. Párkrát jsem měla i monokl, ale nějak zvlášť dlouho tam nevydržel. Ani jsem ještě neměla zlomený, nos, asi mám obličej z oceli (usmívá se).

Máte svůj první titul mistryně republiky. Jaké jsou vaše další mety?
Být lepší a lepší, pravděpodobně obhájit příští rok titul, jezdit oblastní ligy a mezinárodní turnaje. Ale ještě uvidím, jak to bude se studiem, protože to je pro mě primární. Je důležité, abych dokončila studium, protože to naplňuje můj život možná víc než box.

Studentka archeologie? Indiana Jones se taky pral

Není bez zajímavosti, že studujete archeologii. V kombinaci s boxem docela netradiční…
Je to taková zvláštní kombinace. Ale Indiana Jones se taky pral s Němci a hledal poklady (usmívá se).

Jak reagovali spolužáci, když se dozvěděli, že boxujete, a co říkají na vaše úspěchy?
Většinou na mě všichni koukají stylem: ty boxuješ? Jakože cože? Pak mi ale gratulovali a jsou na mě určitě pyšní. Mám je hrozně ráda, jsou to skvělí lidé, kteří mě podporují a chápou, že s nimi nechodím na pivo, že nemůžu a kdyžtak si dám šnyta a jdu domů.

Na první pohled na tvrďačku rozhodně nevypadáte. Přesto, mají před vámi kluci respekt?
Asi jo, ale není to vždycky úplně příjemné, když vás muži vnímají až nebezpečně. Od doby, co jsem začala dělat kickbox, jsem se setkávala s narážkami: hlavně mě nebij a tak podobně. Kolikrát mi to bylo trapné, protože čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jsem žena, že chci být žena a zároveň dělat ten svůj sport.