Markéto, v Olomouci z vás vyrostla úspěšná reprezentantka. Jak si s odstupem času ceníte, že jste se dokázala prosadit mezi světovou špičku v ploutvovém plavání?
Jsem ráda, protože to byla velká zkušenost. Dostala jsem se díky tomu i do zahraničí a bylo to vydřené. Teď si toho vážím i z pohledu, že plavání je velmi spravedlivý sport. Závodí se od startu do cíle na čas a nehrají roli jiné vlivy. Je to jen na vás.

Na který výsledek jste nejvíc pyšná?
V juniorkách jsem byla dvakrát třetí na mistrovství světa. Šampionát se konal v otevřeném bazénu v Kolumbii. A i když ploutvové plavání není divácky atraktivní sport, tak přišli diváci a s tím to mám taky spojené. Zadařilo se mi tam v podmínkách, na které nejsme zvyklí. Podala jsem maximální výkon, to nejlepší, co ve mně bylo, a to je asi nejsilnější zážitek.

Pak jste si jednoho dne řekla, že zkusíte jiný sport?
(usmívá se) Hrozně dlouho jsem chtěla zkusit triatlon. Na prvním závodě jsem ale měla trekové kolo, byla zima, vůbec mi to nešlo a byla jsem snad úplně poslední… Jenže strejda, který byl na závodech se mnou, mě v tom chtěl podpořit a koupil mi nové kolo. Tím to celé začalo.

Pro holky je to v cyklistice hrozně těžké

Jak probíhal váš přerod v ryzí cyklistku?
Začala jsem jezdit hobby vyjížďky s klukama od Pepy Kaňkovského, ten mě odkázal na jeho bráchu a z triatlonu nějak sešlo. Ale určitě toho nelituji.

Díky tomu jste v prostějovském cyklistickém týmu poznala svého manžela Tomáše?
Je to tak, říkám si, že všechno zlé je k něčemu dobré (směje se). My jsme se s panem Kaňkovským nějak nepohodli, takže jsem přešla do prostějovského týmu. Tam jsem se seznámila se svým současným manželem. To je určitě velmi pozitivní. (smích)

Jak pro vás bylo těžké prosadit se v cyklistice?
Pro holky je to v cyklistice strašně moc obtížné. I když se to hodně zlepšuje a vznikly i ryze ženské celky, tak se v podstatě trénuje s klukama a ženský organismus trošku jinak reaguje na určitou zátěž. Obdivuji všechny holky, které u tohoto sportu zůstaly a bojují, protože je to hodně hodně těžké. Cyklistika je tvrdý sport.

V Prostějově jste ale přičichla taky k dráhové cyklistice. Sedla vám víc než silniční?
Usadila jsem se na dráze, protože i délka závodů byla podobnější těm plaveckým. Nebyly to až tak dlouhé štreky, byla tam i výbušnost (usmívá se). Sešlo se to tak, že jsem byla vyslána na první mezinárodní závody do Itálie. Jenže tam jsem spadla a zlomila jsem si lopatku…

To byl defacto váš cyklistický konec?
Těch faktorů tam bylo víc. Do toho jsem jela na Erasmus, takže jsem se s cyklistikou v dobrém rozloučila. Pak jsem začala zase trochu víc plavat. (usmívá se)

Cyklistické zkušenosti se vám při současné profesi náramně hodní, že?
Jsem strašně ráda, že jsem poznala cyklistiku ze všech stran a úhlů. Znám respondenty, znám pravidla i z vlastní zkušenosti. To je k nezaplacení. Motala jsem se už dřív na Czech Tour ve funkci Radio tour a poznala jsem závody i ze strany rozhodčích. To je velká výhoda.

První přímý přenos byl z karate

Jak startovala vaše redaktorská a reportérská kariéra v České televizi?
Asi před deseti lety jsem byla v pořadu Téma pro hosty u Michala Dusíka. Když jsem tam viděla redakci a na chodbě potkala Roberta Zárubu, tak to pro mě byl velký zážitek. Nicméně jsem ještě neměla odvahu zjišťovat, jestli by tam byla možnost nějaké stáže. Tu jsem dostala až o dva o tři roky později.

Následoval rychlý kariérní vzestup?
Rychlé to nebylo. Redakce má určitá pravidla. Začínáte úplně od píky, skriptujete sportovní utkání, pak jedete točit menší reportáže a postupně se to naplňuje. Můj první přímý přenos byl z karate.

Plavání se v České televizi tak často nevysílá. Měla jste tím pádem rovnou namířeno k „cyklistům“?
Měla jsem štěstí, že v cyklistické sekci bylo místo. Já jsem se k Tomáši Jílkovi, garantovi cyklistiky v České televizi, dostala tak, že jsem jezdila na hokejové zápasy jako druhý reportér a pomocná ruka. Bavili jsme se o cyklistice. Práce pak čím dál víc přibývalo a doufám, že přibývat ještě bude (usmívá se).

Letos jste měla na starost reportáže z největšího domácího etapového závodu. Jak velká dřina to byla během Czech Tour?
Opravdu velká (usmívá se). K dispozici byly tři kamery a vy nevidíte úplně přímo, co se na trati děje. Čekáte v cíli, a pak zjišťujete, co se stalo. Byla to práce na patnáct hodin denně, opravdu velký záhul. Čas na přípravu v redakci už byl nulový, šlo se hned namlouvat reportáž. Snad jsem to zvládla dobře.

Pogačar České televize

Během mistrovství republiky jste se blýskla v roli reportérky, která si osobně vyzkoušela klíčové pasáže trati v Mladé Boleslavi. Jak to vzniklo?
Říkala jsem si, že když už jdu natáčet o trati, tak proč si ji rovnou neprojet na kole. I u rozhovorů je pak dobré vědět o záludnostech trati. Mělo to celkem pozitivní ohlas, za což jsem ráda.

Ozývají se vám diváci a cyklističtí fanoušci?
Jeden divák mi napsal, že jsem takový Pogačar České televize (Tadej Pogačar letos senzačně ovládl Tour de France – pozn. red.), což mě pobavilo a potěšilo zároveň. Doufám, že nezklamu diváky dál. (usmívá se)

Byly tyto dvě akce vaším dosavadním vrcholem reportérské kariéry?
Jako takový vrchol své práce v telce beru, že jsem měla možnost komentovat Světový pohár v dráhové cyklistice. Byl to tří až čtyřhodinový přímý přenos. Končilo to snad ve čtyři hodiny ráno a byla to zřejmě taková největší výzva. Pomohli mi v tom výborní spolukomentátoři. Znala jsem je a věděla jsem, že mě v tom nenechají (směje se). Žen nekomentuje tolik a já jsem moc ráda, že mi to Tomáš Jílek nabídl a měl tu odvahu, protože spousta lidí se tam bojí mít nový, třeba i ženský, prvek.

Tour de France je velká výzva

Máte svůj reportérský sen? Nabízí se zmínit Tour de France, která patří mezi vrcholy televizního roku.
Určitě by mě Tour lákala, protože to je největší akce. Ale zároveň vím, že je to opravdu velká výzva. Hodně se tam přejíždí z místa na místo a je to také práce na patnáct hodin denně. Ale kdyby by mi to někdy bylo nabídnuto, tak bych do toho určitě šla.

Když jsme u těch dosažených met, čím dál častěji je váš hlas slyšet v Brankách bodech vteřinách. Vnímáte to prestižně?
Sportovních relací je relativně hodně, ale na Branky body vteřiny je kladen největší důraz. Zpravodajství je důležité a tento pořad je samozřejmě klíčovou součástí. Neznám redaktora, který by si tam třeba nechtěl prosadit nějakou reportáž.

Máte během běžné sezony vůbec čas i na mimosportovní aktivity?
Ta práce je hodně náročná. Občas si říkám, že by to chtělo trošku přibrzdit, ale pak jsou měsíce, kdy těch sportů tolik není. Pro mě to jsou zimní měsíce, kdy je toho míň. To zrelaxuji a pak se vrhám na letní sezonu (usmívá se). Ale snažím se pořád udržovat pozitivní mysl sportem.