„Loni jsem říkala, že se jako mistryně České republiky necítím, bylo to pro mě zvláštní. Teď už můžu říct, že ano,“ usmívá se studentka archeologie, která ve finálovém duelu kategorie do 60 kg přemohla zkušenější Lenku Kardovou.

Jak na vás dýchla slavnostní atmosféra v Lucerně?
To bylo tak krásné! Atmosféra byla skvělá, i když jsem hodně vnímala, že celá Lucerna křičela spíš „Lenko“. Ale prostředí bylo úžasné a mistrovství skvěle zorganizované. Byla jsem celkově na třech šampionátech a na několika juniorských a to prostředí se nikdy nedalo srovnat s letoškem. Mělo to šmrnc krásného galavečera a byl to úžasný zážitek. Doufám, že se to ještě někdy podaří zopakovat.

Užila jste si už samotný nástup do ringu?
Šatny a prostory, kde jsme se připravovali, byly ve sklepě. Pak nás natáčeli celou cestu do ringu. Cítila jsem se jako bojovnice na špičkovém turnaji, které dnes vidíme třeba v MMA.

Nabudila vás hudba, kterou jste si zvolila?
Ano, je to taková šílenost – elektronická hudba, ve které se rapuje. Tepe to a mě to dostalo do tempa.

To jste proti tvrdé soupeřce Lence Kardové potřebovala. Jak těžké bylo obhájit titul?
Bylo to těžší než loni. Lenka je profiboxerka, má dvojnásobek zkušeností než já a byla favoritka. V tom to bylo těžší. Byla jsem ale nasazená rovnou do finále, takže jsem boxovala jen jeden zápas, který rozhodl. To ale nebylo úplně příjemné, protože je důležité se rozboxovat a člověk se pak uvolní.

Byla jste nervózní?
Stres se u mě v zápase příliš neprojevil. Trenéři mě uklidňovali a říkali, že soupeřka nezaboxovala dobře, že je na ní vidět pauza – protože rok a půl nebyla v ringu kvůli zranění, měla roztříštěné kůstky kolem oka.

Jak probíhal samotný zápas?
Popravdě si své zápasy přímo z ringu skoro nepamatuji a musím se pak vždycky podívat na záznam. Když jste se na finále dívala zpětně, tak jsem sama nevěřila, jak jsem zaboxovala. Pořád to má rezervy, ale hrozně se mi to líbilo, vypadalo to skvěle.

A byla z toho zasloužená výhra 4:1 na body.
První kolo mohli dát jí, ale druhé a třetí kolo jsem jasně dominovala. Sama jsem nevěřila, že bych tak dobře a pěkně mohla zaboxovat.

V archeologii chci pokračovat

Stejně jako loni jste převzala mistrovský pás. Lišily se nějak vaše pocity?
Pocit byl skvělý. Loni jsem říkala, že se jako mistryně České republiky necítím, bylo to pro mě zvláštní. Teď už můžu říct, že ano. Nebyla to náhoda a těším se na zlatý hattrick příští rok (usmívá se).

Jste členkou české reprezentace. Co to pro vás znamená z hlediska dalšího programu?
Jsou naplánována soustředění a turnaje na začátek roku. Já ale ještě musím dodělat bakalářku a státnice. Už to musím dotáhnout, sakryš! (směje se) Pak začnu na novo. Budu se samozřejmě udržovat v kondici, ale trénovat nebudu dvakrát denně, jako do teď, ale třeba třikrát čtyřikrát týdně a do toho dodělávat bakalářku a učit se na státnice.

Můžete si dovolit polevení v tréninku?
Je to nezbytné. Školu chci dodělat, v archeologii chci pokračovat, pořád si za tím stojím. Boxu se ale budu věnovat, dokud na to mám věk, dravost a vyhrávám.

Vrcholem příštího roku bude olympijská kvalifikace?
K tomu to všechno směřuje. Evropská kvalifikace je v březnu v Londýně a světová se koná v květnu v Paříži.

Jak se těšíte? Věříte si?
Já nejsem moc na velká prohlášení, spíš pracuji tiše a tvrdě. Chci, aby za mě promluvily výsledky. Ale budu velice šťastná, když se se mi podaří kvalifikovat. Je to pro mě čest, že budu mít tu možnost bojovat.

Olympiáda? Nejdřív škola

Máte sny o olympiádě?
Já jsem s boxem začala celkem pozdě a nemám takové zkušenosti. To, že jsem jednička v Česku ještě nic neznamená. Na mistrovství Evropy jsem viděla, jak vypadá evropská špička a ještě mám co dělat. Jestli se probojuji přes kvalifikace, bude to nesmírný úspěch. Udělám pro to všechno, byl by to životní zážitek. Trenérům říkám, že až dodělám školu, tak se pak zblázním a budu trénovat kolikrát budete chtít a pojedu kamkoliv budete chtít. Dodělat školu je pro mě taková povinnost, stojím si za tím.

O olympiádu zabojuje taky další reprezentant Dukly Pavel Polakovič. Má podle vás dobrou šanci?
Byl by to nesmírný úspěch pro olomoucký box, kdybychom se tam dostali. Na republice o Pavlovi mluvili tak, že se narodil druhý Július Torma. A jeho postava je ve světě boxu velmi významná. Pavel má jeden cíl a za ním si jde. Já to mám tak, že mi do toho zasahuje škola, takže to je složitější. Musím udělat něco, abych se pak mohla pustit do něčeho dalšího.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se vůbec mohla dostat na olympiádu?
Docela nedávno. Když se mě ptal reprezentační trenér, jestli je mým snem dostat se na olympiádu, tak jsem mu nemohla lhát a říct, že ano. Není to vyloženě můj sen od malička, nebo můj jediný cíl, ale určitě před tím nezavírám dveře. Je to příležitost, kterou chci chytit za pačesy, ale o olympiádě jsem určitě od mládí nesnila.

Když se na svoji kariéru podíváte z nadhledu, nejste až sama překvapená, kam až jste to dotáhla?
Jsem překvapená. Nebyl to můj sen, neplánovala jsem to. Všechno to přicházelo postupně. Najednou prásk a jsem dvojnásobná šampionka republiky. Jsem za to moc ráda, hodně mi to změnilo život, přeskládalo na ruby. Naučila jsem se řešit jiné hodnoty, jsem za to ráda.

V mládí jste byla mažoretkou, najednou se nenápadně řadíte mezi české olympijské naděje.
Vše rostlo pomaličku. Nejprve byla meta moci nastoupit do boxerského zápasu, pak vyhrát aspoň jeden boxerský zápas, pak vyhrát více zápasů… Poté ovládnout republiku a potom další titul (usmívá se). Do toho vyhrát zápas na mistrovství Evropy, což se mi zatím nepodařilo. Takhle pomaličku rostu a teď mě bude čekat kvalifikace. Pokud by vyšla i ta olympiáda, bylo by to něco neuvěřitelného v mém životě.