Londýnský bronz se zastavil na Hané, přivezl jej kajakář Štěrba

Narodit se v Americe, možná by o něm natočili hollywoodský film. Příběh bronzového kajakáře z londýnské olympiády Jana Štěrby by mohl klidně sloužit jako příklad, že dokud existuje špetka naděje, nic se nemá vzdávat. Jednatřicetiletý sportovec je zvyklý na vzestupy a pády. V sezoně 2003/2004 vypadl z profesionálního týmu Dukly Praha a rok se musel připravovat na vlastní náklady. Dokázal se vrátit a spolu s posádkou čtyřkajaku si v Londýně splnil olympijský sen.

Předtím ale musel porazit v byrokratické bitvě funkcionáře mezinárodní kanoistické federace. Na konci června měl totiž pozitivní dopingový nález. Trest mu byl po odvolání zrušen, nicméně startu pod pěti kruhy se domohl až u mezinárodní sportovní arbitráže. Pět dní po začátku her.

„Když to vezmu ze svého pohledu, poznal jsem díky tomu důkladně všechny okolo sebe. Teď vím, jaký kdo ve skutečnosti je," říká borec, jenž část olympijské přípravy strávil i v hanácké metropoli.

Co vás přivedlo do Olomouce?

Hlavně přítelkyně Míša (Fasnerová pozn. red.), se kterou už jsem víc než rok. Taky dělá kanoistiku, a když jsem sem za ní cestoval, měl jsem možnost tady trénovat. Místní loděnice je opravdu dobře vybavená. Využíval jsem pádlovací bazén, chodili jsme na dráhu, posiloval jsem. Takže část tréninků jsem strávil i tady v Olomouci.

Vaše cesta za olympijskou medailí byla hodně trnitá. Především co se administrativy týče.

Bylo to hodně dramatické. Když mi Martin Doktor 14. června na soustředění v Račicích oznámil, že mám pozitivní dopingový nález, tak mě to dost sejmulo. Pak začalo období vysvětlování a řešení. Bylo to vážně náročné. Hodně mi ale pomáhali blízcí, rodina. I díky tomu jsem to nakonec zvládl.

Nebylo těžké udržet se v tréninku? Většina lidí by se asi na všechno vykašlala.

Trénink rozhodně nebyl stoprocentní. Ale snažil jsem se i v té nejhorší době, kdy to vypadalo, že dostanu půlroční trest a nikam nepojedu, stále trénovat. Říkal jsem si, že dokud je minimální šance, tak musím pořád bojovat a být připravený. Vybojovat si přes právníky účast, ale netrénovat, to by samozřejmě nemělo žádný smysl.

Teoreticky prý hrozí, že ještě o medaili můžete dodatečně přijít. Je to pravda?

Teoreticky se ještě může ICF (Mezinárodní kanoistická federace pozn. red.) pokusit dostat případ před civilní soud ve Švýcarsku. Na 99 procent by ale i tento soud měl potvrdit rozhodnutí sportovního soudu. Musela by se tam objevit nějaká obrovská procesní minela, což nebyla.

Jak vám bylo, když vám prezident ICF Perurena předával medaili? Vy jste si na přístup funkcionářů dost stěžoval.

Bylo to zvláštní. Dokonce pan Toulson (funkcionář ICF pozn. red.), který v tom byl od začátku angažovaný, mi hned po dojetí gratuloval… Neříkám, že mi měli pomáhat, ale necítil jsem od nich od začátku fér jednání. Vím, že jsem udělal chybu, že jsem do sebe dostal látku, která je minimálně sporná. Ale taky připomínám, že není na seznamu zakázaných látek. Oni ode mě ale hned od začátku dali ruce pryč. Ale to už je asi politika. Můj pohled je takový, že se měli zachovat jinak.

Trochu divoké to bylo také v českém táboře. Když jste se měl vrátit do posádky. Ozval se nespokojený náhradník Pavel Davídek. Jeho otec pak dokonce přes média napadal vaši nominaci.

Věděl jsem, že celý tým, Martin Doktor (reprezentační trenér kanoistů pozn. red.) i kluci přímo z lodi chtějí, abych jel já. Že je to se mnou lepší než s Pavlem. O nominaci bylo rozhodnuto už někdy na jaře po závodě v Duisburgu. Dělaly se i speciální testy. Pavla chápu, protože to vypadalo, že já už se do té lodi nevrátím a jemu se blížilo splnění jeho olympijského snu. Muselo to pro něj být těžké. Na druhou stranu prostě byl a je náhradník. Jeho příležitost by přišla, až pokud by někdo z nás nemohl jet. I kvůli tomu, že věděl, jak celá ta kauza vznikla a jak probíhá, mě překvapilo, že si pak do médií stěžoval.

Už se to mezi vámi srovnalo?

Asi to bude chtít ještě chvíli času. On potom napadal výběr posádky, čímž už neútočil na mě, ale na trenéry. Jak jsem říkal, na jaře proběhly testy, při kterých se ukázalo, že se mnou v lodi je to lepší než s ním. Navíc hned potom, co jsem se vrátil, tak jsme na mistrovství republiky zajeli ten fantastický čas v Račicích (druhý nejlepší čas všech dob pozn. red.). S ním v lodi to bylo o šest sekund pomaleji.

Nemůže to v reprezentaci udělat nepořádek do příštích let?

Asi si to úplně nesesumíroval, co to může přinést do budoucna. Věřím ale, že se to dá do pořádku. Jsem přesvědčený, že jeho čas ještě přijde. Třeba v Riu. Určitě má šanci.

Co vy a další olympiáda? Je vám teprve jednatřicet.

Říkal jsem si, že už toho mám docela dost. Poslední čtyři roky byly opravdu pecka. S mladými kluky jsem se teď snažil odjet všechno na sto procent, abych jim šel i nějak příkladem, ale teď už to asi budu muset dělat nějak chytřeji. Myslím, že už se dostali na takovou úroveň, že není třeba je vodit za ručičku. A já to budu muset dělat takovým způsobem, abych byl schopen vydržet. Myslím, že poznám moment, kdybych je brzdil. Navíc by mě tam asi ani nikdo neangažoval. Do Ria je strašně daleko, ale myslím, že možné to je (usmívá se).

Český čtyřkajak v posledních letech už pár medailí z mistrovství světa a Evropy posbíral. Ale téměř pokaždé v jiné sestavě. Je to normální, že se takhle často posádka mění?

Docela ano. Přichází noví kluci, někdo už zase výkonnostně odchází, takže se to obměňuje. U nás to teď v poslední době bylo tak, že co rok, tak se obměnilo jedno místo. Ale ono je to vlastně i dobře. Vytvořila se nějaká kostra a cíl, za kterým všichni jdou. Nám maximálně klaplo, že přišel dvacetiletý Dan Havel, možná největší kajakářský talent, a Pepa Dostál ten obr, který sedí ve třetí díře a dokáže to ukočírovat. Je to loňský mistr světa v juniorech. Za dva tři měsíce se dokázal natolik zapracovat, že vlastně sebral místo Pavlu Davídkovi nebo Honzovi Součkovi, který jezdil předtím. Tu loď ale posunul zase o kus dopředu.

Sehranost ale u čtyřkajaku hraje také důležitou roli, možná důležitější než individuální kvalita. Nebo ne?

Říká se, že když si ti lidi sednou a od začátku to jede, tak by to tak mělo být. Když to hned od začátku neletí, tak se to dá trochu zlepšit, ale nikdy to asi nebude top. Musí si to sednout. U mě se taky řešilo, že jsem vlastně s ostatními netrénoval, ale nám to prostě jede automaticky samo. Trefíme se stejně do načasování záběru i v jeho průběhu a tak dál. Když to všechno vyjde, tak to jede vlastně samo. Jste vepředu, a máte pocit, že ten závod vlastně ani nebolí.

Když si vzpomenu na průběh olympijského finále. Tak vaše loď dlouho moc vepředu nebyla. I když vy jste volnějšími začátky pověstní.

No já když jsem se na to díval zpětně, tak jsem si říkal: Na tohle se dívat naživo, tak jsem pěkně naštvanej! (směje se) V televizi to nevypadalo nejlíp. Ve čtvrtce trati jsme byli poslední a to není úplně náš standard. Jsme zvyklí bývat trochu víc vepředu. Na druhou stranu to tempo vydrželi jediní Australané. Vsadili na tu kartu a vyšlo jim to. Zase třeba Slováci nám ujeli hodně a nakonec dostali. Rozložit správně síly je důležité. Sice to vypadalo, že kdyby trať byla o kus delší, tak jsme snad i vyhráli, ale to je těžké říct. Kdybychom ostřeji vyrazili, tak jsme třeba neměli takový finiš. Takhle se to asi mělo stát.

Věděli jste hned v cíli, jak na tom jste?

Věděli jsme, že placku máme. Mysleli jsme dokonce chvilku, že by to mohla být stříbrná. Kluci ječeli, takže jsem věděl, že je to dobré.

Klasická otázka. Vzpomenete si na první myšlenky?

Možná překvapím, ale já jsem si říkal: Hmm, dobrý, ale já jsem chtěl vyhrát (směje se). Ale to asi všichni. Hned jsem si ale uvědomil, že jsme taky mohli být čtvrtí, a to by po tom všem… No, zaplaťpánbůh (zadívá se na medaili).

Finále bylo neskutečně vyrovnané.

Je to tak. Nějakých šest nebo sedm lodí dojelo v 1,7 sekundy. Když jsme měli na Evropě v Poznani bronz v roce 2010, tak jsme dostali od vítězů dvě vteřiny.

Jak se vám líbila divácká kulisa? Britové jsou známí tím, že sport milují a rozumí mu.

Bylo to skvělé. Obvykle nebývá ani tolik diváků. Loni bylo v Maďarsku, což je taková kolébka kanoistiky, mistrovství světa a to tvrdili, že tam bylo nějakých dvacet tisíc diváků. Já si to tedy úplně nemyslím, ale byl to opravdu kotel, který jsem nezažil. A tohle bylo ještě lepší. Už když jsme se rozjížděli, tak probíhaly ještě veslařské závody, a když ty lodě vjely do poslední dvěstěpadesátky, tak to bylo něco. Měl jsem úplně husí kůži.

Jaké jsou vaše nejbližší plány? Tušíte, že vás čeká klasický úděl malých sportů? Dnes všichni vědí, co je to čtyřkajak, ale brzy to odezní a vrátí se to až s další olympiádou.

Uvidíme. Možná se ještě nějak zviditelníme, ale pak to bude spíš klasika. Já musím dorazit školu. Dva nové, kteří si zažádali o uniformu, čeká vojna ve Vyškově. Možná jim to trochu zkrátí, aby to ustáli (směje se).

Za medaili byste měl být ale taky povýšen, ne? Jakou vlastně máte hodnost.

Zatím jsem praporčík. Uvidíme, jestli něco přijde. Bylo by to příjemné.

Když už jsme u Dukly. Vy jste z ní před časem dostal vyhazov, je to tak?

Je. Šel jsem tam v roce 2000 na vojnu a následně dostal poloviční úvazek na dva roky. Pak bylo ale potřeba zúžit kádr a já byl mezi těmi, kteří měli odejít. Hodně se mě to tenkrát dotklo, ale z dnešního pohledu to zase chápu. Zkrátka bylo potřeba získat víc prostředků pro loď, která měla šanci dostat se na olympiádu. Dokázal jsem ale u toho sportu zůstat, protože jsem ho měl a mám ho pořád hodně rád. Nakonec to dopadlo takhle, to je skvělé.

To skoro vypadá, že byste mohl přednášet o tom, jak by se člověk nikdy neměl za žádných okolností vzdávat.

V životě to tak bývá. Můžete někoho tlačit, do čeho chcete, ale pokud to nechce vnitřně on sám, tak to nebude ono. Chtěl jsem u toho sportu být, mám ho rád. Trvalo mi déle, než jsem se prosadil, ale povedlo se. Když vidím ty dvacetileté kluky. Juniorský mistr světa, placka z olympiády, teď jde do uniformy. To je nádherné. Má všechno před sebou. Mně to trvalo strašně dlouho, ale zase je o to cennější.

O vás se také říká, že jste velmi přemýšlivým typem závodníka, hlavně co se tréninku týče. A že z vás bude jednou velmi dobrý trenér. Přemýšlíte už o tom?

Uvažuju o tom. Na jednu stranu mě to hrozně baví, myslím, že bych měl i co předat. Mám za sebou tu závodnickou kariéru, ale hlavně ten vztah, který si myslím, že je základ. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Třeba budu dělat něco úplně jiného. Teď ještě necítím, že by to mělo úplně nastat.

Dokdy se vlastně dá na vrcholové úrovni ve vašem sportu závodit?

To je těžké. Jsou tady zajímavé případy. Třeba dánský kajakář Larsen. Ten vyhrál v Aténách a byl druhý v Pekingu. Pak skončil, odjel v obleku a kravatě rozlučkový závod. Normálně pracoval, ale po roce se vrátil a letos vyhrál znovu olympiádu. V sedmatřiceti letech. A taky tu máme Italku Idemovou. Té už táhne na padesát (48 let pozn. red.) a ta byla ve finále šestá.

Tak to toho máte ještě dost před sebou. Skoro dvacet let.

To doufám, že ne (směje se). Myslím, že Rio je opravdu maximum.