O víkendu byl Hruška v Litovli na Bobr Cupu členem bronzové štafety s názvem ford/exceed. Ta po vynikajícím běhu Martina Freie vedla. Pak ale Hruška nabral 
v cyklistické části ztrátu. Olympijský vítěz z Londýna Jaroslav Kulhavý i další elitní biker Jan Škarnitzl pro něj byli prostě příliš dobří. Kajakář Kamil Mrůzek už byl na závěrečném úseku bezmocný. „Jasně jsem cítil, že jedu ve skupině, kam výkonnostně nepatřím. Bylo to klasické Pendolino, ale s lístkem do obyčejné lokálky," pousmál se Hruška v cíli závodu.

Patříte k tradičním účastníkům Bobr Cupu. Jak se vám v Litovelském pomoraví tentokrát závodilo?

Po tom, jaké bylo počasí, jsem se trochu bál, ale nakonec to bylo krásné, suché, jezdivé. Takže paráda. Jediné, co mi trochu vadilo, byla ledová voda. Tak studeného Bobra jsem snad ještě nezažil. Bylo to na pokraji toho, že člověk nevěděl, jestli našlapuje ve vodě na nohy, nebo je tam už vůbec nemá.

Jaroslav Kulhavý byl pro vás dnes příliš velké sousto?

Pro mě rozhodně. On by byl velké sousto i v případě, že bych byl ještě v top formě. A to už dávno nejsem, takže se není o čem bavit.

Zase tak obrovskou ztrátu jste ale nenabral.

Snažil jsem se jet na čest a nic nevypustit. Zaprvé závod končí až v cíli a za mnou byli další lidi. Zadruhé podle mě když už si člověk veze startovní číslo, tak by měl dorazit i do cíle, bez ohledu na to, jak to vypadá. V momentě, kdy mě oba kluci orvali, bylo jasné, že na ně výkonnostně nemám. Začal jsem to trochu pouštět ve sjezdech, abych to ještě dohnal aspoň bojovností. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se tam ještě vyválel. Tam jsem pochopil, že dneska s tím nic neudělám.

Rozhodl tedy ten váš pád 
o něčem podstatném?

Myslím, že rozhodl výkon obou kluků. Kdyby mě nenechali v tom kopci, kde jsem odpadl, tak by mě nechali v dalším. Jasně jsem cítil, že jedu ve skupině, kam výkonnostně nepatřím. Bylo to klasické Pendolino, ale s lístkem do obyčejné lokálky.

Několikrát už jste mluvil o tom, že jedete naposledy. Byl tedy toto váš poslední start?

Ono to asi nebylo správně pochopeno. Loni to byl opravdu můj poslední profesionální start, kdy jsem se na to chystal a dennodenně v týdnu trénoval. Teď už trénuju mnohem míň, i když o víkendech se v našem týmu prezentuji i jako závodník. Výkon ale razantně spadnul dolů. Na Bobru bych se chtěl ale objevovat každý rok, pokud to půjde. Je to taková moje srdeční záležitost. Už tím, že pocházím z Dlouhé Loučky, která je odsud kousek. Jako profík jsem tady už ale opravdu skončil.

Co říkáte jako bývalý špičkový závodník, který se účastnil
i závodů Grand Tour, na současnou českou proficyklistiku? Dělá vám radost?

Na to, v jakém stavu je cyklistická ekonomika v této zemi – to znamená, že všechny týmy to dělají na principu sponzor-máma-táta – je neuvěřitelné, že takhle malá zem dokáže do světa vyplivnout každý rok aspoň jednoho šampiona. A je jedno, jestli jde o cyklokros, silnici, horská kola, nebo třeba fourcross. Být nás tolik jako Italů, a mít podporu, kterou mají cyklisté tam, tak bychom podle mě neměli ty medaile z největších akcí kam dávat.

Je to pro vás překvapení, že po pár hubených letech, kdy jsme měli v profipelotonu jednoho závodníka, začali letos vystrkovat růžky i ostatní?

Je to taková vlna. Když jsem šel já do profíků, tak potom za mnou tam šel 
i Tomáš Konečný, René Andrle, k tomu ještě Svorada, Padrnos…To už byla slušná vlna, pak se to trochu sklidnilo a teď nastupuje nová vlna. Řekl bych taková Kreuzigerova, kdy tam s ním jdou další lidi.

Vždycky je potřeba někdo, kdo prošlápne ostatním cestičku?

Ve světě obecně platí, že jakmile se objeví jeden Čech, tak oni zjistí, že tady jsou talenti a jde to mnohem líp. Když jsem já šel do Španělska, tak jsem tam byl jako první Čech. Mysleli si 
o mně, že jsem někde z Ruska a vůbec nevěděli, co ode mě mají čekat. Když se pak objevili další, najednou bylo vidět, že to i od nás jde.