Stabilní opora VK UP Olomouc se stala, stejně jako další dvě cizinky, obětí zužování kádru z důvodu šetření. „Bylo to ráz na ráz: Končíš, tady nám podepiš výpověď a dneska už nechoď na trénink. To mě docela zklamalo,“ líčí smečařka.

Řekněte, jak se vše seběhlo?
Bylo to docela nečekané a šokující. Nikdo nemluvil o tom, že by se měly udát změny. Když si mě pozvali na pohovor, tak jsem si nejdřív myslela, že je to z důvodu, že nám budou chtít sáhnout na peníze. Skutečně mi řekli, že finanční problémy v klubu jsou, že z toho důvodu budou zužovat kádr a že musím z kola ven, protože jsem byla po operaci a ve fázi rekonvalescence.

Ta probíhala jak?
Vše šlo dobře, operace proběhla v pořádku a dohoda byla taková, že to nebudeme chtít uspěchat. Směřovalo to k tomu, abych byla v listopadu připravená na Ligu mistryň. Když v září začala domácí soutěž, tak to ještě nebylo ve fázi, kdy bych byla na sto procent připravená. Teď mi ale řekli, že končím a že si nechají jen základní sestavu, ve které jsem v tu chvíli nebyla. Ostatní drahé hráčky, že půjdou pryč. Byl to velký šok.

A taky zklamání?
Všichni ví, že jsem tam byla dlouho a že mám v klubu něco za sebou. Šokovalo mě, že nebyl žádný plán B, žádná jiná varianta, jako třeba snížení peněz. Bylo to ráz na ráz: Končíš, tady nám podepiš výpověď a dneska už nechoď na trénink. To mě docela zklamalo.

Nezkoušela jste ještě vyjednávat?
Já jsem s nimi v tu chvíli tuhle dohodu uzavřela. Napadlo mě, že se budu bránit a hádat se, ale na druhou stranu jsem si říkala, že než tam být za situace, kdy by třeba nechodily peníze a já bych musela dál trénovat zadarmo, tak si teď jsem volná hráčka a můžu se poohlížet po jiném klubu. Kdybych byla dál pod smlouvou, tak bych chodila třeba zadarmo na tréninky a nemohla si hledat jiné angažmá. Z toho důvodu jsem se s nimi do boje nepouštěla, rozloučili jsme se a tím to mezi námi skončilo.

Předpokládala jste, že vás v klubu berou jako oporu a olomouckou stálici a že se vám tohle stát nemůže?
Abych to řekla upřímně, já jsem ten klub už považovala za svůj mateřský, i když nejsem odchovankyně Olomouce. Tady jsem byla nejdéle a všechny moje poslední vzpomínky mám právě z tohoto působení. Vždycky jsem o nich mluvila stylem, že kdybych i na chvíli odešla jinam, nebo šla třeba na mateřskou, tak Olomouc je klub, kam se vždy můžu vrátit. Tady tím se to ale všechno úplně změnilo. Najednou jsem byla na chvíli slabší kus a hned bylo zapomenuto to vše dobré, co jsem tam odvedla. Vykopli mě na ulici ze dne na den, bez svědomí. Asi bych měla přehodnotit svůj vztah k tomuto klubu, protože jsem si myslela, že oni ten vztah ke mně mají stejný. Teď se ukázalo, že to tak asi není.

Cítíte zároveň křivdu?
Říkala jsem si, že by bylo hezké ukončit kariéru v olomouckém klubu, ale během deseti minut se to všechno změnilo. Teď si nedovedu představit situaci, že bychom spolu seděli a domlouvali se na podpisu nové smlouvy. To je teď aktuální pocit, který se může změnit, ale je to docela křivda. Myslím si, že jsem klubu v minulosti vyšla vstříc i na úkor svého zdraví.

Povídejte.
Už v prosinci jsem věděla, že mám ruku ve špatném stavu a bylo by lepší jít hned na operaci. Ale situace v týmu nebyla ideální a dávali mi najevo, že bych tam měla být a moje absence by byla hodně dramatická. Možná kdybych šla na operaci hned, tak bych teď už byla dávno stoprocentně připravená, byla bych v základu a nebyla bych to já, koho by vyhodili… Ale loni jsem si říkala, že je v tom nemůžu nechat, že mě potřebují. Neberu to tak, že bych toho litovala, ale ty pocity možná ještě přijdou.

Vy jako velmi pozitivní člověk nyní vyprávíte převážně veselým tónem. Zamávalo to přesto s vámi?
Jsem pozitivní, to mě drží nad vodou ve všech blbých situacích v životě (usmívá se). Ale nebudu lhát, že bych po tom rozhovoru nevylezla ven z haly a úplně se z toho nesesypala… Seděla jsem hodinu v autě a brečela jsem. Nevěděla jsem, co dál. Když se tohle stane za normální situace po sezoně, tak má člověk další dva tři měsíce na to, aby si domluvil angažmá jinde. Ale když se to stane v době, kdy je koronavirus, kdy se lidi spíš propouštějí než nabírají a nikdo neví, co bude, tak se člověku opravdu docela zhroutí svět. Já teď opravdu nevím co bude… Přebrala jsem si to v hlavě, beru to tak, že je to sport a není to konec světa a dívám se na to i z pohledu, že teď v koroně se lidem dějí i horší věci. Je logické, že sporty půjdou ke dnu jako první.

Řídíte se heslem, že všechno zlé je k něčemu dobré?
Když se zpětně dívám na pohovor, kdy mi vyprávěli, jaká je situace, tak jsem pochopila, že nastanou možná ještě větší problémy a já jsem tu potápějící loď opustila jako první. Když se na to budu dívat z pozitivního hlediska, tak jsem se možná první zachránila (usmívá se). Jsem sama zvědavá a budu sledovat, jak to tam teď bude fungovat, protože budou mít hodně těžké časy.

Jaká byla reakce vašeho okolí?
Hodně lidí mi volá, nechápou to. Já jsem byla v takovém šoku, že jsem poprvé v životě nemohla ani mluvit, což je u mě na pováženou… Co mě mrzelo a co jsem taky během té schůzky řekla, že jsem byla jediná Češka, která tady po těch letech zůstala a jediná holka, která bydlí v Olomouci. Chtěla jsem tady zůstat, věděli, že se mnou můžou počítat do dalších let. Ale vyhodili mě a nechali si tady osm cizinek, které, když půjde do tuhého, se sbalí a odletí a na nějakou Olomouc si už nikdy nevzpomenou. Oni se ale rozhodli takhle a mně nezbývalo, než to respektovat.

Máte už představu, jakým směrem se budete ubírat?
Potřebovala jsem to nejdřív trochu vstřebat, ale musím upřímně říct, že teď nemám další plány. Teď jsem si dávala v hlavě všechno do kupy a nevím. V současné době je těžké něco řešit s kluby z české soutěže. Liga stojí a nikdo neví, kdy se rozjede, nikdo neví, jaké budou finanční podmínky. Teď někomu volat a řešit novou smlouvu… Všichni sice ví, že jsem po zranění, ale tu ruku mám už zdravou a věřím, že mám jméno, díky kterému by po mně nějaký klub určitě sáhl. Ale ta situace je opravdu na nic, proto jsem intenzivně nezačala pátrat. Kluby se to dozví, a když budou mít zájem, tak se ozvou.

Lákalo by vás zahraničí?
Já jsem vždycky zahraničí odmítala a vždycky jsem argumentovala školou. Tu jsem ale letos dodělala, takže mi tenhle důvod už vypadl (usmívá se). Napadlo mě to, ale je teď opravdu zvláštní pocit, že bych měla přemýšlet v této době o odchodu do ciziny. Určitě neříkám ne, stát se to může.

Nabízelo se by se Polsko, kde se hraje kvalitní soutěž?
Všichni ví, že žiji s fotbalistou (Tomáš Zahradníček, pozn. red.) ze Sigmy a kdyby se nám povedlo odejít spolu, protože jsme oba v kariéře už někde dál, tak by to byl takový vrchol – vyzkoušet si zahraničí. Já jsem sice obešla pár klubů v Česku, ale nikdy jsem nevypadla do ciziny. On je celou dobu jen v Olomouci. Pro nás oba by to bylo něco jiného, že bychom si to odškrtli (usmívá se). Teď ale plán není žádný.