Získal jste dvě medaile za individuální výkon, další dvě za týmový. Která soutěž vám dala zabrat nejvíc?

Neřekl bych, že nejtěžší byly samotné disciplíny, ale spíše tamní podmínky. Panovalo extrémní horko – teploty se pohybovaly okolo 37 stupňů – a vlhko. Když se to skloubí s cestováním a časovým posunem, není to úplně lehké. Nejvíc jsem si mákl asi při výběhu do schodů. Musel jsem zdolat třiapadesát pater v hasičské výstroji.

Z náročného závodu Stair Race jste si nakonec odnesl zlato.

Když se mi takto něco povede, jsem rád. Beru to ale jen jako bonus, zpestření práce. Spíš mě těší týmový úspěch. Kromě medailí za vítězství nedostáváme žádné finanční ohodnocení nebo tak něco, tyhle soutěže nás neživí. Jde hlavně o to poměřit síly s kolegy ze zahraničí a udělat ve světě jméno České republice a zdejším hasičům.

Jak jste se dostal k tomuto závodění a posléze reprezentování?

Býval jsem profesionální sportovec, zabýval se cyklistikou. Před necelými dvanácti lety jsem získal práci u HZSOL, asi dva roky od nástupu jsem se začal zajímat o podobné soutěže a závody. Každý rok se účastním běhu ve věžáku u hlavního nádraží v Olomouci. Tam jsem potkal kamaráda z mládí, který mě naverboval k různým mistrovstvím i pohárům. No a jelikož se mi začalo dařit, jakmile na Generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR vznikl reprezentační tým, vybrali mě do něj.

Kam už jste se s týmem podíval?

Pravidelně jezdíme na mistrovství Evropy do Německa, kde soutěžíme v disciplínách TFA. (Toughest Firefighter Alive – nejtvrdší hasič přežije. Letos v červnu Michal Přecechtěl vybojoval ve své kategorii stříbro a podílel se na celkovém prvenství českého týmu, který získal i titul absolutních mistrů, pozn. red.) Teď jsme byli v Číně, předtím v Koreji, New Yorku, ještě dříve zase Korea. Společné hry hasičů a policistů jsou každý druhý rok, mezitím bývají hasičská mistrovství republiky nebo český pohár.

A úspěchy?

Dá se říct, že na každém mistrovství se poštěstí nějaká medaile. Byly i závody, kdy se nezadařilo. Ale jak říkám, není podstatné pořád vyhrávat. Důležité je potkat se s chlapy z ČR i kolegy z repre a užít si to. Přece jen, nejde o úplně levnou záležitost. Bez dotací z kraje, generálního ředitelství i jednotlivých sborů bychom si podobné výjezdy dovolit nemohli. Zvlášť do takto vzdálených zemí jako Čína.

Z té jste se vrátil nedávno. Kdy vás čekají nějaké další závody, soutěže?

Hned 5. září, na náměstí Republiky v Plzni se koná mistrovství České republiky v disciplínách TFA. Tohle si nemůžu nechat ujít, je to pro mě už taková povinnost. (smích)

Jak se udržujete v kondici? Projevuje se to třeba i ve vašem jídelníčku?

Každý hasič musí být fyzicky i psychicky zdatný. K tomu nám pomáhá třeba posilovna nebo nové workoutové hřiště v areálu hasičárny. Tam si během služby vždycky zajdu. Ve volném čase si rád zaplavu, zaběhám nebo zajezdím na kole, v zimě vyrazím na běžky. Jelikož mám dvě děti, toho volného času není tolik. Teď navíc opravuji dům. Udržuju se spíš v práci. Jím normální stravu, nic speciálního.

Vaše zaměstnání ovšem musí být náročné i na psychiku. Jak si, lidově řečeno, čistíte hlavu?

Na ty zásahy si člověk po určité době svým způsobem zvykne. Nejhorší jsou tragické autonehody, obzvlášť když je mezi obětmi dítě. A taky otevření objektu, v němž je už delší dobu mrtvá osoba. To v člověku zanechá nějakou stopu. Máme k dispozici psychologa, ale nejdůležitější je z tohoto hlediska parta. Tu máme v Olomouci skvělou. Podpora mezi kolegy hodně pomáhá – vtipkujeme, zajdeme si zasportovat a dostaneme alespoň část těch hrůzných zážitků z hlavy. Mimo práci nejčastěji relaxuji s dětmi.

Máte nějaký cíl, kterého byste chtěl dosáhnout? Ať už v práci, nebo v osobním životě.

Každý má mít cíl, ale já o sobě říkám, že ho nemám. Nejdůležitější je být zdravý, mít osobní pohodu a zdravou rodinu. V uspěchané době se každý za něčím honí a pak toho třeba stejně nedosáhne. To mi přijde zbytečné. Je to jen o nás. Jaký si ten život uděláme, takový ho budeme mít.