„Kdybych chtěla jít do jednoho ze středisek, tak by mě pravděpodobně vybrali. Nikdy jsem ale nad tím nepřemýšlela, protože jsem vždy chtěla studovat v zahraničí,“ říká Eva Kubíčková.

„Největší přínos vidím v tom, že si vyzkouším zase jiný typ tréninku a jinou kulturu. Také se mi líbí, jak mají v USA propojený systém vzdělávání se sportem. Hlavně proto, že se ani neplánuji stát profesionální atletkou. Po škole chci začít pracovat a americká univerzita mi v tom hodně pomůže,“ dodává.

U mladé talentované atletky navíc ani nehrozí, že by šla do něčeho úplně nového. Jazyk díky výuce v angličtině zvládá více než dobře a na bydlení mimo domov si také už zvykla.

„Od začátku jsem chtěla po gymnáziu odejít studovat do zahraničí. Pocházím ze Šumperka, takže jsem už šestým rokem v Olomouci na internátu nebo bytě. Rodiče už jsou tedy zvyklí na to, že jezdím domů jen občas,“ vysvětluje.

„Samozřejmě se našli lidé, kteří mi mé směřování chtěli vymluvit. Vždy to ale byli ti, kteří nic takového v životě nevyzkoušeli. Nikdo ze sportovců, kteří studovali v USA, mi neřekl, že je to blbý nápad, brali to naopak jako dobrou zkušenost do života,“ přibližuje situaci ze svého okolí.

O sprinterky takový zájem nebývá

Jak ale sama mladá úspěšná sportovkyně říká, ani ve snu nečekala tak obrovský zájem ze strany univerzit o svou osobu.

„Popravdě jsem podepsala smlouvu už před halovou sezonou. Vlastně jsem ani nečekala, že o mě bude takový zájem vzhledem k tomu, že jsem sprinterka. Navíc evropská. Ty takový úspěch na světové scéně nemají. I tak jsem ale mluvila s téměř třiceti univerzitami,“ popisuje.

„S každou z univerzit jsem měla videohovor. Nejdříve jsem se rozhodovala mezi třemi , ale pak přišly další s mnohem lepšími podmínkami. Postupně jsem tak zvyšovala standard svých podmínek. Bylo opravdu těžké si vybrat, jelikož mi všechny školy poměrně neočekávaně nabídly stoprocentní stipendium,“ říká.

Naštěstí na to všechno rozhodování ale nebyla Kubíčková sama. Mohla se totiž spolehnout na cennou pomoc oštěpařky Ireny Gillarové, která už v minulosti v USA studovala také.

„Irča kontaktovala všechny trenéry, kteří mi potom volali. Společně jsme přišly na to, co vlastně sama chci. Tím, jak mě postupně poznávala, tak jsme to nakonec společně vybraly,“ přiznává.

„A vybraly jsme The University of Oklahoma. “Líbí se mi na ní, že sídlí ve městě Norman, které je podobně velké jako Olomouc. Vlastně bych nechtěla ani do Prahy, protože je to už velké město, což je pro mě moc stresující,“ vykládá spokojeně a dodává ještě informaci o oboru: „Chci studovat business. Ještě ale nevím, zda mezinárodní obchod, nebo management.“

Chci podpořit ke studiu v zahraničí i další české sportovce

I když Kubičíková přiznává, že na celé škole bude z České republiky asi sama, hodlá s podobným krokem do budoucna podpořit i další české sportovkyně a sportovce.

„Už jsem s některými z nich mluvila a propojila je právě na Irču. Když vím, že někdo plánuje takový krok, tak se mu vždycky snažím poradit, jak jsem postupovala já, protože jsem sama musela obvolávat další atlety z Evropy,“ popisuje.

„Myslím si, že studium v USA začíná být stále populárnější. Překvapuje mě, kolik lidí se na něj připravuje. A vlastně i vidím, že je o to zájem i z elitní mládežnické reprezentace. Rozumím, že se tohle nelíbí českým trenérům a střediskům, ale asi to má nějaký důvod,“ podotkla ještě.

Obrovský rozdíl v zázemí

Podle české sprinterky je pro mladého sportovce takovýto pobyt nejen přínosným z hlediska posbírání nových zkušeností, ale také i po stránce sportovní a profesionální.

„Některé univerzity mohou nabídnout zázemí, které nemají ani česká vrcholová střediska. Na druhou stranu, když člověku třeba škola nesedne, tak se vždy může vrátit zpět zpět,“ vysvětluje.

„A vyvrací se už i mýty o tom, že ten, kdo tam odejde, automaticky skončí s vrcholovým sportem. I na letošním halovém mistrovství světa dospělých jsem potkávala atlety z amerických univerzit, kteří na šampionátu vyhrávali medaile,“ přidává i zkušenost ze svého života.

A jak se vůbec Evini rodiče dívají na to, že by jejich dcera měla najednou odjet tak daleko?

„Samozřejmě jsou doma smutní, že odletím, ale doufají, že se do Česka po škole vrátím a zároveň mi nechtějí bránit v osobní rozvoji. Já jim to, že chci do zahraničí, naznačovala už dlouho. Sestra také strávila během studia medicíny na různých stážích rok na Novém Zélandu, takže jsou na to do jisté míry zvyklí,“ uzavřela Eva Kubíčková.