Úžasné, ale rychlé, říká o OH Janíčková. Jak málem nepoznala tenistky?

Tak jak bylo v olympijském Tokiu?

Bylo to pro mě krátké. Pravidla byla nastavena tak, že 48 hodin po absolvování poslední soutěžní disciplíny musel sportovec olympijskou vesnici. A štafeta byla hned první den. I tak to ale bylo super. Porovnávala jsem to s Evropskými hrami v Baku, kterých jsem se zúčastnila, a bylo to neuvěřitelné. Obrovské, nádherné, skvělé.

To, o čem mluvíte, bylo samozřejmě důsledkem pandemie koronaviru. Jak moc to olympiádu z vašeho pohledu ovlivňovalo?

Už při aklimatizačním soustředění v Kóči, kde jsme byli dva týdny před olympiádou, jsme drželi tvrdou bublinu. Mohli jsme jen na bazén a zpátky. Měli jsme pro sebe patro, zvláštní jídelnu. Chodili jsme vchodem pro zaměstnance, abychom se opravdu s nikým nepotkali. Jeden den jsme měli výlet autobusem, abychom se podívali po okolí. A když nikdo nikde nebyl, tak jsme se mohli projít. Ale to bylo všechno. Bylo to mnohem tvrdší, než jsme zvyklí z Česka.

A co přímo v Tokiu?

Po příletu jsme drželi plaveckou bublinu. Nemohli jsme opustit vesnici, ale ona samotná byla dost velká, takže po ní jsme se projít mohli. Nemohli jsme se podívat bohužel ani na ostatní sporty, to mě mrzelo, stejně jako že na závodech nebyli diváci.

Olympijský sen s vadou. Víc budu v letadle než v Tokiu, říká Janíčková

Měla jste možnost potkat se s dalšími sportovci z českého týmu?

V prvních dnech jsme se nepotkávali prakticky s nikým. Na rovinu jsem měla strach, abych nějak neohrozila náš start a ostatní holky z týmu. Společně jsme se viděli, když jsme sledovali slavnostní zahájení. Jak měli všichni na sobě roušky, tak jsem málem nepoznala tenistky (směje se). Čekala jsem na výtah a najednou se objevila Petra Kvitová, Markéta Vondroušová a další. Než mi došlo, že jsou to ony, tak byly pryč.

Barbora Janíčková

Zdroj: Deník/Jan Pořízek



Narozena: 1. května 2000 v Brně

Studuje i trénuje v Olomouci

Účastnice Evropských her 2015 a olympijských her 2021

V Tokiu byla členkou štafety žen na 4x100m volným způsobem, která doplavala na 14. místě

Ani na slavnostní zahájení jste se nechtěla jít podívat?

Hned druhý den jsme závodily, takže tím to padlo. Nevěděli jsme, jak časově náročné to bude, takže jsme to vynechali. Všechno jsme směřovali k závodu. Z plavců tam byli Honza Šefl, Honza Čejka a Petra Škábová.

Prožívala jste nějak problémy s koronavirovým letadlem českých sportovců?

Věděli jsme, co se děje, ale s nikým z toho letadla jsme se nepotkali. Moc jsme to neřešili, nemohli jsme s tím nic dělat. Neřekla bych, že se to nějak na nás promítlo. Nikdo se nám Čechům nevyhýbal (směje se).

Před olympiádou jste měla strach, že poletíte z tokijského letiště zpátky sama. Proběhlo všechno v pohodě?

Všechno bylo v pohodě (směje se). Naštěstí jsem nebyla sama. Zpátky jsem letěla s veslaři a ti se o mě hezky postarali. Na letišti byli také všichni velmi ochotní. Navíc skoro všechny lety ten den byly zrušené, tak jsme tam byli téměř sami.

Co výkon přímo v bazénu? Poslední jste ve štafetě nebyly…

No, byly jsme předposlední… V našem sportu to ale není tolik o umístění, spíš o výsledném čase. To je měřitelná objektivní jednotka. Co se týká mě a mého úseku, tak nejsem s výsledkem spokojená. Vyšťavila jsem se tedy úplně. Byl to asi nejbolestivější závod v životě. V závěru mi ale úplně došlo. Úplně jsem tam umřela.

Máte vysvětlení?

Nevím, čím to bylo. Možná tím, že sezona se neustále natahovala. Nejdřív limit na Evropu, pak Evropa, pak limit na olympiádu. Už když jsem ho v Římě zaplavala, tak to bylo vytažené z nějakého tajného šuplíčku a říkala jsem si, kde se to ve mně vzalo. Tím, jak jsem dlouho neplavala kvůli ramenu, tak mi asi chyběl objem. Na druhou stranu jsem se chtěla vydat na maximum a to se mi opravdu podařilo. Čas jsem ale očekávala lepší.

Tak příště v Paříži?

Hrozně ráda bych tam splnila limit pro individuální start, i když je mi jasné, že to bude náročné. Limity se posouvají a to přímo neskutečně. Jestli to bude kraul nebo motýl, to se necháme překvapit. A pokud by se nám podařilo poskládat i štafetu, tak by to bylo super. Je to za tři roky, ale teď to bude moje motivace. Bude to v dojezdové vzdálenosti a byla bych úplně nadšená, kdyby se na mě mohla přijet podívat třeba mamka. Už říkala, že by asi rozbila prasátko (směje se). Prožívá to všechno se mnou, byla bych nadšená, kdyby mě mohla zase vidět plavat.

Co vás čeká v nejbližší době?

Po návratu z Tokia jsem měla úplné volno. Potkala jsem se s kamarády, ale po týdnu už jsem zase byla na soustředění v Bulharsku. Čekala jsem tedy, že to bude trochu volnější, ale byla to docela zabíračka. Mám teď dva týdny, abych dohnala všechno ve škole a pak už budeme přípravu směřovat na plzeňské sprinty, kde bych se chtěla kvalifikovat na mistrovství Evropy. Kdyby se pak povedlo i mistrovství světa v krátkém bazény, tak by to bylo super.