Ostrov, který se dotýká polárního kruhu a je to z něj blíže do Grónska než na kontinent Evropy. O tom, jak v dresu Valuru Reykjavík zápasila s místními elitními střelkyněmi i drsným klimatem se podělila se čtenáři Deníku.

Jak vás vůbec napadlo jít až na Island?

Přes mého agenta jsem dostala nabídku na Island jít a líbilo se mi to, protože je to skandinávská země. Byla jsem rok ve Slovinsku, takže jsem věděla, jaká je ta jižanská házená, ale šlo o klub, který usiloval o udržení v lize, což nebylo až tak dobré. Pak jsem hrála rok v Brně, protože jsem potřebovala dodělat školu.

Proč jste vlastně tenkrát nešla zpět do Olomouce?

Tehdy se sem vrátila Lenka Černá a přišla Bára Raníková. Navíc to vypadalo, že Bohunice budou mít dobrý kádr. Sehnaly se dobré hráčky a byl tam kvalitní trenér. Jenže ještě než začala příprava, tak některé posily odešly, pak odešel i kouč a Brno bylo takové, jaké bylo. Pak tedy přišla nabídka z Islandu a Valur je dobrý klub. Taky jsem se chtěla naučit anglicky. Neuměla jsem vůbec, a ani teď bych o sobě nemohla říct, že ji ovládám. Ta naše generace je ještě jednou z těch špatně vybavených (smích).

Co vás překvapilo hned po příletu?

Hlavně posun času a klima. Odjížděla jsem v červenci, tady bylo pětatřicet stupňů, hotové tropy. Ale přijela jsem na Island a tam bylo třináct stupňů, posun času o dvě hodiny a světlo skoro celý den. Hodně problémů mi tedy působilo i to, že jsem nemohla spát tak, jak jsem potřebovala, úměrně k fyzické zátěži.

Začátek plný problémů

Jak jste zvládala islandštinu?

Ze začátku jsem nepoznala, kolik je slov ve větě. Když se ale někde v místním tisku píše o házené, tak mě zajímalo jediné – a to kolik dala hráčka branek a kolik měla brankářka zákroků. Nepočítají to na procenta, ale když má brankářka dvacet pořádných zákroků, tak je to dobrý výkon.

Když se vrátím k začátkům, jazyk jste neznala, to nemohlo být příliš jednoduché?

Tohle bylo skutečně nejtěžší a bála jsem se hrozně moc. Ještě před sezonou jsem tam byla na testech a věděla jsem, že v bráně problém mít nebudu. No, a oni chtěli brankářku, a ne překladatelku, takže se museli starat (smích). Problémy jsem měla spíš na začátku tréninku, kdy se hrály různé hry, kde se mění často pravidla. Já jsem pořád čekala, kdo co udělá, na kterou čáru se může a na kterou ne. To jsem si připadala úplně jak neslyšící.

Kdy se to začalo srovnávat?

Pak už jsem pochytala pár slov a tak nějak jsem pochopila, o čem je řeč. Navíc docela hodně používají při mluvení ruce, a to mi pomohlo. Kdybych tam hrála i další sezonu, takbych chtěla chodit do islandštiny.

To se ještě neví?

No, ve Valuru určitě nebudu. Šla jsem tam místo brankářky jejich nároďáku Beggy (pozn. Berglind Hansdottir), která odešla do dánského Allborgu, ale byla tam s Karin Mortensenovou, asi momentálně nejlepší brankářkou na světě. Takže po roce stráveném na lavičce se vrací zpět.

Island? Zkrátka pěkná házená

Jak vám vyhovovala házená?

Byla to asi nejlepší házená, co jsem kde hrála. Hodně rychlá, což mi sedlo, ráda házím pasy a křídla byla perfektně načasovaná tak, aby byla tam, kde mají být. Zkrátka pěkná házená. Po každém tréninku jsem byla úplně mrtvá, všichni mi pořád utíkali. Bylo to hodně zaměřené na atletiku a při tréninku bývaly výběhy, na což jsem nebyla tak zvyklá, protože tady ty tréninky bývaly víc zaměřené na házenou.

Máte pocit, že vám zpětně atletické tréninky chybí?

Pro mě jako brankářku je to spíš zpestření. Tady v Olomouci jsme měli každý den házenkářský trénink, každý den drželi míč a každý den na mě stříleli. Na Islandu taky, plus ještě obohacené dalšími věcmi, jako byly ty výběhy, nebo třeba speciální army trénink.

Army trénink?

Je to něco na způsob nabrání fyzičky. Ve fitness centrech bývá velká hala, kde je lezecká stěna, opičí dráha, pneumatiky, sítě a strašně moc takových věcí. Trenérka oblečená v maskáčích drží píšťalku a jednotlivé skupinky absolvují kruhové tréninky. Výdrž a kliky, také jsme podlézaly a přeskakovaly takové obrovské válce. To jsem vůbec nestíhala. Jako trénink to bylo perfektní.

A co se týká podmínek v klubu?

Profesionální přístup všech hráček, perfektní materiální i technické zabezpečení. Nevím, jak to teď funguje tady na Zoře, už tu vlastně tři roky nejsem a doba pokročila. Ale tady jsme vždycky dostaly videokazetu s rozborem a každá jsme se připravovala sama. To bylo dobré. Na Islandu mi trenér přinesl dévédéčka, kde byla sestříhaná každá hráčka v posledních pěti zápasech a třeba jen její střelba. To mi ušetřilo moc času. Hned druhý den po utkání byl připravený sestříhaný záznam utkání a mohly jsme se dívat, kdo co udělal špatně.

Liga na pár kilometrech

Na celém Islandu žije jen o něco více než čtvrt milionu lidí, jak vlastně vypadala nejvyšší soutěž?

Island je osídlený především jen na pobřeží kolem Reykjavíku, takže liga se hrála na relativně malém prostoru. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak ten osídlený prostor byl velký asi jako z Olomouce do Litovle a na druhou stranu do Přerova. Na tomto prostoru byly všude kluby a haly. Nejvyšší soutěž hraje devět mančaftů a jediné dva kluby, za kterými se létalo, byly Vestmannské ostrovy, kde hrají Češky Plamínková s Nevařilovou a na Akureyri, protože je to na severu ostrova.

Vídaly jste se s krajankami?

No, komunikovaly jsme spolu jen po telefonu, ale klobouk dolů před nimi. Ostrov má jen asi čtyři tisíce obyvatel a všichni se živí rybolovem. Když jsme tam přiletěli, tak nebylo vidět na ulici živáčka. Navíc nás po cestě přepadla bouře a po šťastném přistání nám pilot popřál hezké utkání s tím, že domů se rozhodně nedostaneme, protože se chystá obrovská bouře.

Takže nic příjemného…

Já jsem byla nervózní už jen z té první cesty, ale nějak jsme tam šťastně vyhrály, sbalily jsme se, šly jsme na jídlo a na benzínku jsme si šly koupit kartáčky na zuby. A pak jsme na hotelu čekaly do druhého dne, než bylo možné letět zpátky. Ale místní jsou zvyklí, že tam počasí vládne. Já jsem z toho byla zrovna přepadlá, protože jednou za rok za mnou přijela návštěva a já jsem strávila dva dny na utkání na Vestmannských ostrovech.

Jak se Valuru v sezoně vedlo?

Na prvním sezení před sezonou se přednesly plány a podle nich jsme měly být do třetího místa. Před Vánocemi jsme byly první, i po Vánocích jsme byly pořád nejlepší a všichni se divili, že se nám tak daří. Já jsem byla taky spokojená, hotová pohádka, až do ledna. To nám oznámila nejlepší hráčka, že je těhotná. Další týden oznámila jedna z naturalizovaných cizinek a islandská reprezentantka ukončení kariéry, protože si přetrhla v koleni křížový vaz. Začaly jsme teda prohrávat, načež tomu daly korunu další tři hráčky, když oznámily, že jsou také těhotné. A to už bylo jasné, že třetí místo bude úspěchem, což se i podařilo.

Play-off se na Islandu nehraje?

Hraje, ale je to už jiná soutěž. Ligu vyhraje ten, kdo vyhraje základní část, a ten pak může hrát poháry. Play-off je navíc a teď se druhým rokem teprve zkouší. My jsme v něm vypadly se druhým celkem a tím pro nás skončila sezona.

Jak v klubu hodnotili vaše výkony?

Chytala jsem jako jednička a dvojku mi dělala naturalizovaná Litevka. Z klubu mi bylo řečeno, že jsou se mnou spokojeni a klidně bych tam zůstala. Ale Begga je islandská reprezentantka, která sedí někde v cizině na lavičce, a sport je byznys.

Ozval se už nějaký další zájemce?

Dostala jsem nabídku ze dvou islandských klubů, ale zatím je to v jednání.

Díry v zemi a nocleh na lávě

Oslovila vás vyhlášená příroda s gejzíry a ledovci?

Návštěvu Islandu mohu každému jen doporučit. Když jsem tam odlétala, věděla jsem o něm skutečně málo. Až na místě jsem zjistila, co všechno tam mohu vidět navíc. Takže jak byla chvilka volna, hned jsem vyrážela. V září za mnou přijela sestra a vzala jsem auto, mapu a sjezdily jsme tam kde co. Klasická asfaltová silnice vede kolem ostrova, ale do vnitrozemí jsou to spíše takové polňačky, jenže po lávě. Ve vnitrozemí není třeba ani signál mobilních sítí. Navíc tam není ani zákaz vstupu, bere se to tak, že každý je zodpovědný sám za sebe. To, že je tam puklina v zemi, do které spadneš, to už je tvůj problém.

To zní docela nebezpečně…

Bylo to dost dobrodružné. Jednou mi má finská sousedka navrhla, jestli nechci jet na hory. Všechno vybavení mi museli půjčit. Sousedka se zranila a zůstaly jsme uprostřed hor bez přístupu možnosti zavolat si pomoc. Musely jsme si postavit stan na lávě, protože do kempu bylo daleko, ale naštěstí to nakonec dopadlo všechno dobře.

Líbil se vám Reykjavík?

Je to taková Olomouc (pozn. Reykjavík má 117 000 obyvatel), akorát má asi tak dvacet sportovních hal (úsměv). Pokud člověk nevyjede ven, tak ani neví, že je všude v okolí samá láva. Je krásný, je tam jedna dlouhá ulice, taková naše Riegrovka (smích) (pozn. ulice v Olomouci s řadou podniků), kde je všude plno barů. O Reykjavíku je známo, že se tam o víkendu s oblibou žije nočním životem.

A to jste při poznávání odlišné kultury nemohla vynechat, že?

No, to jsem samozřejmě taky musela poznat. Ale místní lidé mají problém, že když se baví, tak je to až moc. My si dáme třeba jedno dvě piva, řekneme, co chceme a jdeme domů. Islanďané když už někam jdou, tak se pravidelně vrací vratkým krokem.

Když se podíváte na sebe před rokem a teď, vidíte na sobě nějaký posun? Zocelil vás pobyt v drsných podmínkách a v daleké zemi?

Určitě. Když žije člověk sám v cizí zemi a je odkázán sám na sebe, tak ho to musí zocelit. Co se týče házené, tak si myslím, že jsem byla dobře připravená z Olomouce.