Poslední závodní výzva lezce Ondry: získat double ve Světovém poháru

13.12.2014

Olomouc – Sportovní lezec Adam Ondra má za sebou sezonu snů. Jednadvacetiletý rodák z Brna jako první lezec v historii dokázal v jednom roce triumfovat na světových šampionátech v boulderingu  a v lezení na obtížnost. „Příští rok se ještě budu věnovat závodům a chci se pokusit  o double ve Světovém poháru," řekl o své poslední zatím nepokořené závodní výzvě výjimečný sportovec.

Lezec Adam Ondra navštívil Flash Wall v Olomouci | Foto: DENÍK/Miroslav Mazal

Adam Ondra se ve čtvrtek objevil na Hané, kde si jeho vyprávění v lezeckém areálu Flash Wall vyslechlo na sto padesát posluchačů. Na olomoucké stěně navíc postavil novou lezeckou cestu. „Myslím, že se celkem povedla," řekl v rozhovoru pro Deník.

Je cesta, kterou jste v areálu Flash Wall postavil, něčím zvláštní nebo specifická?

Snažil jsem se, aby to byla taková víc závodní cesta, aby byla vyrovnaná a jednotlivé kroky gradovaly a nejtěžší to bylo až nahoře. A zároveň, aby byla nějak kreativní, je tam hodně kroků do boku  a myslím si, že se to celkem povedlo.

Jak se vám líbí olomoucký lezecký areál?

Myslím, že je hlavně důležité, že tady nějaká stěna je. Myslím si, že stěna je celkem i velká, jediná nevýhoda je, že by to chtělo, aby byla přece jen o pár metrů vyšší. Ale myslím, že to většinu lezců plně uspokojí.

Na závodech v lezení na obtížnost v Gijónu a také Mnichově, kde se konal šampionát v boulderingu, jste slavil titul mistra světa. Jak budete bilancovat rok 2014?

Byl super úspěšný. Sezona už v podstatě končí a těším se, co přinesou sezony další (usmívá se). Příští rok se ještě budu věnovat závodům a chci se pokusit o double ve Světovém poháru, jak v lezení na obtížnost, tak v boulderingu. Tak uvidíme, jak se to podaří.

To je poslední výzva, kterou jste ještě nepokořil?

Co se týká závodů, tak určitě. Jinak ale v lezení na skalách nezávodím s ostatními, ale s těmi cestami. Skal je na světě milion, nespočítatelně, a vždycky se najde ještě něco impresivnějšího, krásnějšího a těžšího (usmívá se).

V kolika zemích jste lezl po skalách? Máte to spočítané?

To ne, ale v podstatě jsem byl po celém světě, na všech kontinentech.

Která je vaše nejoblíbenější destinace?

Paradoxně je to asi stejně nejlepší u nás v Evropě (směje se). Evropa je výjimečná  v tom, že přírodní podmínky se strašně mění. Člověk tady ujede sto kilometrů a je  v další lezecké oblasti, která vypadá třeba úplně jinak, zatímco v Americe, na to jak je ta země velká, tak těch skal je tam relativně málo a člověk musí jet celý den od oblasti  k oblasti.

Na přednášce jste říkal, že žula smrdí, a pískovec vám voní. Byla to jen taková nadsázka?

Rád lezu po všech materiálech a třeba moje oblíbená oblast v Norsku je právě ze žuly. Ale každý materiál má něco do sebe a já to prostě rád střídám.

Kromě lezení taky studujete prezenčně vysokou školu. Jak byste popsal váš běžný tréninkový den?

Záleží tom, v jaké tréninkové fázi se nacházím. Pokud jsem v Brně a tvrdě trénuji, tak je to hodně hektické. Škola, trénink a v podstatě na nic jiného už čas nezbývá. Ale zase když už pak člověk vyjede někam do skal, tak je to takový kontrast s tím hektickým životem doma. Ten kontrast mě baví, když pak přijedu do skal a člověk spí v autě, má spoustu času na snídani a nikam se nemusí hnát.

Bylo důležité pro zisk dvou mistrovských titulů změnit styl vaší přípravy? Snažil jste se správně načasovat formu?

Myslím, že to bylo důležité. Já mám přirozeně výbušnější boulderovou sílu a pokud vypustím týden dva, tak mi forma hned spadne na kratší boulderové cesty, které mají dvacet třicet kroků. Na skalách jsou cesty třeba dlouhé, padesátimetrové, ale jsou tam větší možnosti k odpočinku. Já mám přirozeně dobrou schopnost si odpočinout a být pak čerstvý na další těžké místo. Na závodech jsou stavitelé cesty nuceni k tomu, aby se to dobře rozřadilo, takže cesty jsou připravené, aby každý krok byl podobně těžký, a tam, kde člověk spadne, tak se mu to stane, protože už nemůže. Zvlášť na tenhle styl potřebuju tvrdě trénovat a být vyloženě nabušený.

Lezení po skalách přináší na jednu stranu adrenalin, ale také velkou bolest. Co vás na tomto sportu vlastně nejvíc baví?

Mě baví na lezení v podstatě úplně všechno. Pro mě to není jenom to samotné lezení. Miluju ten pocit, když jsem někde vysoko nad zemí a můžu se koukat dolů. Při lezení cítím jakýsi pocit svobody, zároveň mě na tom baví, že je díky tomu člověk  v přírodě, někam se podívá  a potká zajímavé lidi.

V jakých výškách jste zvyklý se pohybovat?

Věnuju se jak boulderingu, což je třeba do pěti metrů  a člověk má pod sebou matraci. Lezu sportovní cesty, což může být všechno od deseti do osmdesáti metrů, a občas se dostanu i do hor, kde jsem lezl nejdelší stěnu, která měla sedm set metrů.

Lezete sice se zajištěním, jak moc je to přesto nebezpečné?

Lezení je strašně široký sport, může to být něco super bezpečného jako třeba tady na umělé stěně. Když člověk používá mozek, tak by se mu v podstatě nemělo nic stát. Samozřejmě se věnuji i nějakým nebezpečnějším činnostem, ne vždycky jsou cesty na skalách skvěle odjištěné, ale vždycky to je o zhodnocení rizika, které jsem ochoten podstoupit.

Troufl byste si na lezení bez jištění?

To je risk, který ochoten podstoupit nejsem, protože je tam spousta faktorů, které nemohu ovlivnit. Nikdy si nemůžu být jistý, že tenhle chyt je stoprocentně pevný  a že mi náhodou nemůže prasknout pod rukou.

Letošní rok se chýlí ke konci, jste rád, že si dáte vánoční přestávku?

Myslím, že hlava by dál chtěla lézt, ale tělo je určitě unavené a po sezoně ty tři týdny pauzy jsou potřeba.  O to je pak větší motivace znovu trénovat.