Jakube, ještě jednou vám gratuluji k tomuto obrovskému úspěchu a na úvod začnu možná trochu zbytečnou otázkou. Jaké jsou pocity?

Teď, když už jsem doma v Česku, tak mi to začíná pomalu docházet a je to ještě lepší, než jaké to bylo právě v Paříži. S medailí na krku, těsně poté, co jsme ji obdrželi, to bylo úžasné, ale když jsme v Mostě viděli české fanoušky, tak mi teprve naplno došlo, co to pro ty lidi znamená.

S čím jste šel do toho posledního zápasu? Věřil jste tomu, že tu velkou ztrátu můžete smazat? Navíc proti jednomu z nejlepších kordistů světa?

Samozřejmě že jsem tomu věřil. Kdybychom tomu nevěřili, nikam bychom se nedostali. Neporazili bychom ani Itálii a ani Japonsko bychom nemohli dostat trochu pod tlak. Když jsem nastupoval, tak jsem věděl, že čtyři zásahy jsou možné. I když teda musím říct, že žádnou dobrou bilanci s Francouzi nemáme. V posledních dvou sezonách jsme totiž s nimi asi šestkrát po sobě prohráli. Věděl jsem ale, že v ten den se může stát cokoli a že i kluci z týmu ve mě věří. A když už jsem se tam postavil, tak jsem najednou věděl úplně přesně, že to vyhraju.

Jak se bojovalo proti tomu osmitisícovému davu francouzských fanoušků v Grand Palais?

Upřímně jsem ten bouřící dav vůbec neslyšel. Jenom ve chvílích, kdy padl zásah. To se ten obří dav buď totálně rozbouřil, nebo naopak totálně rozbučel. I tak jsem si to ale vůbec nenechával vstoupit do hlavy. Bylo to z mé strany čistě o tom, že jsem dal zásah, postavil se na střed, znovu dal zásah a znovu se postavil na střed.

Dalo se využít i toho, že se tam před vaším zápasem už v podstatě oslavovala medaile?

To oslavovali diváci. Při nástupu na planš jsme ale viděli, že si úplně jistí nebyli. Bylo to asi i tou zodpovědností, která na nich na domácí půdě a před tím obrovským davem ležela. Možná i proto nebyli úplně stoprocentní. Navíc je asi překvapilo i to, že jsme se hned nenechali zlomit. Najednou nepůsobili tak sebejistě jako jindy.

Zažil jste někdy někde alespoň podobnou atmosféru jako tady v Grand Palais?

Ne, to absolutně ne. Tohle byla opravdu ta největší oslava šermu a nemyslím si ani, že to někdy bylo v historii olympiád lepší, než právě teď. A neříkám to proto, že jsme právě vyhráli bronz. Bylo to jednoduše naprosto dokonalé. I tím, že se to konalo v Grand Palais, což je naprosto nádherná hala. Nevím, jak to ještě dál shrnout. Ty emoce, které jsme tam prožívali, hala samotná i počet diváků vypovídají o tom, jak si Francouzi toho šermu váží.

Šlo poznat třeba i někde venku, poblíž haly, že je tento sport pro Francouze něco víc, než pro Čechy či nějaký jiný národ?

Byl. Ve Francii je to opravdu jeden z TOP sportů. Samozřejmě vedle rugby, fotbalu a tenisu. Dá se to vyčíst i ze statistik počtu medailí, kdy z šermu jich mají jednoznačně nejvíce. Vkládají do něj obrovské naděje i obrovské finance a mají velikou základnu lidí, kteří to dělají na té nejvyšší úrovni. Minimálně v kordu, ale myslím si, že ve všech disciplínách.

Když se ještě vrátím k tomu zápasu. Bavili jste se po jeho konci se svými soupeři? A co vám případně říkali?

Jak už jsem naznačil, jsou to šermířské ikony a sami nejlépe vědí, co se stalo a sami jsou dostatečně sebekritičtí na to, aby si uvědomili, že to měli v rukou stejně jako my a v tu chvíli bral bronz ten lepší. Po zápase tedy za námi přišli a poklonili se nám. Ukázali nám, že si nás cení, i když prohráli. Jde o borce, kteří jsou olympijští vítězové, mistři světa, mistři Evropy a moc dobře ví, co znamená něco vyhrát.

Co vám bezprostředně po tomto úspěchu říkal Jiří Beran, který díky vám mohl ukončit kariéru s olympijskou medailí na krku?

Jednoduše v několika slovech mi řekl „Kubo, seš bůh! Kdybys tady nebyl, nejsme tady ani my." A poděkoval mi. Je to nádherná tečka za jeho kariérou a myslím si, že více slovy se to z jeho strany asi ani vyjádřit nedá.

Překonal jste vlastně i vašeho slavného dědečka Jaroslava Jurku, který se v roce 1985 stal vicemistrem světa. Co vám na to říkal?

Spolu jsme si volali až den po medailovém ceremoniálu a čekal jsem od něj slova jako „S těmi Japonci to mohlo vyjít.", nebo „Měl jsi dělat tohle a tohle." Bylo to ale všechno naopak. Byl strašně dojatý a říkal, jak jsem úžasný a jak je skvělé, že jsme to zvládli. O ničem jiném tento náš hovor nebyl. Vůbec bych ale nechtěl naše výsledky srovnávat. Každý z nás šermoval v úplně jiné éře. Každopádně je ale obrovské zadostiučinění, že se v šermířské dynastii Jurků konečně ukázala první olympijská medaile.

Jakou jste měl vlastně v Paříži podporu? Byl tam osobně někdo z vaší rodiny a blízkých?

Byl tam otec, ale ten navštívil jen individuální soutěž. Dál už tam nebyl nikdo. Rodinu jsem totiž raději nechal doma, jelikož už jsem měl zkušenosti z olympiády v Tokiu a věděl jsem, kolik věcí tam je třeba dělat. Viděl jsem některé články, které popisovaly, jak moc máme jednoduchý program, ale zejména těch mediálních povinností je strašně moc a nechtěl jsem tomu své nejbližší vystavit. Navíc bych se jim kvůli tomu všemu nemohl ani moc věnovat.

Jaké byly a třeba ještě budou oslavy?

Oslavy byly, ale byly hodně omezené právě těmi mediálními povinnostmi. Člověk je navíc strašně unavený. Nejen po soutěži, ale právě tím vším okolo. S klukama jsme si přiťukli, nebylo to ale nic dramatického. Spali jsme sice jen pár hodin, to ale bylo zapříčiněno tím, že jsme se podepisovali a fotili se až do brzkých ranních hodin snad se všemi , kteří byli v Czech Housu. Když jsme pak byli mezi fanoušky v Mostě, tak já osobně jsem slavení ukončil v devět hodin večer a šel jsem spát. Věřím ale, že to teprve všechno přijde a strašně moc se na to těším. Chci si na to trochu udělat i náladu, protože s tou únavou se to úplně spojit nedá.

Je to tedy tak, že bude následovat odpočinek a pokračovat se bude v příštích dnech?

Je to tak. Po návratu do Olomouce to musím rozhodně oslavit s místním klubem Dukla Olomouc, kterého jsem od sedmi let členem. Se všemi členy, kteří mě celou tu dobu doprovází. A také se svou rodinou, které toho dlužím nejvíce.

Přesuňme se teď ještě trochu jinam. Jak hodnotíte pařížskou organizací turnaje z pohledu zúčastněného sportovce?

Hned při příjezdu jsme měli minimální komplikace, kdy jsme čekali asi o patnáct minut déle na odvoz do vesnice. Nic se tím ale neměnilo. Upřímně jsem to čekal daleko chaotičtější. Francouzi to měli zorganizováno dost dobře, byť se dost často vyskytovaly chyby v komunikaci. Nakonec se to ale vždy nějak udělalo. Hlavně díky našemu organizačnímu týmu, který tam s námi byl celou dobu, všechno výborně pohlídal a všude nás dostal na čas. Samotná sportoviště pak byla úžasná. Krásně vytvořená i nasvícená a celkově ta organizace byla skvělá. Jediná věc, kterou bych mohl vypíchnout, byl problém v jídelně. V době, když se to celé teprve rozjíždělo, nebylo na místě ještě moc dobrovolníků servírujících jídlo. A tak se tam zhruba první tři dny vytvářely fronty, při kterých jsem si párkrát řekl, jestli by nebylo lepší jít raději do restaurace. Jakmile ale už přijelo více sportovců, tak zabrali a už bylo všechno stoprocentně tip ťop.

Zúčastnil jste se i toho zahajovacího ceremoniálu na Seině?

Byl jsem tam, ale nebyl jsem vidět v televizi, jelikož jsem seděl na zádi lodi. Museli jsme se totiž rozmístit rovnoměrně, protože tam loď samozřejmě nebyla nafukovací. Nebylo to ale o nás, ale spíše o divácích a jejich zážitku. Několik hodin jsme čekali na příjezd lodi, pak na ní, pak začalo pršet, tak jsme se šli schovat, potom jsme se ukázali kamerám a já jsem z toho, ač je obrovská čest být součástí výpravy, vlastně nic neměl. Sportovec si to opravdu užil jen těch pět až deset vteřin.

Očekáváte, že by tento úspěch mohl vzbudit větší zájem o šerm v Česku?

Nějaký příval tady určitě bude a doufejme, že se stane podobná senzace jako v případě Lukáše Krpálka, kdy se po jeho druhém zlatu u nás stalo judo pomalu národním sportem a dnes jej dělá snad každý druhý. Šerm má navíc tu výhodu, že jej může dělat v podstatě kdokoli. Není omezen pohlavím, váhou a v podstatě ani věkem.

Budou následovat nějaké akce k ještě většímu přitáhnutí mladých? Například nějaké turné po školách?

Máme něco v plánu, co se týče olympijského víceboje. Tím, že se pravidelně odehrává po různých městech v České republice, tak tam samozřejmě bude k vidění i šerm a já se tam plánuji, v některých městech, ukázat také. A možná i s kluky, kteří byli se mnou v týmu. Samozřejmě se budou konat i evropské a světové šampionáty, na kterých bude šerm taktéž trochu popularizovaný. Samozřejmě se toho budeme snažit dělat co nejvíce a zejména do toho bude nejvíce promlouvat Jirka Beran, který si teď po kariéře bere na sebe úlohu největšího propagátora. My, jakožto aktivní sportovci, budeme hned v závěsu za ním.

A ještě nevyhnutelná otázka na závěr. Olympijskou medaili už máte. Jaké jsou teď vaše další cíle?

Kromě další reprezentace na vrcholných akcích, jako jsou světové poháry, mistrovství světa a Evropy, se nám otevírá další čtyřletý olympijský cyklus na příští olympiádu v Los Angeles, kde se hlavně budou zraky našich fanoušků upínat. Pojedeme tam přece jen jako obhájci bronzu. Bude tedy třeba se jednak kvalifikovat individuálně a potom i v týmu, což samo o sobě bude velmi náročné. Ta kvalifikace bude totiž velmi nabitá a člověk se tam nedostane jenom tak. Je tam prostor pouze pro osm týmů, z nichž čtyři jsou z Evropy. Věříme ale, že po odchodu Jirky Berana najdeme nového člena týmu a pokusíme se o další senzaci.